Nejsme-li schopni zvěstovat naději, něco podstatného naší víře schází

Petr Beneš
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Petr Augustin Beneš CSsR slouží jako farní vikář v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech. Vystudoval český jazyk, literaturu a pedagogiku na FF UK. Během vysokoškolských studií konvertoval ke křesťanství a přijal křest. Vyučoval na několika školách různého stupně. Poté vstoupil do řádu redemptoristů a byl vysvěcen na kněze. Nedávno vyšly dvě jeho knihy, a to ve spolupráci s Petrem Vaďurou Kázání na hoře, s podtitulem Rozhovory nad Biblí, a pak soubor meditací s názvem Vzhůru srdce. Položené otázky jsou inspirovány právě druhou z těchto knih.

Umět se dívat na svět s radostí a důvěrou není vůbec samozřejmé, jak zmiňuješ v kázání o nevíře. Nejsme vytrženi ze světa, ale byli jsme do něj vrženi. Pohoršení nad současným světem, jeho kritika přerůstající v odmítání pozitivně rezonuje na mnoha místech. Jak bys charakterizoval autenticky křesťanský postoj ke světu?

Poslední dobou jsem se intenzivně zabýval tématem důvěry, mj. v souvislosti s číslem revue Salve důvěře věnovaném. Došlo mi, že rozdělení společnosti i církve, odmítání autorit, včetně odborných, třeba lékařů v čase pandemie, nárůst konspiračních teorií, které od covidu plynule přešly k dezinformacím o ruské agresi vůči Ukrajině, že to vše souvisí s bazální ztrátou důvěry v život, svět, lidi, v důsledku v Boha. Křesťan neustále kritizující svět, apokalypticky předpovídající jeho zánik a v zjednodušené zkratce spojující tento domnělý zánik s tvrzenou dekadencí Západu (mimochodem také ruský narativ), který ovšem pro lidská práva, včetně těch náboženských udělal zatím nejvíce v dějinách, takový křesťan jednoduše nedůvěřuje Bohu. Nejsme-li schopni zvěstovat naději právě při realistickém hodnocení přítomné situace, něco podstatného naší víře schází. Křesťan se nevyhýbá bolesti, problémům, bídě, chudobě, utrpení, nesmí, protože k tomu ho vede Ježíšův soucit s člověkem, ale nemůže zůstat při konstatování bolesti, hříchu, je třeba spojit to vše s Bohem, žít navzdory všemu rád, ne proto, že vše jde správnou cestou, ale proto, že s námi jde Bůh. Křesťan má jako prorok tak dlouho milovat situaci, lidi v ní, až z ní vyčte, nechá vystoupit vůli milujícího Otce. Křesťan se nepozná podle ustavičné kritiky současného světa. Netvrdí, že dobře už bylo, protože Bůh je stále živý, křesťan musí být schopen sledovat proměny doby, hodnot, vztahů a nepovažovat vše, co je jiné než dříve, automaticky za špatné. Měl by být jako hospodář, který vybírá z pokladu starého i nového, ideologicky nezatížen. Hranice mezi dobrem zlem přece nejde mezi církví a světem, ale napříč. Mnoho lidí, kteří třeba nesdílejí ve všem naše morální učení, je v jiných směrech přátelsky otevřeno na mnohá společná témata, např. péči o stvoření. A samozřejmě, křesťan by se měl modlit, to je výsostný projev života křesťana.

Poslušnost bývá zdiskreditována tím, že se zaměňuje za vyžadování slepé podřízenosti. Co to pro tebe znamená poslušnost?

