Přežila jsem čínský gulag

Snímek autorky na obálce knihy
Autor: www.rybkapub.cz

Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zavřou do vazební věznice a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to po procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soud­ce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře – kterému Čína oficiálně říká „škola“ nebo „školicí středisko“ –, svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů.

Ujgurka Gülbahar Haitiwaji původně zamýšlela zveřejnit svůj příběh pod pseudonymem. Váhala, protože si uvědomovala přesvědčivost autentického svědectví s odkrytou identitou, na druhé straně po všem, co prožila, se obávala msty ze strany čínských úřadů, a to tedy zvláště těm členům širší rodiny, kteří nadále bydlí v Číně. Gülbahar pochází z regionu Sin-ťiang, země obdařené rozsáhlým nerostným bohatstvím, málokdy v dějinách však svobodné. Pro Čínu bylo její bohatství až příliš mocným pokušením. Provincie Sin-ťiang etnicky náleží k turkické oblasti a její obyvatelé, Ujgurové, praktikují sunnitský islám. V roce 2009 vypukly v oblasti nepokoje, při kterých zahynulo několik stovek Ujgurů i Chanů (čínská etnická skupina). Od této doby Čína represe proti Ujgurům vyostřila. Šikana a vytěsňování Ujgurů z veřejného prostoru začalo ale o mnoho let dříve.

Sama Gülbahar se, na rozdíl od svého manžela, nikdy o politiku nezajímala. Vnímala sice, jak se postupně postavení Ujgurů zhoršuje, ale citové pouto k rodnému regionu a též vazby na širší rodinu jí zabraňovaly, aby přemýšlela o emigraci. Neustále si vytvářela iluze, že zase bude líp, a odmítala si připustit drsnou realitu. Kerim pochopil rychleji, že jediné, co může očekávat, jsou další a další postihy ze strany čínských úřadů. Vystěhoval se proto do Francie, kde si našel práci. O čtyři roky později jej následovala Gülbahar s oběma dcerami.

Všichni členové rodiny, až na Gülbahar, získali politický azyl. Gülbahar nepožádala o status uprchlíka, protože se kvůli matce nedokázala zcela odříznout od rodné země. Formálně si vzala v práci neplacenou dovolenou. V roce 2016 se na naléhání čínského úředníka vrátila zpět. Nebyla si sice jistá, zda má vyhovět výzvě čínských úřadů, ale sám Kerim ji povzbuzoval, že se jí nemůže nic stát. Jak hluboce se tento zkušený, politicky aktivní muž, mýlil.

Gülbahar si nakonec gratulovala, že neskončila v čínském vězení, ale „jen“ v převýchovném táboře. Za jaké provinění? Existovala fotografie prokazující, že se její dcera účastnila v Paříži pokojné demonstrace na podporu Ujgurů. Pro Čínu dostatečný důkaz o terorismu. Jak Gülbahar zjišťuje v táboře, k prokázání teroristických úmyslů stačí cokoliv. Je zakázáno se modlit, je zakázáno pohybovat rty, protože to by mohla být modlitba. Přitěžující okolností jsou též příbuzní v zahraničí. Cílem pobytu v táborech je totální vymytí mozků, vězeň je promyšleným způsobem zbaven své osobnosti a přeměněn v poslušnou nemyslící loutku. Ženy jsou sterilizovány. Ti, kdo fyzické útrapy nevydrží, zmizí neznámo kam. Každodenní nejistota, fyzické útrapy, bití za sebemenší provinění, neustálý dril a mentorování naučených textů mají jediný cíl, zahubit v člověku cítícího, svobodného tvora. Gülbahar bojuje za vnitřní svobodu a útěchu nachází v modlitbě. Do té doby byla muslimkou jen rodem, nyní se pro ni stává Bůh pevnou oporou.

Mezitím se její dcera Gülchumar zasazuje ze všech sil o záchranu mámy. Využívá všech možností, aby informovala o jejím zmizení. Diplomatická mašinérie se nakonec rozběhne. Čína si spočítá, že je pro ni nejlepší volbou propuštění „řádně napravené“ Gülbahar. Investuje proto nejméně rok času do této strategie. Bude propuštěna, když se bude chovat vzorně podle čínských představ. Pro Gülbahar je rozhodující návrat k rodině, a nakonec proto souhlasí s natočením videa, kde se doznává ke svým údajným proviněním. Stále si zachovává svou vnitřní svobodu a natáčení vnímaní jako divadelní roli, pracuje na sobě, aby se nikdy neztotožnila s tím, co říká. Přesto zaplatí vysokou cenu, protože pro ujgurskou komunitu ve Francii přestává být důvěryhodnou osobou.

Gülbahar patří velký dík a obdiv za odvahu, se kterou odhalila praktiky v táborech. Z otevřených zdrojů, samozřejmě s dobrou znalostí čínštiny, se Adrianu Zenzovi a Shavnu Zhangovi podařilo zjistit, že v provincii Sin-ťiang existují převýchovné tábory. Stačilo, že dlouhodobě sledovali regionální tisk, poptávky po stavebních pracích, po zaměstnancích se specifickými kvalifikacemi. Číně hodně záleží na mezinárodním dojmu, a proto bedlivě sleduje každou známku znevěrohodnění svých metod. Bohužel jim v tom přihrávají i někteří lhostejní politici. Čína uplácí chudší země, aby získala na svou stranu dostatek podpory při obsazování mezinárodních institucí svými kádry. Dělá maximum pro to, aby umlčela jakékoliv svědectví. Právě v době, kdy se jednalo o propuštění Gülbahar, měla její dcera vystoupit v OSN a mluvit o své matce. Účast odřekla, protože návrat mámy byl pro ni podstatnější. Tábory jsou označeny jako školící střediska. Systém je propracovaný dokonale. Ujgurové v něm nenápadně mizí. Část z nich ztratila svou osobnost, ti další i život. Čína dovedně zneužívá jejich muslimský původ a operuje s teroristickou rétorikou. Při tomto zdůvodnění leckdo rád přivře oči. A povšimněme si, že afgánský Talibán pro ně nehne prstem, obchod s Čínou je pro něj přednější. 

Vyšlo v nakladatelství Rybka, s Gülbahar Haitiwaji knihu připravil Rozenn Morgat