Seznamka
Převážná většina zemí podepsala a ratifikovala Istanbulskou úmluvu - na mapě zeleně
Autor: Wikipedia.org / Nederlandse Leeuw / Creative Commons
Ve čtvrtek 1.6. schválily země EU připojení k Istanbulské úmluvě, tedy Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Proti byly Slovensko, Maďarsko, Polsko a Bulharsko, Česká republika se jako jediná země zdržela. Ratifikaci bude vláda projednávat nejspíš 14. června.
O Istanbulské úmluvě bylo napsáno víc než dost. Pojďme si jen připomenout ty nejdůležitější a nejčastější výtky proti její ratifikaci. Jedním ze nejhlasitějších oponentů jsou některé křesťanské církve v čele s katolickou církví. Výjimku tvoří ČCE, která naopak ratifikaci podpořila. Církve obecně nepovažují Úmluvu za potřebnou a užitečnou, v čemž se shodují s politickými představiteli, kteří argumentují tím, že všechno, co Úmluva řeší, máme už v rámci stávajících zákonů.
Církve dále vidí největší nebezpečí v používání termínu gender, který považují za ideologicky zabarvený a který má za cíl rozvrátit společnost za pomoci rozostření hranic mezi pohlavími. Dá se říci, že Istanbulskou úmluvu považují za hrozbu, protože má potenciál (a uznejme, že i cíl) měnit zažité zvyklosti, které Úmluva považuje za diskriminační, ale o nichž se představitelé jednotlivých církví domnívají, že jsou základem společnosti. V zavádění Istanbulské úmluvy pak spatřují analogie s totalitními režimy 20. století, tedy nacismu a komunismu. Nutno říct, že v tomto nejsou zdaleka sami – respektive jsou na jedné lodi s biskupskými konferenci v postkomunistických zemích.
Gender a nepřátelství mezi mužem a ženou
V českém prostředí je někdy přístup k Istanbulské úmluvě a genderovým teoriím vnímán jako lakmusový papírek toho, jestli je člověk “správný křesťan”, či má v úctě kořeny a tradice. Problém není jen to, že jde o zcela umělé vytváření dvou bojových front, ale především to, že to prostě není pravda. Sice se dá obecně říci, že nejvyšší katoličtí představitelé vidí v genderových teoriích hrozbu. Poměrně známé jsou výroky papeže Františka, v nichž přirovnával genderové teorie k jaderné hrozbě. Ale na druhé straně existuje mnoho oficiálních církevních výstupů z nejvyšších pater hierarchie, v nichž se s teorií genderu pracuje neutrálně.
V roce 1996 například vydala Kanadská biskupská konference pastýřský list, který se věnuje boji proti chudobě. Opakovaně v něm mluví o genderové rovnosti jako o jednom ze způsobů boje proti chudobě. Genderová nespravedlnost je po rasové nespravedlnosti uváděna jako druhá příčina chudoby. Ještě zajímavější je příručka, kterou vydala Australská biskupská konference, týkající se problematiky domácího násilí. V příručce jsou uvedeny 4 hlavní důvody domácího násilí: tolerování násilí na ženách, mužská kontrola nad rozhodováním žen a omezování nezávislosti žen, rigidní genderové stereotypy a dominantní formy maskulinity, mužské vrstevnické vztahy a kultury, které oceňují agresi, dominanci a kontrolu. Minimálně v této části tak příručka mluví stejně jako Istanbulská úmluva.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Sydney Sims
Zdá se, že v okamžiku, kdy církevní představitelé řeší konkrétní problémy konkrétních žen, tak termín gender běžně používají a nemají s ním problém. Za problematický považují termín pouze v případě, že se pohybují na filozoficko-teologické úrovni, která se absolutně nedotýká konkrétních bolestí konkrétních lidí. Výmluvný příklad popisuje Virginia Saldanhy v knize Zuzanny Radzik Kościół kobiet. Virginia Saldanhy byla v roce 1996 pozvána na generální konferenci asijských biskupů do Bangkoku, aby tam přinesla pohled žen na tehdejší problémy církve a asijské reality. Přítomné biskupy přesvědčila, aby jednu noc věnovali tomu, že vyrazí do nočních klubů, kde budou naslouchat ženám, které pracují jako prostitutky. Biskupy doprovázely řeholní sestry, které těmto ženám pomáhaly. Saldanhy vzpomíná, že po této noci mluvili biskupové úplně jinak a byli mnohem otevřenější. Ostatně přečteme-li si některé výstupy konference asijských biskupů, tak některé body nás mohou překvapit. V přípravném dokumentu na setkání biskupů z roku 1995 se například uvádí, že diskriminace začíná už ve školách, kdy v učebnicích jsou stereotypně zobrazovány mužské a ženské role. O genderu se zde uvádí, že je třeba ho analyzovat a reflektovat v okamžiku, kdy mluvíme o strukturálním násilí a sociální nespravedlnosti. Dokumenty konference asijských biskup zároveň problematizují přesvědčení církevních představitelů z evropských postkomunistických zemí, že kvůli zkušenosti komunistické totality lépe odhalují nebezpečné ideologie, mezi které počítají i genderové teorie. Asijští biskupové s genderovými teoriemi pracují, a to i přesto, že součástí konference jsou i biskupové z postsovětských zemí (Kazachstán, Uzbekistán nebo Kyrgyzstán, samozřejmě je také členem například Kambodža).
Inkluzivní jazyk jako ohrožení
O tom, že spor se nevede křesťané versus sekulární společnost, svědčí vnitrocírkevní spor o inkluzivní jazyk. Trochu připomíná diskuzi okolo pomlázky, tedy jestli odstranění všech forem diskriminace, tak jak to požaduje Istanbulská úmluva, neohrožuje naše zvyky a tradice, jako je právě pomlázka.
