Seznamka
Michal Opatrný, budoucí děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity
Ve čtvrtek 11. ledna zveřejnil magazín Christnet tzv. názorový článek, který jeho autor Zdeněk Eminger nazval Proměna teologie od základů: Nad apoštolským listem papeže Františka. Na článek jsem poměrně nesmlouvavě reagoval na Facebooku a rád bych reagoval i tímto textem.
Chtěl bych ho rozdělit na dvě části. V první se budu věnovat věcné stránce Emingerovy kritiky, tedy jeho tvrzení, že česká akademická teologie nebere vážně motu proprio papeže Františka o práci Papežské teologické akademie s názvem Ad theologiam promovendam (zveřejněno 1. 11. 2023). V druhé části se pak chci zastavit u některých dalších Emingerových obvinění vůči české akademické teologii.
Eminger mluví o „latentní krizi českého, katolicky orientovaného vzdělávání“, o tom, že se nechce přiblížit žádné hodnotové laťce, odrazit se z provinčních poměrů, a o jeho nesouměřitelném úpadku ve srovnání s „jižními zeměmi“. Ve svém postu na Facebooku dokonce napsal, že si uvykl na to, že se toto prostředí papeži Františkovi vysmívá. Tato slova jsou napsána takto obecně, tzn. bez dalšího upřesnění a doložení, čeho se týkají, na co narážejí a zejména, o co se opírají. Nelze jim proto rozumět jinak, než se stejně a nerozděleně týkají těchto institucí: Teologické fakulty JU v Českých Budějovicích, Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci, Katolické teologické fakulty UK a také Katedry kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty UHK, v jejímž čele stojí Tomáš Petráček. Tímto článkem se chci postavit na jejich obranu. Protože je teologie humanitní obor, budu se odkazovat především na knihy a články, kterou jsou hmatatelnými výsledky teologického bádání.
Obsah papežského dokumentu Ad theologiam promovendam je přehledně shrnut např. na českých stránkách Vatican News. V první řadě bych chtěl vyloučit, že nějak nesouzním s uvedeným motu proprio. Naopak. Papež mi v něm mluví z duše. Tvrdím, že česká akademická teologie dokonce již po léta dělá přesně to, co papež v dokumentu zdůrazňuje a požaduje. Když jsem ho četl, moje první myšlenka byla, že jim konečně ve Vatikánu došlo, co už teologové z veřejnoprávních univerzit dávno vědí a dělají. Pan Eminger ovšem napsal, že si tohoto listu česká teologie ani nevšimla. Nepopírám, že se mě to osobně dotklo – a to právě kvůli dvěma mým posledním knihám, které zmíním níže.
Bohužel tato svá tvrzení a obvinění Eminger nijak blíže nedokládá. Opačné tvrzení, že česká akademická teologie dělá dlouhodobě přesně to, k čemu Ad theologiam promovendam vyzývá, lze doložit celkem snadno. Protože pan Eminger vypíchl z dokumentu několik konkrétních bodů, budu nyní reagovat přímo na ně:
- První Emingerova námitka se opírá o papežovu výzvu, že se teologie nemá dělat od stolu, protože „pastýř má být cítit po ovcích“. Obviňuje proto „české teologické prostředí“, že nevychází ven mezi potřebné, hledat motivy pro svou práci a odpovědi na své otázky. V říjnu přitom vyšla kniha Spiritualita v sociální práci se seniory (CDK, 2023), na které jsem měl možnost spolupracovat se sociology, sociálními pracovníky a evangelickými teology. Kniha stojí na výzkumech, které jsme prováděli se současnými seniory a sociálními pracovníky a které reflektovaly jednu ze změn epochy, totiž že nyní jsou ve věku 60 let a vyšším lidé, kteří už neprošli běžnou církevní socializací, zato byli vystaveni ateizačním snahám československého socialistického školství v 50. a 60. letech 20. stol. Kniha je v principu interdisciplinární, její součástí je i teologický pohled, resp. kapitoly s teologickými interpretacemi, které lze dovodit z výzkumných zjištění. Jako taková se kniha vyrovnává s hlubokými kulturními proměnami, zabývá se světem s jeho ranami a výzvami.
