Seznamka
Ilustrační foto
Autor: www.flickr.com
V uplynulých týdnech přinesl komentářový deník Alarm sérii reportáží o duchovním a sexuálním zneužívání v katolické církvi a jeho možných dopadech na oběti. Texty Apoleny Rychlíkové otvírají minimálně tři důležitá témata. Jednak upozorňují, že sexuální a duchovní násilí není pouze záležitostí kněží, dále ukazují, jak moc je zneužívání prostoupeno různými sférami katolické církve, a konečně texty definují a na příkladech ilustrují, jak vypadá duchovní zneužívání.
Struktura versus hierarchie
Když se řekne zneužívání v rámci katolické církve, naprostá většina lidí si vybaví kněze jako agresora a ministranta jako oběť. Tato představa se částečně zakládá na faktech. Celosvětově v katolické církvi podle posledních průzkumů tvoří téměř 80% obětí nezletilí chlapci, zbytek tvoří dívky, což je přesně opačný poměr než ve zbytku společnosti. Nicméně nezávislá vyšetřování ukazují i další zásadní věc: kněží nejsou jediní, kdo se v rámci katolické církve zneužívání dopouštějí. Podle nezávislé vyšetřovací komise ve Francii (CIASE) je počet obětí sexuálního zneužívání kněžími 216 000. Pokud ale mezi agresory připočteme i osoby, které nežijí zasvěceným způsobem života, počet obětí se zvýší na 330 tisíc. To znamená, že za zneužívání jsou ve Francii z jedné třetiny zodpovědní laici. K podobnému závěru došla například i portugalská vyšetřovací komise. V Portugalsku byli laici zodpovědní za zneužívání z jedné čtvrtiny. Ve všech třech textech Rychlíkové se setkáváme s agresory, ale ani jednou není agresorem kněz. Všichni agresoři se ale hlásí ke katolické církvi.
Přestože nezávislé výzkumy upozorňují na to, že zneužívání není jen “kněžská záležitost”, a přestože se běžně mluví o tom, že zneužívání v katolické církve církvi je strukturální problém, skončí se téměř vždy u problému hierarchie, nikoliv struktury. Debata o příčinách a řešeních zneužívání se většinou vede o potřebě supervize pro kněze, bojem proti klerikalismu nebo zlepšování formace kněží. Jinými slovy mluvíme o tom, jak docílit toho, aby lidé, kteří jsou součástí katolické hierarchie, nezneužívali svoji moc. Nemluvíme o struktuře, i když ten problém tak často nazýváme.
Problémů tohoto přístupu je více, ale zmiňme jen jeden. Každé společenství (tedy i katolická církev) vytváří složitou strukturu psaných i nepsaných norem, hierarchie, symbolů, tradic, historické paměti, sdílených představ, jazyka a tak dále. Ostatně klerikalismus není přece nic jiného než výsledek sdílené představy. Představy, že kněz je “něco víc”. Je tedy nezbytné si klást další otázky. Které normy (psané i nepsané), symboly, představy, jazykové obraty napomáhají zneužívání a které naopak pomáhají v rámci katolické církve vytvářet bezpečné prostředí?
Patriarchální společenství
Jednou z velmi viditelných a často kritizovaných charakteristik katolické církve je přístup k ženám. Mluvíme-li o sexuálním násilí, nelze tento bod pominout. Devadesát procent sexuálního násilí se dopouštějí muži, pedofilie pak mezi ženami prakticky neexistuje. Ženy jsou zároveň rychleji schopné zachytit signály, jimiž si agresor připravuje svoji oběť (tzv. groomig), v případě, že samy nejsou obětí. Není tedy divu, že v doporučeních CIASE se vyskytuje i rada, aby ženy zastávaly v církvi pozice, v nichž mají rozhodující pravomoci.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Giuseppe Milo / Creative commons
V drtivé většině jsou oběťmi sexuálního násilí v katolické církvi nezletilí chlapci. Nicméně existují výzkumy, které ukazují, že vyrůstá-li žena v katolickém prostředí, šance, že se stane obětí sexuálního násilí, se zvyšuje. Jako jeden z důvodu, proč tomu tak je, se uvádí, že znásilnění je extrémní podoba přijetí stereotypních rolí mužů a žen, kdy muž je dominantní, pudový a žena je slabá. Přečteme-li si texty Apoleny Rychlíkové (které se všechny týkají dívek nebo velmi mladých žen), uvidíme, že je to zcela přesná ilustrace. V textech se opakovaně vyskytuje přesvědčení přeživších žen, že si za násilí mohly samy, protože “muži jsou prostě takoví”, tedy lovci, kteří se nejsou schopní ovládat, a ženy je vyprovokovaly. Ženy uvádí, že k tomuto postoji, že existují přirozené role mužů a žen, jejichž součástí je i to, že mají být ženy zodpovědné za chování mužů, byly cíleně vychovávány. Zároveň to celé bylo vysvětlováno, že je to Boží plán s člověkem už od počátku světa.