Autentická křesťanská poslušnost se vymyká modelu podřízenosti. Vztahuje se totiž k Bohu, takže na lidské úrovni směrem k Němu jsme si všichni rovni. Bez autentického naslouchání svědomí, Písmu, bez modlitby, bez vzájemné diskuse, otevřenosti v církvi není možná poslušnost jako ctnost. To je těžké a vůbec to neznamená, že máme konat jen to, co sami nahlédneme jako správné. Je třeba ptát se komunitně: jak se to vztahuje k dobru druhých, společenství, farnosti, rodiny, partnerského vztahu. Poslušnost má výrazně dialogický charakter. Patří k ní samozřejmě také to, že uznám právo legitimních autorit rozhodovat na rovině procesuální. Bouřit se proti všemu není známkou autenticity, ale infantilnosti. Mnohdy musím obětovat i dobré záměry, plány, abych dal prostor druhým. Opakem vynucené podřízenosti a usurpování moci není nekonečná debata bez přijetí závěrů. Ani setření funkčních rozdílů ve fungování jednotlivých subjektů. Tak třeba rodič se podle mě nemá stát kamarádem, to je ulehčení si role. Nesmí se vzdát úlohy vést děti, přijímat rozhodnutí a postupně je učit zodpovědnosti. Jen to nesmí dělat proto, aby prosadil sebe, ale aby pomohl jim. Ve vztahu kněze a laiků např. ale tento model nesmí platit. Tam je možná jen vzájemná poslušnost vůči Bohu a potřebám společenství a světa. Vzájemné naslouchání. A relativizace vlastního stanoviska. Poslušnost je totiž bytostně spojena s pokorou, ale ne tak, jak si většinou myslíme, totiž že Bohu je milé, když se upozadím, budu mlčet, nebudu kritizovat. Jde o pokoru ve smyslu nepokládat svůj názor za jediný možný a už vůbec jej neférově neprosazovat Boha urážejícími poukazy na svěcení či funkci. To je pověření ke službě, ne automat na správné názory. Je mi nesmírně smutno, slýchám-li i dnes, jak je třeba bohoslovcům vysvětlováno, že vlastního názoru se svěcením vzdají, že už mají jen hlásat názory církve. To bychom místo nich mohli světit automaty. Navíc, taková argumentace vůbec nepočítá s proměnou světa, vztahem k autoritám. A působí jen směšně. Pozor, nemáme vychovávat přehnaně asertivní, se sebou spokojené, vzděláním a zkušeností pohrdající sobce. Sami takoví nesmíme být. Ale je to práce. Velká. Musíme být připraveni nést důsledky. Často poslušnost tomu, co jsme poznali jako správné, bude pro nás znamenat vážnou korekci našeho života.

Německý autor píšící pod pseudonymem Bonaventura píše: „Člověk je víc než život.“ Tedy, že život nemůže být vrcholným cílem, ale má člověku sloužit. Co pro tebe znamená: Mít svůj život rád?

Francouzský filozof Rémi Brague, s jehož spekulativní a často z prstu vycucanou obhajobou metafyziky ne vždy souhlasím, moudře říká, že je třeba rozlišovat jakousi lásku k žití a lásku k životu. Láska k žití je prostě nereflektovaná chuť užít si, být v pohodě, vychutnat všechny barvy světa. Proč ne? Zejména v mládí je to asi dobře. Nestačí to však. Vyčpí to. Láska k životu přesahuje hranice toho mého, v krajním případě může vést až k jeho obětování, ne ze zoufalství, pyšného hrdinství, ale z lásky k němu, zejména k životu bližních. Pohoda není smyslem života, ani tolik adorované sebeuskutečnění, chápeme-li je jako ustavičnou práci na sobě, na zdraví, postavě, mentální kondici. To vše nedá životu smysl. Neznamená to, že se mám zanedbávat, je jistě dobré rozvíjet hřivny. Jen to nesmí být modla. Nemohu se prostě rozvinout dokonale, musím někdy ustoupit, aby měl prostor druhý, musím se vzdát ustavičného pozorování figury a zdraví, protože je prostě občas třeba nasadit se a nemyslet na sebe. Mít rád život znamená realisticky jej přijmout. Nemusím infantilně jásat, že jsem tady. Nemusím hrát na věčný úsměv, když mě přece miluje Bůh. Musím to statečně přijmout. Ve vší rozmanitosti, i s bolestí. I se smrtí. Já nejsem optimista, nejsem moc společenský, nerudně vnímám velké davy lidí, nerozplývám se blahem, když mi děti zlobí v kostele a ruší ty, kteří mají třeba jen jednu hodinu týdně, aby se usebrali. Nejsem tedy milovníkem života na první dobrou. Ale baví mě žít, studovat, poznávat, sdílet to, co vím a má rád s lidmi, diachronně, s mými milými autory, filozofy, i synchronně, se všemi lidmi, které potkávám na cestě. Doufám, že mám rád Pána Boha. Neprožívám to nijak emotivně, ale aspoň necítím nejmenší potřebu něco mu vytýkat a úpěnlivě se ho ptát proč. To nikam nevede. On ví. A má nás rád. Pevně.