Spor o inkluzivní jazyk se rozhořel na počátku 90. letech 20. století především mezi Josephem Ratzingerem, pozdějším papežem Bendiktem XVI., a biskupskou konferencí Spojených států. Liturgické texty mají, z feministického úhlu pohledu, totiž dva problémy: Bůh je označován jako “on” (ačkoliv teologicky vzato není muž) a při liturgii se používá generické maskulinum. Tedy mužské formy jazyka (syn, bratr), které se ale vztahují i na ženy. A tak v roce 1990 biskupská konference USA vydala text, který sloužil k evaluaci toho, jestli překlady liturgických textů jsou dostatečně inkluzivní. Biskupové vycházeli ze dvou principů: z věrnosti Božímu Slovu a z respektování povahy liturgického shromáždění. Vycházeli z přesvědčení, že muži i ženy jsou si před Bohem rovni, a tudíž je třeba, aby toto odrážely i liturgické texty. Zároveň se odvolávají na Druhý vatikánský koncil a jeho povzbuzení k tomu, aby se všichni věřící aktivně a plně zúčastnili bohoslužeb. Jako konkrétní příklad si můžeme uvést, že generické maskulinum (otcové, synové) bylo rozšiřováno i o ženské varianty. Slovo “man” (v angličtině znamená muž i člověk) bylo nahrazováno human či person. Biskup Trautman, účastník druhého Vatikánského koncilu a velký propagátor inkluzivního jazyka, například uvádí, že na jedenácti řádcích eucharistické modlitby je sedmkrát použito slovo “man, he, nebo him”.
V roce 1992 předložili američtí biskupové překlad ke schválení do Vatikánu, který byl ale zamítnutý. V roce 1997 Joseph Ratzinger soukromě poslal americkým biskupům dopis, v němž určil pravidla, která je nutná dodržovat při překladech. V zásadě trval na jediném principu, a to věrnosti Božímu slovu, a jiné ohledy (jako například pastorační) odmítal. Biskupové nakonec ustoupili a v roce 1997 schválili text, který prošel revizí podle Ratzingerových norem. O tom, jak vyhrocený celý spor byl, nejlépe svědčí fakt, že již zmiňovaný biskup Trautman vyzval věřící, aby protestovali proti schválenému překladu, který inkluzivní jazyk nepožíval. Nicméně v roce 2002 se konalo celosvětové setkání mládeže v Torontu, kde papež Jan Pavel II. sloužil mši právě z neschváleného lekcionáře. V roce 2007 byl navíc Vatikánem schválen kanadský lekcionář, který používal inkluzivní jazyk.
Trochu radikálnější Istanbulská úmluva
Od vnitrocírkevních sporů se přesuňme k dokumentu, který byl přijat jednomyslně Indickou biskupskou konferencí v roce 2009. Jmenuje se Gender policy of the catholic church of India a Istanbulská úmluva je ve srovnání s ním poměrně krotký text. Gender policy popisuje šest okruhů, kterým se chce věnovat. Jedná se o oblasti ženy a rodina, ženy a vzdělání, ženy a zdraví, ženy a zapojení do společnosti, speciální oblasti zájmu (práva dívek, násilí na ženách) a ženy v rámci církve. V rámci každého okruhu popisuje cíle i zcela konkrétní strategie. Některé body jsou radikální nejenom na katolické prostředí, ale i na českou sekulární realitu. Indičtí biskupové například usilují o kvóty pro ženy. Chtějí, aby ženy měly zastoupení 33 % v indické parlamentu. Takové procentuální zastoupení žen nebylo v rámci České republiky nikdy ani na kandidátkách. Pro české věřící pak mohou být některé body překvapující, jiné body se velmi blíží tomu, co požaduje Istanbulská úmluva. Jedná se například o “emoční, právní a finanční doprovázení žen při bolestivém procesu rozvodu nebo církevní anulace”, či “postavení týmu žen a mužů, kteří měli působit v každé diecézi (a to jak kleriků, tak laiků) jako animátoři ve vedení genderově citlivých programů.” Tyto týmy musely obsahovat specialisty z řad mužů i žen a feministické teology/teoložky.
Vzdělání se ostatně jako téma objevuje velmi často: jedná se na jedné straně o vzdělávání žen v tom, na co mají právo, a na straně druhé vzdělávání mužů v tom, proč je dobré, aby ženy měly svobodu a prostor.
Je asi zbytečné, vzhledem k názvu, připomínat, že i zde se pracuje s termínem gender. Dá se dokonce říct, že dokument z teorie genderu vychází. V celém textu, který má 72 stran, je slovo gender použito víc než dvěstěkrát. Nicméně to je jen jeden ze zdrojů, na kterém text stojí. Druhým zdrojem je víra, že muži i ženy byli stvořeni Bohem, a proto jsou si rovni, a že Ježíšova rovnostářská zvěst má inspirovat jeho následovníky k tomu, aby měnili společenské podmínky směrem k radosti, rovnosti a rovnocennosti všech utlačovaných a marginalizovaných lidí.
Gender, Istanbulská úmluva a Tomáš Akvinský
Může se zdát, že cílem tohoto článku je postavit se za přijetí Istanbulské úmluvy. Cílem ale je především nabourat představu, že vztah k teorii genderu nebo Istanbulské úmluvě jakýmkoliv způsobem definuje to, jestli je někdo křesťan, nebo ne. A tak místo závěru nabízím citát od Tomáše Akvinského (citováno z Edward Schillebeeckxe, To čiňte na mou památku, s.73): “Je velmi škodlivé zaujmout ve jménu víry postoj pro nebo proti nějaké teorii, která s vírou nemá nic společného.”
