Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Latentní krize českého, katolicky orientovaného vzdělávání, souvisí podle mého mínění s krizí spirituální, personální a kulturní. Neexistuje navíc žádná hodnotová laťka, k níž bychom se chtěli přiblížit. Po několik desítek let se katolické vysoké školství nedokázalo odrazit z provinčních poměrů a nastolit kvalitu a pestrost mezilidských vztahů, na které se chodíme hladově dívat třeba do dělnického prostředí. Právě zdravé mezilidské vztahy musí stát u skutečně zásadní proměny teologického myšlení a teologické praxe. Česká republika v tom pochopitelně není sama, třebaže úpadek jejího teologického vzdělávání a myšlení je například s jižními zeměmi nesouměřitelný.
Proměna teologické práce a teologického vzdělávání zaujala také papeže Františka, který se ke smyslu teologie jako vědy mnohokrát vyjádřil v různých svých úvahách a při setkáních. 1. listopadu tohoto roku vydal svůj apoštolský list ve formě motu proprio nazvaný Ad theologiam promovendam, adresovaný Papežské teologické akademii (Pontificia Accademia di Teologia) a zároveň schvalující její nová statuta. Do tohoto nevelkého textu vložil papež celou řadu myšlenek a důrazů, které se týkají novodobé teologické práce, které by měly zaujmout také katolické univerzitní instituce za bývalou a dnes znovu se obnovující železnou oponou. Deset odstavců nepůsobí na první pohled jako dokument, který by mohl říci k reformě teologického vzdělání a praxe něco podstatného. Čekali bychom spíše rozsáhlou analýzu, popřípadě encykliku, která by dané téma rozebírala zevrubně. Jenže opak je pravdou.
Už bod číslo jedna je emblematickou výzvou ke změně teologického myšlení, které nemůže být stále zaseknuté v minulosti a používat jazyk, slova a řeč, jimž po celém světě rozumí v hrubých obrysech několik desítek lidí. Papež píše:
„Pro rozvíjení teologie budoucnosti se není možné omezovat na znovu navrhování abstraktních formulí a schémat minulosti. Teologie, povolaná k prorocké interpretaci přítomnosti a k rozpoznání nových plánů cesty do budoucnosti, ke světu Zjevení, se musí porovnávat s hlubokými kulturními proměnami, vědouc, že: „To, co prožíváme, není jednoduše epocha změn, ale změna epochy.“
František ve svém motu proprio opět používá pojem „teologie dělaná od stolu“ (la teologia da tavolino / tavolo), který se v jeho úvahách již několikrát objevil, prvně pravděpodobně v loňském proslovu k bohoslovcům milánského semináře. Hraje si rovněž s dalším svým obrazem, s „pastýřem, který má být cítit po ovcích“, a ne po kancelářích a sakristiích, a vypůjčuje si jej i pro smysl teologické práce. Teolog 21. století, který chce se svou profesí zůstat ve službě církvi a společnosti, v níž žije, musí vyjít mezi lidi a tam, na ulicích a spolu s potřebnými, hledat motivy pro svou práci a také odpovědi na své otázky. Teologie jako práce, v níž se plní fantasmagorický plán potřebného množství takzvaně vědeckých článků, které se dostanou ke dvěma třema čtenářům, nemá nic společného s tím, co po teologii žádá papež František. Říká:
„Nespokojujte se s teologií od stolu. Vaším místem reflexe ať jsou hranice. […] I dobří teologové, stejně jako dobří pastýři, jsou cítit po lidech a ulici, se svojí reflexí vlévají olej a víno do lidských ran. Otevřenost světu a člověku v konkrétních věcech jeho existenciálního stavu, s jeho otázkami, jeho ranami, jeho výzvami, jeho možnostmi, se však nemůže scvrknout na „prozíravý“ postoj, který se přizpůsobuje vnějším obsahům, které momentálně krystalizují do nových situací, ale musí naléhat na teologii, aby znovu myslela epistemologicky a metodologicky, jak jsem naznačil v úvodu apoštolské konstituce Veritatis gaudium.“
Dvakrát ve svém textu připomíná potřebu kontextuálního rozměru teologického myšlení, které je otevřeno dialogu nejen s křesťany jiných denominací, ale také s lidmi jiného vyznání. Píše:
Teologická reflexe má být „na prvním místě teologií fundamentálně kontextuální, schopnou číst a interpretovat evangelium v podmínkách, ve kterých muži a ženy každodenně žijí, v rozličných geografických, sociálních a kulturních prostředích…“ Teologie se „nemůže vyvíjet než do kultury dialogu a setkání mezi různými tradicemi a různým věděním, mezi různými křesťanskými konfesemi a různými náboženstvími, otevřeně se konfrontujíc se všemi, s věřícími i nevěřícími“.
