Seznamka
Instalace Marka I. Rupnika v českobudějovické katedrále
Autor: archiv autora
Úvaha sochaře, pedagoga a publicisty Pavla Karouse o úpadku náboženského a sakrálního umění, instalovaného v některých českých a moravských kostelech a rozesetého v posvátné krajině, se potkala se zprávou o vyšetřování výtvarníka a jezuity Marko I. Rupnika, jehož tapisérie visí od jara letošního roku v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše. Číst jednu z výpovědí řeholní sestry o tom, co se jí stalo, není snadné, jako to ostatně nebylo u podobných případů nikdy.
Rupnikovy strojově tkané tapisérie na téma Apokalypsy, paradoxně zdobící chrám zasvěcený svatému Mikulášovi z Bari, i řada jeho dalších výtvorů a instalací, však odkazují ještě k většímu a neprostupnějšímu mlčení, za nímž se skrývá vcelku závažný problém, jímž je dílem laický, dílem vlastnický vztah k umění. Ten je v posledních dvou letech – bohužel ne ve všech zemích – pozitivně vyvažován projektem, lépe řečeno duchem synodální cesty církve. Ta v papežových intencích předpokládá poměrně dynamický a duchovně dramatický rozjezd očekávaných změn ve strukturách a životě církve, do kterého musí pochopitelně patřit také revize a ozdravění církevního vztahu k umění, k tvůrcům a k posvátnému prostoru. Je zvláštní, jak může být centrum bohoslužebného slavení i řada dalších staveb a posvátných znamení v krajině postiženo tak obrovskou dichotomií, že dokonce v těsné blízkosti, anebo dokonce na jednom a tomtéž místě mohou vedle sebe existovat dvě umělecká díla, z nichž jedno přetrvá staletí a druhé je vyčerpané již v okamžiku své instalace. Na mysl mi ihned vytanou fresky malíře a výtvarníka Vojmíra Vokolka a sochy a dřevořezy Františka Bílka, které – u obou autorů – byly v době svého vzniku i mnohem později považovány částí církevního i sekulárního prostředí v lepším případě za nesrozumitelné, v tom horším za bezcenné. A přesto jsou to výjimečná, emblematická díla! Synodální projekt církve a v českém prostředí zmařený Plenární sněm katolické církve, který pohřbil mnoho nadějí a šancí, předpokládá a předpokládal otevřené, transparentní a dialogické jednání členů partikulárních církevních společenství (na úrovni národní církve, diecézí a farností), kteří konkrétní liturgický prostor nikoliv pouze využívají, ale hlavně jej obývají. Právě jim je v čase jejich pozemské existence určeno všechno, co se podílí na zvěstování Božího slova a na jejich individuální i bratrské cestě zbožnosti.
Vlastnická gigantománie, vyjadřující se vzhledem k úvodnímu odstavci nikoliv přáním, ale rozhodnutím „mít také jednoho Rupnika“, je znamením zcela nepochopené vize o důležitosti uměleckého díla na cestě ke spáse a fatálním popřením toho, co o životě a smyslu Božího lidu řekl Druhý vatikánský koncil a v českém (exilovém) prostředí česko-římský teolog Vladimír Boublík v knize totožného názvu – Boží lid. Zdá se, jako by i šedesát let po koncilu a v právě probíhající synodalitě nebylo až na sporé výjimky možné učinit součástí liturgického prostoru architekturu a umění hovořící jazykem alespoň pozdního 20. století. Je samozřejmě skvělé, že se podařilo uskutečnit několik architektonických obnov a instalací, které by směle obstály i v západním, demokratickém civilizačním okruhu, a byly respektovány i v tom dálně-východním. Jenže i tyto výjimky byly ve svém zrodu provázeny neúměrnou mírou odporu, takže po takové zkušenosti se někteří dotyční soustředí spíš na dílo určené pro veřejný prostor a na volnou tvorbu, jež nemusí být (tolik) zatížené představami amatérů a diletantů o umění. Zdá se to být pro všechny ty nákupčí tzv. církevního umění nepředstavitelné, ale stojí za to připomenout, že existují také respektovaní regionální umělci s mimořádně silným vztahem ke svému kraji, jejichž umělecká díla visí ve světových galeriích.