Je velmi těžké poznat nitro druhého člověka. Můžeme jen soudit z náznaků a zmínek. Ještě těžší je snaha o poznání Boha. Na jakých principech je založeno úsilí o poznání Boha?

Ptáš se nikoli, na jakých principech je založeno poznávání Boha (stará dobrá analogie entis, analogie umělecké tvorby a stvoření, vztahová struktura společnosti a člověka a Trojice, láska jako zvídavost a připodobnění se Bohu etc.), ale na jakých principech je založeno úsilí o poznání Boha. Tedy, rozumím-li správně, proč vlastně toužíme po Bohu, z čeho to vychází. Z potřeby vztahu, bezpečí, otvírání se světu a lidem, které ani svět, ani lidé nemohou a nemají naplnit, ze zvídavosti, která z centra poznaného, zděděného, vybudovaného stále směřuje k okrajům, hranicím, z toho, že si v hloubce nemůžeme rozumět – a je to dobře. Úsilí o poznání Boha je podle mě vedeno především proměnou vůle žít v lásku, ta je personální, vyvolaná vztahem a směřující ke vztahu. Absolutnímu. Jednodušeji: zajímat se o Pána Boha je přece krásné. Bůh je zajímavý. Stojí za to počítat s ním. Jen to nesmíme zaměnit za kamennou jistotu a neměnnost. To je konec lásky, cesty, konec úsilí o poznání Boha. Pak můžeme být horliví sebevíc – ale k Bohu to nesměřuje. Obranou se nejde k Lásce a Tvůrci, věčně Živému.

Stopy Božího království nacházíme v přírodě, můžeme o něm soudit z mezilidských vztahů. Co znamená přítomnost Božího království tady a teď?

S tou přírodou mi to mnozí lidé mají za zlé. Tvrdím totiž, že v lese Boha, Otce Ježíše Krista, nenajdu. A přitom já od dětství přírodu miluji, uvažoval jsem o studiu ornitologie či botaniky. Když píšu úvahy pro rozhlasovou stanici Vltava, k překvapení mnohých, protože je tam uváděno, že jsem kněz, nepíšu většinou o Bohu, ale o ptácích, naposledy o rorýsech. Ale jsem opravdu přesvědčen, že Boha, Otce Ježíše Krista, v přírodě nenajdeme. Že ji můžeme obdivovat, aniž bychom se modlili, že se mi může potok líbit prostě proto, že je to krásný potok, a nemusím přitom myslet na prameny vody tryskající do věčného života apod. Naopak, právě autonomie stvoření, svoboda, kterou mu Bůh dal, zaručuje, že se s Bohem ve stvoření neshledám prostě automaticky, že je to vztah lásky, bez nucení a důkazů. Bez Ježíše, bez Bible, bez tradice Boží blízkost ve vtěleném Ježíši odnikud sám nepoznám. A přitom právě tato blízkost je rozhodující. V přírodě nepotřebuji víru. I ateista ji může vnímat hluboce. Možná dokonce bezprostředněji. Složitější je to s těmi mezilidskými vztahy, ale k nelibosti mnohých si myslím, že i tam to platí podobně. Jistě, potřebnost vztahů, vycházení ze sebe, společná tvorba – to vše a jiné ještě odráží Boží obraznost v nás, je odrazem Trojice a jejích vztahů, darovaných nám vrcholně v Duchu svatém, ale to platí pro všechny lidi, ať tomu věří, či ne. Kvalitního vztahu jsou zase schopni i nevěřící, stejně jako my jsme schopni vztahy ničit, často i mylně uchopenou vírou. Přítomnost Božího království se nekryje úplně se životem ve světě, ani s tím “nejkvalitnějším”. Mám často spíše dojem, že je přítomno právě skrze diferenci, nekrytí, skrze to, co chybí, co je nezaplněno. Není to prostě automatické. Zjednodušeně, velmi zjednodušeně řečeno: v každé situaci je přítomen Bůh, v těžké, ve válce, v bolesti, jako trpící, potřebný, v radosti jako dárce. Bůh je věčně pozorná, aktuální přítomnost. A naší celoživotní snahou se má stát být přítomen této přítomnosti. Protože automaticky jí přítomni nejsme. To se neděje podle mě jen dnes tak moderním vyprázdněním, mlčením, bezpředmětnou meditací, to může být dobrá a náročná a potřebná terapeutická praxe, samo o sobě to ale není praktikování víry. Modlitba je vědomé vztažení situace k Bohu. Jen v ní a ve víře je pro nás přítomno Boží království. Pozor, Bůh je ve všech činech lásky, dokonce nějak i v té, která není uspořádána podle katolického katechismu, ale mimo víru o tom nevíme. A to je škoda.