K této naší práci lze přiřadit obsáhlé dílo Ondřeje Macka z Evangelické teologické fakulty UK nazvané Cesty k lidem: Kapitoly z duchovní péče (Karolinum, 2023), do kterého přispěli autoři ze všech teologických fakult i z dalších vysokých škol a fakult. Přiradil bych sem i knihu Benedikta Mohelníka o svátosti biřmování Pečeť daru Ducha svatého: Teologie svátosti biřmování (Krystal, 2012), která reaguje na problémy spojené se svátostí biřmování, jaké místo má zaujímat v životě křesťana, s čímž si současná pastorační praxe často neví rady.
- Eminger dále české teologii vyčítá, že jí chybí tzv. kontextuální rozměr. Teologie se totiž podle papeže „nemůže vyvíjet než do kultury dialogu a setkání mezi různými tradicemi a různým věděním, mezi různými křesťanskými konfesemi a různými náboženstvími, otevřeně se konfrontujíc se všemi, s věřícími i nevěřícími“. V této souvislosti bych rád poukázal na knihu Církev v době pandemie (CDK, 2022), kterou jsme loni připravili s Karlem Šimrem a která reflektuje působení katolické a českobratrské církve během pandemie. Nejprve religionista David Václavík, který působí na Technické univerzitě v Liberci a Masarykově univerzitě v Brně, které nemají teologické fakulty (sic!), v knize představuje religionistický – vnější pohled na působení církví v době pandemie. Na něj navazují teologické – vnitřní pohledy uspořádané podle tzv. realizačních funkcí – úkolů církve (společenství, služba, svědectví, bohoslužba), kdy jsou každé funkci věnovány kapitoly z evangelické a katolické perspektivy. Vedle Davida Václavíka přispěli do knihy autoři z Teologické fakulty JU, Evangelické teologické fakulty UK, Pedagogické fakulty MU a Zdravotně-sociální fakulty JU.
Příkladem další takové teologické práce je dílo Jaroslava Vokouna Setkat se s Bohem v dějinách (Karmelitánské nakladatelství, 2020), která se věnuje cestě k Bohu skrze dějiny a zkoumá, jak se prolínají teologické myšlení a moderní myšlenkové proudy. Platformou, která kontextuální rozměr české teologie rozvíjí přímo příkladným způsobem, je pak Revue Salve pro teologii a duchovní život, do kterého přispívají především čeští katoličtí teologové a jehož redakční rada pravidelně řeší, jakým aktuálním tématům se budou další čísla věnovat a kdo by do nich měl přispět. Dovolím si připomenout článek svého bratra Dominika z olomoucké fakulty: „Kam se poděly tradiční hodnoty? Poměr mezi kulturními tradicemi a mravními hodnotami podle Gaudium et spes,“ Salve 32, č. 2 (2022): 43-56.
- Teologie má být podle papeže „milosrdně obrácenou k otevřeným ranám lidstva a stvoření a do zákrut lidské historie, jíž prorokuje naději konečného dovršení,“ a právě to českému teologickému prostředí podle Emingera chybí, takže se dopouští „vztahového teroru“. Protože tento text píši 16. ledna, rád bych zde poukázal na habilitační práci svého kolegy Jindřicha Šrajera Suicidum: Sebeobětování nebo mučednictví (Triton, 2009), ve které se věnuje teologicko-etickému zkoumání upálení Jana Palacha. Kniha vzhledem k tradičnímu učení o sebevraždě hájí čin Jana Palacha teologickými argumenty, dotýká se tedy ran, lidstva a zákrut jeho historie, „znovu promýšlí myšlení“, jakým teologie k tématu sebevraždy přistupuje.
Podobně zaměřená je kniha Amoris laetitita: Zlom nebo kontinuita? Realita rodin – životní a pastorační výzvy (2016), na které pracovali teologové z Teologické fakulty JU, Katolické teologické fakulty UK a Cyrilometodějské teologické fakulty UP. Otázce náboženské zkušenosti místo zkoumání Boha jako objektu se věnuje kniha Lucie Kolářové Příliš lidská teologie? - K antropologickému projektu zkušenosti u Edwarda Schillebeeckxe (Mervart, 2023).
Výzev, které obsahuje Ad theologiam promovendam, je celá řada a je zcela jistě možné, že některé z nich česká teologie zatím nedokázala dostát. Nelze ale en bloc říci, že z toho, co říká papež, nedělá česká teologie nic, jak to udělal pan Eminger. Přitom se ani neobtěžoval, aby takové své tvrzení nějak doložil.