Členům Mezinárodní teologické komise (Pontificia commissione teologica internazionale) připomněl, že podstatným prvkem nové teologie je její sepětí se synodálním rozměrem současné církve. Je pochopitelné, že standardy nové teologické práce, které vznáší na Papežskou teologickou akademii a na Mezinárodní teologickou komisi, budou dříve nebo později prosakovat i do širšího teologického prostředí, třebaže můžeme očekávat zvýšený odpor těch teologů, kteří přijali metody své práce z období kolem Tridentského koncilu a nechtějí se jich vzdát. Píše:
„Církevní synodalita tudíž zavazuje teology, aby dělali teologii v synodální formě, a prosazovali mezi sebou schopnost naslouchat, vést dialog, rozlišovat a integrovat mnohost a různost soudů a příspěvků. Je proto důležité, aby existovala místa, také místa institucionální, v nichž by žila a uskutečňovala se zkušenost kolegiality a teologického bratrství.“
Způsoby teologické práce, po nichž papež František volá, připomínají myšlenku sv. Terezie Benedikty od Kříže / Edith Stein, která toužila po tom, aby se věda dělala „jako bohoslužba“. Pokud bychom okamžitě přijali z papežova apelu aspoň drobnosti, muselo by se prostředí vztahového teroru v českém teologickém a církevním prostředí obnovit do respektujících vztahů, jejichž součástí nemohou být ti, kteří jako křesťané a formální teologové pochopili Ježíšovo volání po lásce k bližnímu jako příležitost zbavit se těch, kteří s nimi nedrží basu. Papež píše:
„… teologie musí přispívat k aktuální debatě o „znovu promýšlení myšlení“ a ukazovat, že je skutečným kritickým věděním jakožto věděním rozumovým, ne abstraktním a ideologickým, nýbrž spirituálním, vypracovaným na kolenou, věděním, jež je plné adorace a modlitby; vědění transcendentní a současně pozorné k hlasu lidí, a tedy teologií „lidovou“, milosrdně obrácenou k otevřeným ranám lidstva a stvoření a do zákrut lidské historie, jíž prorokuje naději konečného dovršení.“
Papež svůj apoštolský dopis neadresuje formálně jen Papežské teologické akademii či Mezinárodní teologické komisi. Adresuje jej i nám. I nám jsou určena jeho slova o potřebě „transdisciplinárního dialogu s ostatním vědeckým, filosofickým, humanistickým a uměleckým věděním, s věřícími a nevěřícími, s muži a ženami rozličných křesťanských konfesí a rozličných náboženství“. Srovnáme-li Františkův apel na to, jak má a jak jistě bude v kulturních a civilizovaných zemích v brzké budoucnosti vypadat teologická práce, s tím, v čem se potácíme my, máme více méně na výběr jen dvě možnosti: buď papežovu výzvu tak jako mnohé jeho výzvy předchozí odmítneme, anebo se naopak staneme apoštoly této výzvy a budeme ji uskutečňovat s vehemencí a odvahou, kterou si Ad theologiam promovendam zaslouží. Byl by to nejkrásnější dárek nejpozději pro příští Vánoce. Co myslíte, dočkáme se ho?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