Polorozbořený kostel vyzařující přítomnost Bytí, který tě jako malé, ještě nepříliš chápající dítě oslovil, versus po mnoha letech skvěle rekonstruovaný poutní areál, kde je vše, ale přesto chybí spojitost se všedností každodenního života. Jak najít syntézu mezi obojím?

Otázka má dvě roviny. Jednak jak najít syntézu mezi dětstvím, dobou očekávání, nereflektovaným pocitem tajemství a dospělostí, resp. stárnutím. Pro mne to není otázka dětské a dospělé víry, protože jako dítě jsem o Bohu nevěděl. Spíše jde o to nepropadnout nostalgii, ale zároveň nebýt suše střízlivý a tzv. nad věcí. Moudrost je poznání spojené s trvale přítomnou vděčností a úžasem, byť ne prvoplánovým, ne tak rozechvělým jako v dětství. Někdy je třeba připustit, a s radostí připustit, že stavba našeho života stojí na křehkých pilířích dětství, že ji nemáme pevně v rukou. Běda, když nám život, vztahy, církev jen “fungují”. To nejdůležitější se přece nedá převést na efektivitu. Problémem není posmutnělá vzpomínka na dětství, na dřívější časy, tomu se s postupujícím věkem neubráníme. Problémem je, když zůstaneme infantilní a i jako dospělí si hrajeme “na vojáčky”. Mám na mysli třeba patetické slavení idealizované minulosti, revival barokních her. Baroko miluji, ale ne když se mísí masky s realitou a hra se bere vážně. Syntéza mezi dřívějšími dobami církve a současností je těžká. Předpokládá ustavičnou kontinuitu, znalost tradice, lásku k ní, ale stejně tak odvahu k rozchodu, vykročení do neznáma.

