V minulých dnech papež František přidal k mnoha inspirativním křesťanům s oficiálním puncem i Roberta Schumana (1886–1963). Proč právě jeho? Zvláště když katolická církev jen málokdy vyzdvihuje politiky mezi ctihodné, blahoslavené či svaté?

Michal Altrichter je český jezuita, filozof, básník a odborník na spirituální teologii. Altrichter nepochybně myšlenkově nestojí v hlavním proudu toho, co je moderní – vyslovuje se pro šlechtice, kterých si nesmírně považuje, hovoří velice optimisticky o církevní hierarchii, ale především stojí proti jednoduchým schematismům a dichotomickým mentálním figurám „buď / anebo“. Kdybychom měli hledat jednotící myšlenku v knize Žijeme v době papeže Františka, bylo by to rozlišování. 

Katolická církev na druhém vatikánském koncilu znovuobjevila mimo jiné tradiční hodnoty také hodnotu synodality. O Synodální cestě německé katolické církve hovoříme s prof. Julií Knopovou, profesorkou dogmatiky z Katolické teologické fakulty Univerzity Erfurt.

"Jako křesťanská i později postkřesťanská – euroamerická židovsko-křesťanská civilizace vyzkoušela s muslimy za těch takřka čtrnáct století od vzniku islámu snad všechny možné varianty vztahů. Války, imperiální soupeření, pronásledování, soužití, symbiózu kultur, kooperaci, vzájemný respekt. Co si z toho vybereme nyní, to zůstává otázkou,” říká v rozhovoru Michal Řoutil, autor knihy Nevěřící, odejděte!, která mapuje pronásledování křesťanů na Blízkém východě  v severní Africe v současnosti.

Když se řekne Ludvík Kolek, veřejnosti se pravděpodobně vybaví postava architekta, který svým přístupem k sakrální architektuře a krajině snese srovnání v dějinách Moravy snad jen s Giovannim Santinim. Jen místo baroka pracoval s inspirací ve specifickém čtení Le Corbusiera. Patřil mezi nejvýraznější osobnosti gregoriánského chorálu, zakládající členy komunity Emanuel a mimořádné výtvarníky i osobnosti podzemní církve.