Psané normy
Může se zdát, že výše uvedené, tedy že dospívající jsou cíleně vystaveni výchově, která zvyšuje riziko sexuálního násilí, je přece jen trochu přehnané vyjádření. Pojďme se ale podívat na jednu konkrétní normu, která se k tématice váže. 23. května 2021 vydal papež František Motu proprio Pascite gregem Dei, jímž byla novelizovaná část Kodexu kanonického práva, který se týká trestních sankcí v církvi. Tyto změny vyvolaly velké zklamání z velkého očekávání mezi obětmi sexuálního násilí. Výtky směřovaly zejména ke kánonu 1324. V tomto kánonu se vyjmenovávají něco jako polehčující okolnosti pro pachatele. Patří mezi ně například opilost, to, že oběť provokovala, nebo také to, že pachatel podlehl vášni (vzpomeňme si v tomto kontextu na blog Dominika Duky týkající si se znásilněných Ukrajinek, v němž tvrdil, “že pachatel, příslušník ozbrojených sil, je často také obětí těch nejsilnějších emocí a vášní”). Když pomineme, že je poměrně těžké posoudit, co je provokativní chování v sexuální oblasti (a to obzvlášť, mluvíme-li o zneužívání nezletilých!), tak pak především se tu přenáší odpovědnost na zneužité. Pachatelům se pak nabízí možnost, jak své chování omluvit.
Nejvíce znechucení ale vyvolal kánon 1398, v němž se popisuje trest pro klerika, který spáchá čin proti šestému přikázání “s” nezletilou osobou. O sexuálním zneužití dítěte se tu tak mluví a uvažuje stejně jako o konsenzuálním sexu mezi dvěma dospělými lidmi. Veškerá sexuální aktivita je tak zahrnuta pod “nezcizoložíš” a absolutně se neřeší, jakou měrou kdo komu ubližuje.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
CIASE ve svých doporučeních číslo 37 a 38 na toto reaguje a nabádá církev k tomu, aby byly lépe definovány sexuální přečiny na nezletilých místo používání termínu “nezcizoložíš”, a zároveň připojuje návrh na rozvrstvení sexuálních deliktů tak, aby nevěra nebyla chápána stejně jako zneužití dítěte.
Kulturní podhoubí
Abychom porozuměli tomu, proč v Kodexu kanonického práva můžou být tak nepochopitelné věci a proč jsou dospívající vychováváni k něčemu, co mezi nimi může zvýšit násilí, je třeba neustále rozkrývat kulturně - historické kořeny daných aspektů. Je zřejmé, že za přesvědčením o “provokaci” stojí historicky pevně zakořeněné vnímání žen jako těch, které svádí muže. Od raného středověku byly ženy popisovány buď jako Evy (tedy svůdkyně), nebo Marie (panny). Nic mezi tím nebylo možné. Z tohoto úhlu pohledu si za znásilnění mohla žena sama. A od toho, že za znásilnění si může sama žena, je už jen krok k tomu, že si za něj může sama každá oběť (tedy i nezletilí chlapci, kteří provokovali).
Jak moc je třeba se ptát, co stojí za každou naší modlitbou, přesvědčením či slovem, hezky ilustrují křestní obřady. Na konci křestních obřadů je závěrečná modlitba, v níž se pronáší požehnání oběma rodičům. Přečteme-li si ho pozorně, musí nám být nápadné, že otec je tu odsunut na druhou kolej. Nejdřív je poměrně dlouhé požehnání pro matku dítěte, pak následuje zhruba o třetinu kratší požehnání pro otce, které je ale ještě navíc z poloviny věnováno oběma rodičům. Příčinou tohoto nevyváženého poměru je, že křestní obřady se vyvinuly z obřadů žehnání matky po šestinedělí. Na počátku tohoto obřadu stálo přesvědčení, že ženy jsou “nádoby hříchu” a je třeba očistit je od hříchu rozkoše, kterou cítily při početí svého dítěte. Do dnešní doby nám tak zůstalo jen to, že otcové jsou při tak důležitém obřadu, jakým je křest, páté kolo u vozu. Na počátku stojí přesvědčení, že ženy jsou neukojitelné svůdnice, na konci otcové, s nimiž se jako otci vlastně nepočítá. Na počátku diskuzí o sexuálním násilí stojí Eva, která svedla Adama, na konci dítě, které vyprovokovalo k sexuální agresi dospělého. A tak se ptejme - je možné aplikovat příběh Evy na dnešní problematiku zneužívání dětí? Jsou naše obřady, modlitby, tradice to, co nás k Bohu přibližuje?
Zneužívání jako rouhání
Významná jihoafrická básnířka Koleka Putuma ve své nejslavnější básni Water, v níž se vyrovnává s otroctvím a s tím, že otrokáři byli dost často titíž lidé, kteří jim přinášeli evangelium, píše: “rouhání je zaobalovat otroctví do evangelia a nazývat to svobodou / rouhání je muset se dívat, jak moji druzi používají stejné evangelium ke vzájemnému zotročování.“ (překlad Veronika Jončevová, Plav 7/ 2022). Není v možnostech tohoto textu probrat všechny strukturální jednotlivosti, které v katolické církvi podporují sexuální i duchovní zneužívání, ale jsou ještě otázky, které si položit musíme. Prvními ale i posledními našimi otázkami totiž musí být, v jakého Boha vlastně věří církev, jsou-li jedním z jejích plodů jenom od roku 1950 statisíce zneužitých dětí? Jakého Boha takováto církev hlásá? Jak velká část jejích výstupů je rouhání?
Autorka je publicistka a katolička, vystudovala kulturní historii.