Druhou rovinou té otázky a oněch obrazů zbořeného a restaurovaného poutního chrámu je rovina vztahu mezi náboženským životem a každodenním životem v našem světě. Ukazuje se, že náboženské objekty, artefakty, slavení zůstávají pro většinu lidí přítomny na rovině turistiky, kulturních akcí. Obnovené poutní areály budou víc a víc centrem turistiky, hudby, výstav, společenských akcí. Jinak ani finančně neobstojí. Není třeba to zatracovat. Není třeba lidem vnucovat náboženství, přicházejí-li za památkami. Je třeba je profesionálně obsloužit. Už sama ta profesionalita je důležitým znamením. A v církvi ji ještě vždy nahrazujeme horlivostí a samozřejmě předpokládaným a vyžadovaným dobrovolničením. Jen nelze s takovýmto provozem ztotožňovat existenci církve a obhajovat ji jím. I na těchto místech je třeba pokorně a neokázale, bez velkého vynalézání sloužit bohoslužby, být diskrétně k dispozici. A hlavně: tato místa už nikdy nebudou výkladní lodí církve. Ta se bude uskutečňovat stále prostěji a pokorněji ve společenstvích lidí, vyznávajících Krista napříč konfesemi a společností. Mě to až tak netrápí. Za našeho života jistě bude ještě potřebná a žádaná klasická pastorace, kázání oslovující současné lidi. Ubývá jich, ale málo jich třeba u nás v kostele určitě není. Není naším úkolem hledět na množství. Cesty dále se najdou a otevřou a pro ty, kdo v změněné situaci budou vyrůstat, nebudou bolestivé, ale normální. Je mi vždy trochu do smíchu, když slýchám ideologické diskuse o celibátu, o tom, kdo má být vysvěcen, o tom, jak nějaké otázky jsou definitivně uzavřené. To prostě není možné, ne z ideologické horlivosti, přehnaného liberalismu apod., ale z podstaty věci. Časy se mění. A měnily vždy. My takový vývoj nemáme brzdit. Proroci, lidé s vizí, je budou nějak předjímat. To ale neznamená, že nemáme žít to, co je nám drahé. Já nejsem žádný pastoralista, stačí mi kázání, přednášky na témata, která mě zajímají. A mohu a chci sloužit jen tím. Ale netvrdím, že to nemůže být jinak a že to nebude jinak. Jen klid a pokojné srdce!

Bůh je spravedlivý. Přesto se kolikrát zdá, že je vzdálen, že mlčí, že nás nechává, ať se v tom plácáme. Jak reaguješ na všechny námitky tváří v tvář tolika nespravedlnostem na tomto světě?

Už jsem to zmínil výše a mnozí lidé to ode mne neradi slyší: Já nemá tyhle námitky rád. Mám se sebou spoustu problémů, nevidím život zrovna růžově, bolestně na mne doléhají strasti světa, lidská ubohost a bída, ale nikdy mě nenapadlo spojovat to s Bohem skrze výčitku. Posadit Boha na lavici obžalovaných, jak bych mohl být tak hloupý? Což je jedním z nás, kusem našeho života, houskou na krámě? Neodpovídá? A jak by měl? Co víc má ještě “udělat”? Domnívá-li se někdo, že s Ním Bůh mluví jako kamarád v hospodě a vše mu vysvětluje, měl by být na pozoru. Bůh nemusí zdůvodňovat, vysvětlovat, obhajovat. On je, je na naší straně. Modlitba není smysluplná vyslyšením, ale tím, že artikuluje tento vztah. Nestačí věřit v Boha, to může být velmi destruktivní. Je třeba věřit v dobrého Boha, jak jej zjevil Ježíš Kristus. Znám všechny ty teorie o tom, že je dobré vyříkat si to s Bohem, jen ve mně vždy vyvolávají představu dryáčnické domovnice s koštětem. Bolesti mých blízkých, bolesti světa i mé obrovské slabosti a úzkosti se mě hluboce dotýkají. Bůh není jednou z bolestí, ale objetím!

Věrné plnění předpisů a dodržování tradičních rituálů nemusí být nutně důkazem osobního vztahu k Bohu. Ostatně i během synodních setkání jsem si všímala, jak se mnozí účastníci zamýšlejí právě nad skutečností, že se snaží velmi poctivě dodržovat vše, co přezvali od předchozích generací, a zjišťují, s jakými obtížemi nacházejí osobní vztah k Bohu. Na druhé straně panuje obava ze zpochybňování všeho minulého. Jak vidíš správnou rovnováhu?

