Seznamka
Jeroným Klimeš
Autor: klimes.mysteria.cz
Při sáňkování na sousedním kopci našla dcera sluchátka. Následně při domácí bohoslužbě podotkla, že ten, kdo je ztratil, bude smutný. Připomněl jsem jí příběh s placením daní (Mt 17,24). Ježíš coby Boží syn byl od placení daní v Jeruzalémském chrámu osvobozen – přeci nebude otec vymáhat daně z vlastního obýváku od vlastního syna!? Přesto, aby nevyvolal pohoršení, rozhodl se Ježíš zaplatit daně penězi, které mu právě jeho otec pošle a které získá zcela bez námahy. Vyslal sv. Petra na lov s instrukcí, že chytne rybu, v jejích ústech nalezne peníz, statér (čtyři drahmy), a tím daně zaplatí.
Ta mince se dostala do rukou Petra stejně jako sluchátka do rukou mé dcery. Ten, komu na lodi či na břehu upadl statér do vody, byl samozřejmě jako ten majitel sluchátek také smutný či naštvaný. Ryba vidí zlatý peníz – třpytku, tak po ní skočí. Pak podobně skočí i po Petrově návnadě. Tento proces neřídí žádná stvořená bytost, ani člověk jej nemůže ovlivnit, proto musí být v režii samotného Hospodina, který tak elegantně smázl ze stolu celou záležitost s placením daní.
Bůh takto posílá nás i ryby, abychom si předávali peníze, sluchátka či jiné věci. Proto když něco ztratíme, modlíme se za toho, kdo naši věc najde, aby mu byla k prospěchu. Nevíme, proč si tu věc od nás Hospodin vyžádal. Hospodinu patří vše, co máme, tedy není problém, když občas něco zdánlivě našeho přesune někomu jinému. Dokonce i když nám někdo něco ukradne, tak se za něj modlíme, jako za své jiné nepřátele a protivníky, aby jej Hospodin vedl k nápravě a naše věc přispěla, aby už nebyl více zlodějem. Když už nic, pak taková modlitba efektivně zklidňuje naši mysl.
Když najdeme něco, na co nemáme nárok, měli bychom se nejprve pokusit najít vlastníka. Podle ceny věci vyvineme přiměřené úsilí – takové, abychom se za to nemuseli stydět. Obejdeme lidi, které jsme viděli na tom místě, necháme tam okolo vzkaz, že se našla ona věc. Když zjistíme, že není v našich silách najít původního vlastníka, můžeme si tu věc nechat s vědomím, že je dar od Hospodina, projev jeho přízně, protekce - čili archaickým teologickým termínem - dostalo se nám Boží milosti. Můžeme mu v modlitbě poděkovat a zeptat se ho, proč nám tu věc posílá a zda má s námi nějaký plán. Nepřekonatelná hradba naší nevědomosti je pak slovo Hospodina, kterým nám nalezenou věc věnuje: „Tady máš sluchátka. Užij si je!”
Pokud ale víme, kdo to ztratil, a máme možnost mu to nějak vrátit, pak jsou dvě možnosti, jak se zachovat. Pokud si tu věc necháme, stáváme se zloději. Nevrátit věc sice není aktivní čin krádeže, ale je to pasivní krádež neboli opomenutí (omissio). Jak se říká při mši v modlitbě Vyznávám se (confiteor) – „často hřeším myšlením, slovy, skutky a nekonám, co mám konat”. Opomenutí čili omissio je jistě nejčastější a často i nejzávažnějším hříchem, ze kterého se ale lidé nejméně zpovídají. Fakticky je pro majitele stejné, když nemá sluchátka kvůli tomu, že mu je někdo ukradl, nebo nalezené nevrátil. Pokud tedy známe majitele sluchátek, tak tím samým vědomím k nám promluvil Hospodin a dal nám pokyn je i vrátit. Prostě víme, že to není naše věc a tamhle stojí vlastník. Pokyn Hospodinův je tímto jasný a ukončený. Nemusí vydávat dodatečné zvuky, dávat tajnosnubná znamení či vnukat nám do duše další svaté puzení.
Poctivý nálezce se stává Božím andělem, protože anděl v řečtině znamená posel či pošťák. Andělé totiž nejsou jenom ty nehmotné a ne-pozemské bytosti, které si představujeme s křídly a polnicemi. Ale andělem se doslova a nemetaforicky stává kdokoli, jakmile ho Hospodin pošle, aby vykonal jeho vůli a vybudoval část jeho království. Tedy najít cizí ztracenou věc, pak najít jejího vlastníka a doručit mu ji zpět – je čin, při kterém se poctivý nálezce stává andělem a budovatelem kousku Božího království.
Když se majitel setká s věcí, kterou už považoval za beznadějně ztracenou, zazáří před ním i naše světlo, naše radostná zvěst o tom, že má smysl budovat lepší svět těmito drobnými skutky a že v Božím království se žije lépe než mezi sebestřednými egoisty. On pak vzdá slávu našemu Otci v nebesích (Mt 5, 16), třeba si řekne, že na tom křesťanství něco je a Boží jméno se tak trochu posvětí (viz Otče náš). Ježíš nám totiž připomíná, že právě takto Boží království mezi námi už nyní průběžně vzniká (Lk 17, 21).
My, když takto učiníme všechno, co nám bylo přikázáno, si řekneme (Lk 17,10): 'Jsme jenom služebníci. Učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit." Toto doporučení trochu přibrzdí náš sklon opájet se vlastní dokonalostí. Čeká nás totiž hned v zápětí mnoho dalších úkolů, které vyžadují plné soustředění, a opojné sebeobdivné city by byly jen ke škodě (Lk 18, 11). Navíc tyto slastné prožitky zhořknou, když se je snažíme natáhnout silou vůle.
Ano, nevěřící budou tento text brát jako poetickou mluvu křesťanů. Jenže pro nás křesťany to není poetická mluva, neboť tyto závazky a pokyny od Hospodina jsou často nepříjemná, prozaická dřina. Samozřejmě i na nás se ta sluchátka usmívají: „My bychom u Vás rády zůstaly. Fakt! Nám se zpět k tomu původnímu zlému majiteli nechce.” S nalezenou věcí se neradi loučíme, musíme se přemlouvat, abychom napsali vzkaz, zda ji někdo nepostrádá, a v hloubi duše si přejeme, aby se vlastník neozval. Navíc neuposlechnutí Božího pokynu vrátit věc musíme považovat za své selhání, hřích pasivní krádeže, a vyznávat se z toho. Ale na druhou stranu je dobře, že to není jen poetická mluva, protože pak i to vybudované Boží království není jen poetická floskule, ale jsou to skutečně kvalitní vztahy mezi lidmi, které by bez této naší životní filozofie a osobního nasazení jen stěží vznikly. Navíc díky tomuto volnímu úsilí jen tak mimochodem získáváme pevnou křesťanskou identitu, nacházíme smysl, jak žít v tomto chaotickém světě, a s čistým srdcem (Mt 5,8) můžeme zblízka pozorovat svéráznou Hospodinovu povahu přímo v akci, jak přesouvá věci sem a tam.