Ve své dizertační práci o teologii a umění jsem jako jednu z příloh vybral List Jana Pavla II. umělcům. Polský papež v něm zúročil své rané umělecké školení, svoji vlastní tvorbu a umělecké preference a představil analýzu smyslu uměleckého díla a postavení tvůrce, viděno prizmatem katolické morální teologie s nádechem novotomistického, lépe řečeno tomášovského vidění světa. Svými úvahami tvůrce uměleckého díla – a nejen toho sakrálního – na jednu stranu ocenil až ve formě jakési theósis (zbožštění). Na straně druhé – v onom zvláštním a na interpretaci náročném spojení umělecko-mravním – naložil na současné a budoucí tvůrce těžké břemeno, které lze jen těžko setřást a o které, ruku na srdce, mnozí umělci ani nestojí. Niterné, dalo by se říci ontologické sepětí umělce, jeho mravního ustrojení a samotného díla, vytvořilo zvláštní, místy až romantický typos člověka, který je svou prací (a pochopitelně nadáním a géniem) vlastně oddělen od reálného světa a doslova puzen a hnán k tomu, aby kvalita jeho díla nejen souvisela, ale zrcadlově odrážela i jeho kvality mravní, celolidské. Je zřejmé, že bezejmenní i slavní tvůrci uměleckých děl byli lidmi s mravními i uměleckými kvalitami měnícími se v čase, takže do svého díla promítali nejen výšiny
(kvality), ale i pády a pochybnosti svého života. Mezi tvůrci tedy najdeme nejen, symbolicky řečeno, zbožné Jany, miláčky Páně, ale také váhající a chybující Petry a Jidáše jdoucí na doraz. Jinak řečeno, o uměleckou výpověď se pokoušejí pouze a jen ještě hříšníci a ještě ne svatí. Klíčovou otázkou zůstává, zda posvátný prostor kaplí a kostelů a posvátná místa v krajině mají být svěřeny do péče zbožným duším, jejichž talent však na takové i daleko snazší úkoly nestačí, a je-li také možné, aby součástí tohoto prostoru byly a zůstaly umělecké artefakty duchovních nebo sexuálních predátorů? Vznikne u nás vůbec taková veřejná debata? Kráčíme po velmi tenké hranici, která odděluje, jak říkal Vasilij Rozanov svaté od hříšníků.
Při své velikosti a určení nepotřebuje nic větší otevřenost v hledání dobrého a vhodného uměleckého díla než právě dílo sakrální. Čteme-li duchovenské časopisy přelomu století, ty naše i zahraniční, můžeme si všimnout jedné znepokojivé věci, a to představy, že člověk formálně zbožný, ve skutečnosti však výhradně osoba zasvěceného života, se snaží chybějící talent, schopnosti či přímo génia suplovat školským vzděláním, napodobováním a kopírováním, jež se často nedostalo ani na spodní hranici jinak pozitivního pojmu mimésis. Psaly se verše, povídky, dokonce romány. Reprodukovala se hudba cizích autorů s komickými vsuvkami a „dodělávkami“. Tvořila se umělecká díla s velmi prazvláštní vírou, že zbožnému, leč netalentovanému člověku Bůh přidá všechno, aby mohl tak jako skutečný umělec velebit Boží jméno. Výsledky však ale byly až na výjimky zoufalé. Básníci, prozaici, skladatelé, sochaři, malíři, výtvarníci, kteří po kostelech neprošoupali za život ani jedny kalhoty, tvořili naopak a k nelibosti prvých s lehkostí člověka – řečeno s Karolem Wojtyłou -, jenž si s pokorou sahá do kapes Boží milosti, protože věří, že nejenom může, ale také musí. A tak mimo tento církevní rámec, jehož představy o umění byly leckdy laické, naivní a vlastnické, vznikla díla, která se nestala součástí liturgického slavení, ale jejichž evangelizační potenciál ukazoval k Bohu a na Boha tisíckrát lépe než oficiální umělečtí řemeslníci a dodavatelé.
