Seznamka
jezuita Hans Zollner
Autor: www.katholisch.de
Jezuita Hans Zollner je vedoucí Centra pro ochranu dítěte (CCP, Centre for Child Protection) Papežské univerzity Gregoriana a člen papežské komise pro ochranu dítěte. V rozhovoru vysvětluje svůj názor, proč kolínský znalecký posudek ohledně zneužívání pro vyjasnění věci zdaleka nestačí, a mluví i o zneužívání v širším kontextu.
V polovině března byl zveřejněn kolínský znalecký posudek o zneužívání. Jak coby expert hodnotíte jeho obsah?
Podle toho, co jsme mohli slyšet i číst od odborníků na právo, je posudek pro oblast, o které chce pojednávat, řemeslně zvládnutý dobře. Potud je to chvályhodný počin, už pro relativně krátký časový úsek. Ale musím také dodat, že je to přirozeně posudek, který od svého počátku až po výsledek zaostává za tím, co bych si přál – a mnoho lidí se mnou – jako spravedlivý a dobrý přístup k obětem, i co se týká zpracování v širším smyslu.
Spočívá to v tom, že se omezuje pouze na úzkou právní perspektivu?
Ano, a ani neodpovídá tomu, co bylo v samotném zadání, každopádně tak, jak ho čtu a jak je uvedeno ve znaleckém posudku na str. 1. Tam totiž stojí, že má jít mezi jiným o zhodnocení, zda postup tehdejších odpovědných osob v diecézi „je, popř. byl v souladu s předpisy církevního a státního práva a/nebo se sebeuvědoměním církve.“ A tato poslední část věty podle mého názoru splněna není. Neboť u pochopení církve samé jde zřetelně o víc než jen o právnické nebo kanonické/církevně právní posouzení (tj. o morálku).
Můžete to vysvětlit? Co tomu podle vás chybí?
To nejdůležitější, co chybí, je perspektiva z pozice oběti. Celý dokument se zabývá podporou obětí jen na čtyřech stranách. Chybí kontakt s těmi, kteří v kolínské arcidiecézi dlouhá léta pracovali s oběťmi, byli pověřeni prevencí nebo intervencí a jako první přijímali podněty a naslouchali případům…
Pak samozřejmě chybí všechno, co s tím souvisí, co všechno zpracování v Německu obnáší, totiž že se nevyřídí jen to, co tu dlouhá léta leží, nevytvoří se jen přehled o tom, co se stalo nebo nestalo, ale že se do toho zakousneme, navrhneme, jak se dobrat lepšího vysvětlení a jak to skutečně zpracovat, nejen pojmenovat. Větu, která zazněla na tiskové konferenci, že máme jednat bez hodnocení, čistě právnicky, považuji nejen za naivní, ale z akademického hlediska i za nedostatečnou. Neboť ve vědeckém diskursu je jasné, že vždycky vycházím z nějakých předpokladů. Neexistuje žádná absolutně neutrální oblast bez hodnocení. Vždycky mám předpoklady, z nichž vycházím: moje vlastní mentální koncepty, vzdělání, školu, k níž se ve své práci hlásím, tedy směr myšlení, jímž se řídím. A to se samozřejmě týká i otázky: Jak k tomu přistupuji? Jaký to má význam pro budoucnost? A já si myslím, že je tu předem daná bariéra, pro kterou není možné se posunout a formulovat další důsledky.
To znamená, že teď by měly následovat další návazné kroky?
Musí být především jasné, že zde máme jen malý výsek toho, co se rozumí zpracováním, že s tímto omezením už předem odpadá mnoho z toho, co je pro církevní sebevědomí klíčové. Před tím se jako diecéze nemůžeme uzavřít. Pokud právník své zadání definuje jen takto, je to jeho obor. Ale musí být jasné, že je to jen začátek a že se tím téma nevyčerpalo.
Znáte i mezinárodní kontext. Jak byste zařadil to, co arcibiskupství Kolín prezentovalo?
Pro německou jazykovou oblast je to důležitý krok kupředu. Ale když se rozhlédneme po světě, není to žádná velká novinka. V USA už před mnoha lety při takových zprávách padla otázka: Kdo je za to odpovědný? Podíváme-li se na zprávu Grand-Jury-Report z Pennsylvanie z roku 2018, která z církevního hlediska také způsobila v USA zemětřesení středního rozsahu (a nejen tam), musíme říct, že tam byli biskupové ze strany státu jmenovaní celým jménem. Tam nebyla na základě jiného právního podkladu vůbec žádná diskuse, zda se může z právního hlediska (státu) postupovat tak nebo tak, nýbrž bylo konstatováno, že byly porušeny zákony. Zločiny byly samozřejmě, jako i v jiných zemích, už dávno promlčeny, ale byly skutkově označeny.
Je tedy velký rozdíl, zda jde o státní, nebo církevní vyšetřování? Třeba Irsko a Austrálie také pracovaly v rovině státu.
Ano, ty na to šly po státní rovině. Zvlášť co se Austrálie týče nebo co právě probíhá v Anglii a Skotsku, vždycky to byly státní nezávislé vyšetřovací komise nebo Royal Commissions. Ty mají před očima společnost jako celek. Na otázku, proč se tak v Německu dosud nestalo, lze prostě odpovědět tak, že nemáme žádný odpovídající parlamentní nebo právní nástroj, jakým je v prostoru anglosaských zemí common-law, především tyto Royal Commissions. Ty mají k dispozici i neuvěřitelné množství peněz a vykazují, jak jsme viděli v Austrálii, velmi důležité výsledky. To platí pro všechny církevní a náboženské společnosti, ale i mimo ně: pro sport, školy, vojenská zařízení, policii, věznice a všechny organizace, které pracují s mládeží.
To je pak formulováno jako celospolečenské východisko, a pro Německo by takový nástroj musel být teprve vytvořen. V německém právním systému dosud neexistuje. Sám jsem o tom vloni v září mluvil se dvěma poslanci spolkového sněmu. Šlo mi o to, abychom přemýšleli o tom, jaké formy by v tomto směry mohly existovat, byť nemusí být na úrovni Royal Commission, protože od toho jsme ještě na míle vzdáleni. Odpověď zněla: „Zkusíme to. Podíváme se, zda to půjde.“ Do dnešního dne jsem k tomu víc neslyšel.
Z německého textu na katholisch.de přeložila Pavla Holíková