Já tomu moc nerozumím. Synodní cesta má reflektovat současný stav církve a potřeby světa, a hlavně to, jak to spolu (ne)koresponduje, pak ale strávíme aspoň u nás obrovskou část energie úzkostlivým přešlapáváním na místě a strachem, zda nevybočíme z pravověří. Ty divné tance, kdy každý, kdo chce vyjádřit svůj názor, nejprve musí provést akrobatické vystoupení, že přece nechce nic měnit a že zůstává v nařízené linii. Takhle přece nemůže vypadat normální rozhovor. Pravověří takto chápané se stává ideologickou brzdou. Nikoli víra tradice, dokonce většinou nikoli obsah pravověří, ale jeho apriorní obrana i tam, kde nikdo nechce nic bořit, jen se ptá, zda se věci nevyvíjejí, situace nemění a jak tedy má víra na to odpovídat. Tak se přece ptaly už první křesťanské církve! Rovnováha je taky zlaté tele. Byl Boží Syn v rovnováze, když sestoupil k nám? Byl v rovnováze na kříži? Jediná rovnováha v Trojici je láska! Proč se tak bojíme? Rovnováha v životě? Asi je nutná, abychom nějak fungovali, ale ne jako cíl a smysl! Má matka či otec rovnovážně milovat své děti? Má každé milovat na sto procent a každé jinak!

Poslední rok, vlastně už více než rok, jsme svědky agresívní války plné válečných zločinů. Tato válka nastavila kruté zrcadlo prorokům věštícím úpadek Západu a hledajícím spásu v záchraně starého světa. Tvoje kázání proti válce o první neděli po vypuknutí války našlo silný ohlas na sociálních sítích. Jaký je tvůj současný postoj k válce a co soudíš o možnostech nalézt mírové řešení?

Můj postoj se nezměnil. Rusko mě ani v nejmenším nepřesvědčilo o tom, že by bylo do války zataženo proti své vůli. Vím a věděl jsem od začátku války, že není v mých silách posoudit vnitropolitickou situaci na Ukrajině, natož předvídat problémy jejího poválečného uspořádání. Ale jedno vím jistě: na dvorek souseda nemám lézt nepozván. Problémy s územím nemohu řešit porušováním mezinárodního práva. Navíc vidíme, jaká nesvoboda panuje v Rusku, jak jsou odstraňováni političtí oponenti, jak jsou pošlapávána lidská práva. Nechápu vůbec výzvy k jednání. Jak mohu jednat s usvědčeným lhářem? A navíc ten hrozný narativ o dekadentním Západu od země, kde jsou zavíráni oponenti, naplno jede cenzura, alkoholismus, rozvodovost, násilí tam nejsou prokazatelně nižší než na Západě. Lidé jiného názoru, jiné sexuální orientace jsou pronásledováni a šikanováni. Jděte mi k šípku s takovou tradiční kulturou! Pozor, já jsem se ruštině a ruské literatuře hodně věnoval, čtu rusky, občas rusky zpovídám. Ale ruská kultura je prostě v mnoha směrech toxická a bez pozorného rozlišování ji nelze nekriticky přijímat. Za hřích považuji rétoriku našich opozičních stran, spojujících prohnaně existenční problémy lidí s pomocí ukrajinským uprchlíkům. V té je třeba vytrvat. To je prostě křesťanská povinnost a moc tam toho nevydiskutujeme. Stejně jako v otázce vojenské pomoci Ukrajině. Když je třeba ubránit zemi před agresí, asi tam nebudu posílat cukrovou vatu. Rozčiluje mě naivita mnohých, i v církvi, a ještě více záměrná prohnanost a ideologická manipulace. Válka je strašná. Chápu, že papež trpí. A jemu to věřím. Jen nelze uzavřít mír, který by byl urážkou obětí a relativizací viny. To nemá s křesťanstvím nic společného. Nastavit druhou tvář právě znamená být tam, neutéct.

Na závěr si dovolím banální otázku. Touha po štěstí je pro některé křesťany téměř tabu, namítají, že tady nejsme od toho, abychom hledali štěstí na zemi, protože šťastní můžeme být jenom v nebi. Co je pro tebe křesťanské štěstí?

Naděje vyplývající z víry v Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. To, že život, jakkoli rozbitý, má smysl, který nemusím úporně tvrdit a bránit, ale který potvrzuji tím, že jdu stále znovu do vztahů, studia, poznávání. Údiv, že tolikrát na dně, ještě jsem tady a vždy to šlo dál. Díky Bohu a dobrým lidem a dobrým knihám.