Kdyby totiž i dnes, anebo právě dnes, byla po způsobu synodálního života církve sledována i jen en passant umělecká kultura všednodenního národního a mezinárodního provozu, nemohly by v českobudějovické katedrály viset Rupnikovy tapisérie a řada uměleckých artefaktů, jak připomněl Pavel Karous či Norbert Schmidt, by na výsostných místech nemohla vytvářet bez přehánění surreálné simulakrum, předstírající cosi jako myšlenkový, duchovní a tvůrčí pohyb. Předpoklad, že se k jednotlivým uměleckým zadáním budou konat otevřená sympozia a výběrová řízení, nemohl ani vzít za své, protože se s ním vůbec nepočítalo. A není se bohužel co divit. Když si 62 německých biskupů, putujících Ad limina apostolorum, kteří byli povoláni k inter-dikasteriálnímu jednání v čele s kardinálem Pietrem Parolinem, postěžovali, že ze čtyřčlenného prezidia německé synodální cesty, které tvoří dva biskupové a dva laici, nebyli pozváni laici (když hlavní téma byly otázky a výstupy synodálních jednání), ukázalo se, že některé postoje kuriálních úředníků jsou odlišné od synodálních myšlenek a exhortací samotného papeže. Že se církevní umělecký provoz z větší části vyčerpává v katolickém realismu (karela), restaurování a v kopiích (nic proti nim), je aktuálním dokladem, že fakticky nejpovolanější (profesionálové) členové Božího lidu – laici, za nimiž stojí dílo, které prošlo rozsáhlou dialogickou oponenturou, nejsou tak povolaní, jak by se předpokládalo a jak dokázali, ale že nad nimi stále ještě existuje kasta povolanějších, kteří se i vzhledem k velkým a nevratným investicím do nutného uměleckého ozdravění sakrálních prostorů mohou směle pouštět podle toho, jak dobře se vyspí, jestli si na to udělají čas a co na to řekne Mirek, který viděl o umění už jeden dokument na Youtube. Když kolem sebe ti, kteří nakupují třeba Rupnikovo dílo, nevidí žádné Reynky, Bílky, Giotty, Michelangely, Šimotové či Válovky, neměla by jim být v duchu synodální cesty hanba se zeptat, kde je mají hledat.
Případ v Itálii a ještě víc u nás za života zbožštělého mistra se asi nestane mementem ani povzbuzením, aby se o sakrálním umění hovořilo otevřeně a na co nejširším multioborovém fóru. Nestane se ani precedentem – to u nás –, aby se umění nenakupovalo jako kabelky nebo kabáty v milánských buticích. Odpovědný a zároveň odvážný přístup k uměleckému jazyku a vidění, které mohou obohatit duchovní zkušenost věřícího člověka a stát se střípkem evangelizační mozaiky, bude tím posledním plodem, který možná jednou vzejde ze synodální cesty. Nejprve se projeví v synodálně silných a aktivních zemích, jako je Německo, a později – nedojde-li k rozštěpení církve, jak se obává Luis Francisco Ladaria Ferrer (Dikasterium pro nauku víry) a Marc Ouellet (Dikasterium pro biskupy) a pravděpodobně i státní sekretář Parolin, z něj něco přeteče do praxe zemí za bývalou a už zase se někde vzpínající železnou oponou. Patrně největší dopad budou mít svědectví obětí sexuálních a spirituálních predátorů, kteří si osedlali nejvyšší osobnosti církve a stali se všemocnými a nenahraditelnými. Pokud ve svých spravedlivých požadavcích vytrvají, je pravděpodobné, že se nebudou muset do smrti dívat na artefakty řemeslné práce svých trýznitelů. Jejich vítězství bude v lecčem i naším osvobozením. Víc, než bychom si chtěli nebo uměli představit.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