To je ostatně jádro mojí druhé námitky proti Emingerově textu. Ten je plný narážek a odsudků bez toho, že by bylo jasně řečeno, čeho se týkají a na jakém základě k nim autor došel. Někteří čtenáři si to prostě spojili s problémy kolem Katolické teologické fakulty UK. Eminger ale píše o „českém katolickém teologickém vzdělávání“ en bloc, jak už bylo řečeno, a obviňuje ho, že jen „plní fantasmagorický plán potřebného množství takzvaně vědeckých článků, které se dostanou ke dvěma třem čtenářům,“ což nemá nic společného s tím, jak si teologii představuje papež František.
Pan Eminger přitom zcela opomíjí skutečnost, že všechny české teologické fakulty působí na veřejných vysokých školách a jako takové musí plnit stejné požadavky, jaké jsou kladené i na jiné vysokoškolské obory. K nim patří i tzv. publikační činnost, ve které jsou vysoce ceněné právě recenzované odborné články v zahraničních časopisech. Je přitom hrubým omylem, když se domnívá, že články jsou psány jen proto, aby si je někdo prostě přečetl jako noviny. Proces přípravy článku je stejně důležitý, ne-li důležitější než výsledný text.
Text odborného článku nevzniká jen tak, že ho autor napíše a článek někde otisknou. Článek po odevzdání do redakce prochází tzv. recenzním řízením. Nejprve ho zkontroluje redaktor a redakční rada složená z odborníků z různých oborů i univerzit pak přidělí článku jednoho až tři oponenty. Tedy odborníky, kteří rozumí dané problematice a kteří článek přečtou a poskytnou zpětnou vazbu pro redakci i autora. A právě to je hlavním smyslem celého recenzního řízení, že autor ke svému výzkumu nebo ke svojí argumentaci dostane zpětnou vazbu včetně doporučení, zda je text třeba upravit a na co by se měl přitom zaměřit. Tento cyklus se v nejlepších časopisech i několikrát opakuje. Článek je opakovaně kontrolován a upravován autorem. Výsledkem je pak jistě i vycizelovaný text, ale proces zpětné vazby, který při recenzním řízení probíhá, je mnohem důležitější. Autora upozorňuje na chyby, opomenuté zdroje, slabá místa, kognitivní zkreslení atd., a zpětná vazba a reakce na ni ho tak ve výsledku činí ještě větším odborníkem na téma, ke kterému napsal článek.
Jen k tématu synodality v poslední době vyšly minimálně tyto publikace, které byly podrobeny recenznímu řízení:
- Mikulášek J. (2023). Communio ecclesiarum: Katolicita církve ve světle synodální proměny církve. Studia Theologica-Czech Republic 25(2).
- Mikulášek J. (2023). ‘The Church of God is Convoked in Synod’: An Evaluation of the Synodal Process in the Catholic Church in the Czech Republic. Irish Theological Quarterly.
- Opatrný, M. (2022). Gemeinwesenarbeit als Inspiration für die Konsensfindung im pastoralen Dienst einer Pfarrgemeinde. In Zulehner, P. M., Neuner, P. & Hennersperger, A., Synodalisierung: Eine Zerrieißprobe für die katholische Weltkirche? Mainz: Grünerwald.
- Svatoň R. (2022). We do not walk alone on the path to God’s kingdom: The synodal process as a challenge to deepen the ecumenical fellowship. ACTA MISSIOLOGICA 16(1).
Někdo by mohl namítnout, že byly publikovány vesměs v zahraničí. Jenže právě o to jde, že naši autoři dostávají v rámci recenzního řízení ke své práci zpětnou vazbu ze zahraničí. Když se pak takový autor vyjadřuje v českých médiích, v rozhovorech nebo na popularizačních webech, jako je např. Christnet, ke svým tématům, stojí za tím práce jeho i těch, kdo mu jeho myšlenky oponovali. Jeho vyjádření jsou mnohem kvalifikovanější než vyjádření běžných publicistů, protože jeho pohled na věc prošel (zahraniční) oponenturou a také v ní obstál. A právě proto je tvrzení pana Emingera o chiméře „potřebného množství takzvaně vědeckých článků, které se dostanou ke dvěma třem čtenářům“ neopodstatněné a z mého pohledu urážlivé vůči všem akademikům.
Autor je zvolený děkan Teologické fakulty JU v Českých Budějovicích
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
