Seznamka
Jaroslav Vokoun
Autor: TF JCU
K moudrým větám, kterými mě vysoká škola vybavila do života a které se mi opravdu osvědčily, patří i výrok jednoho vyučujícího, zřejmě mimo látku jeho předmětu: „Když budete lidem pomáhat, tak také někomu uškodíte“. A tento výrok pak někdy později potvrdil jeden lékař povzdechem: „Každý z nás má svůj vlastní hřbitov“ (z lidí, kteří zemřeli v důsledku jeho chybných rozhodnutí). Kdo nic nedělá, nic nezkazí, takže je v první rovině vždy v právu – zkazí toho ve skutečnosti hodně, ale není to nikdy bezprostředně vidět. Nic nedělat však není možné, shodneme se: Ať lékař léčí, i když na to někdy někdo doplatí, ať i ostatní dělají užitečné věci, ačkoli to v důsledku nevyhnutelně znamená občasné tragédie.
Myslím, že nejde jen o nějaké nedopatření, ale o zákonitost tohoto času – nemůžeme v něm konat čiré dobro, ale jen páchat dobro, konat dvojznačné věci v naději, že dobro, které z našeho konání vzejde, převýší zlo, které v důsledku svého záměrného jednání nebo jen tak „kolaterálně“ zapříčiníme. Ať lékaři léčí, i když holt občas někoho pošlou předčasně na hřbitov.
V příbězích, které si vyprávíme, ovšem vystupují hrdinové, působící čiré dobro, a padouši, kteří páchají zlo. Než se (zvláště my odchovanci Karla Maye a Jaroslava Foglara a hrdinských příběhů z války a stalinismu) od těchto vyprávění dostaneme k rozpoznání, že „pácháme dobro“, nějaký čas to trvá.
Kdo z nás se snažil žít poctivě a trochu statečně za komunistických časů, samozřejmě tím ohrožoval budoucnost svých dětí, životní úroveň své rodiny, kariéry svých příbuzných. Vyjadřovalo to tehdy rozšířené úsloví: „To by bylo v Čechách hrdinů, kdyby lidé neměli děti!“. Ale není to nic specificky českého. Když jsem se rozhodl jít do církevní služby, samozřejmě jsem tím poškodil spoustu lidí (a jelikož pocházím z necírkevního prostředí, dopadlo pronásledování církve na nekřesťany…). Myslím si pořád, že to bylo ode mne správné rozhodnutí, ale traumatizující účinky má toto vědomí na mě stále. Říkal jsem to kdysi kolegovi Kročilovi a on mě upozornil, že analogicky se trápil i Jan Maria Vianney. A hrdinný útěk Karla Skalického zase stál zaměstnání a v důsledku toho zdraví jeho otce.
Ale můžeme jít dál zpět, k hrdinským příběhům z druhé světové války. Obdivujeme ty, kdo skrývali Židy nebo partyzány, ale i to znamenalo v případě prozrazení pravděpodobnou popravu celé rodiny. Bylo statečné odejít do Anglie a bojovat proti nacistům nasazováním vlastního života jako pilot, nicméně to pak stálo život nejméně jednu celou vesnici v Čechách. Aby bylo jasné, kam mířím: Nejde mi o to, tyhle činy zpochybňovat, naopak, jde mi o to, naši menší či větší statečnost hájit – ale je to nutné dělat s vědomím, že z toho nebude čítankový kladný příběh, ale rozporuplná věc. A že když nám někdo vynadal, jaké ohrožení či jaké škody tím reálně či přinejmenším potenciálně působíme svým nejbližším, měl pravdu. A bylo to třeba a je to třeba říci každému, kdo chce do rizika jít: Výsledkem nebude svatý obrázek, tedy možná ano, ale jen na úkor celé pravdy. Kdo s tím nepočítal, pak velmi pravděpodobně selhal v situaci, kdy kolem sebe neměl stejně smýšlející, ale nadřízené nebo vyslýchající, domlouvající mu, aby myslel na svou rodinu atd. atd. Ani nebylo třeba ukazovat mučicí nástroje…
Tohle platí asi obecně, ale přece jen to poslední týdny a měsíce vyostřily. Možná jsem infikovaný a mohl bych nakazit někoho jiného, možná to ještě nevím, možná se to nikdy nedozvím, a budu mít na svědomí možná něčí zápal plic, možná něčí smrt (Zpětně je zřejmé, že pravděpodobnost byla minimální, nicméně to jsme nemohli vědět). Takže nejlépe se někam zašít a nic nedělat.
Zda to byla jen výmluva těch, kdo se báli o sebe, ví sám Bůh. Já jsem měl kolem sebe naštěstí lidi, kteří pravdivě přiznávali, že se bojí (já jsem se také v březnu bál), a nemaskovali to řečmi o zodpovědnosti ohleduplnosti k druhým. Jakési riziko tu ovšem bylo a bylo nutné ho nést. To jest, lékaři, aspoň někteří a někdy, mají léčit, zdravotní sestry mají být k dispozici, farmaceutky v lékárnách taky (jedna taková denně ohrožuje mě, samozřejmě jí to nevyčítám a při návratu z práce ji políbím a jdeme na několik hodin do přírody vydýchat z plic a z hlavy to, co si přinesla z práce; a ona mi nevyčítá pastoraci), prodavači v supermarketu taky. V domovech důchodců chybí personál, tak tam pošleme studenty sociální práce (v Německu to stálo hodně lidských životů, je asi jasné, kdo koho nakazil, nicméně to zpočátku nikdo neproblematizoval řečmi o zodpovědnosti).
Nakonec se samozřejmě dostaneme k otázce, kterou zde nechci probírat, protože už o ní mluvili lépe jiní či spíše na ni odpověděli svou odvážnou (nebo: nezodpovědnou) praxí. Ale, jak napsal kolega Karel Šimr, chránit máme ty, kteří chtějí chránit. Když někomu „Kristus za škody stojí, /neb/ stokráte viec slibuje; pakli kdo proň život složí, věčný život mieti bude, blaze každému, kdož na pravdě sejde“, pak je naše povolání mu vyjít vstříc. Od dob nejstarší církve po nacistické koncentráky a komunistické lágry si vyprávíme příběhy o těch, kdo toužili po přijetí Krista v eucharistii a riskovali pro to i život, a o těch, kteří jim v tom vyšli vstříc a riskovali pro to i život. Nemůžeme čekat, že pro to bude mít pochopení hlavní epidemiolog, ale od teologa to můžeme očekávat. Při vší dvojznačnosti tady platí: „Tenť pán velíť se nebáti záhubců tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých bližních.“ Němečtí biskupové povětšinou zakázali kněžím i pastoraci umírajících, ve Francii zemřelo v této službě několik desítek kněží (zatím nepotvrzená informace z telefonátu mé dcery z kláštera v Paříži). Co bylo zodpovědné a co bylo nezodpovědné, nemusím naštěstí rozhodovat já.
Neexistuje asi žádné „všeobecné povolání věřících k hrdinství“. Někoho volá Pán do rizika a jiného volá k opatrnosti; soudím, že to platí nejen v církvi, ale i na sekulární rovině. Zkušenost s komunistickou minulostí ukazuje, že byli důležití jak hrdinové, tak ti, kdo určité kompromisy udělali, a díky tomu jsme tu v roce 1989 měli relativně velmi dobré zdravotnictví, část školství a další oblasti, kde to bez kompromisu nešlo. A neteologizujme to, co plyne z naší přirozenosti: Někteří jsme spíš naladěni na disent a někteří preferují mír s mainstreamem, někteří jsou na boj v podzemí a jiní nad zemí, to je dáno už naší duševní a asi i tělesnou výbavou a navíc je to pak ještě dále vnitřně odstupňované. Co je pro mě správné jednání, to je nakonec jen mezi mnou a Bohem - a zvenčí těžko posouditelné. To není relativismus, ale respekt k odlišné Boží vůli pro každého z nás jiné. Objektivní pravidlo zde není, Pán Ježíš jednoho povolal k následování a druhého poslal zpátky k rodině; obojí byla Boží vůle, pro každého jinak. Za komunistů jsme vedli nekonečné spory o to, kde je hranice, kam až smíme ustoupit, či naopak, kam až je možno jít zodpovědně do rizika, a nikdy jsme k ničemu nedospěli, zřejmě je každému dáno (doslova!) vidět tu hranici jinak. Byla by chyba někomu rozbíjet jeho přesvědčení, pokud je naděje, že mu Bůh ukázal věci tak, jak je vidí (i s využitím třeba jeho strachu či povahových rysů), a tím jej dovedl k určitému jednání. Jde s mé strany čistě o apologii těch, kdo na sebe brali v těchto týdnech riziko a uváděli tím ovšem do rizika i některé další lidi.
Autor je profesor filozofie a teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
