Seznamka
Obálky knihy rozhovorů
Autor: archiv J. Beránka
Nová, už druhá kniha rozhovorů Josefa Beránka a Petra Glogara se snaží říci, že opravdu všechno začíná v nás. Asi nejen já namítnu, že to zdaleka nemusí být jediné vysvětlení všeho, s čím se ve svých životech potýkáme. Nemyslím na nějaký osud v různých podobách. Mohou to být jinými okolnostmi a lidmi objektivně zaviněné příběhy. Ale to, co autoři na sto sedmdesáti stránkách popisují, začíná tady a v nás. Rozumím jim, že chtějí ponížit a zobyčejnit naše pohledy na získání odolnosti proti tomu, co se ani vyřešit nedá. A přesto se s tím dá hodně udělat a možná najít i řešení.
Kniha stahuje náš tlak na uzdravující rychlý zákrok. Něco bolí, nevíme si rady. Chtělo by to nějaké zázračné slovo, pilulku či něco podobného. Čtení pomáhá rodičům, partnerům, prostě každému, kdo je postaven před problém, a umožňuje nahlédnout příběh z jiného úhlu. Knihu nechci popisovat, přečtěte si sami, spíše chci poukázat na to, co to čtení přináší. Mně pomáhá v kaplanské službě pojmenovat zápasy, ve kterých pacientům pomáhám vidět skutečnost v nových podmínkách. Po mrtvičkách, po operacích páteře a pohybového aparátu či jen v zanedbané existenci se cítí naprosto bezbranní a bezcenní. Tolik toho před tím zvládali… Pamatuji si pacienta s jasnou objednávkou. Byl to herec velkých rolí a potřeboval se v našem rehabilitačním středisku opět nahodit do stavu, ve kterém zvládne náročnější role. A odcházel po měsíci s tím, že sám přišel na velikost malé role na velkých prknech divadla. A to se cení. Nemusel couvat, naopak dělal kroky dopředu.
Publikace nakladatelství Vyšehrad, další v řadě rozhovorů Josefa Beránka, připomíná, že je třeba naslouchat a učit se mlčet. Terapeut a snad i rodič nemá pojmenovávat vše, co je mu celkem brzy jasné. Ten člověk proti nám na to musí přijít sám. Pak to teprve uzdravuje jeho vnitřek a jeho vztahy. Nemusíme absolvovat celý terapeutický výcvik, ale každý z nás se může nad knihou učit ptát. To totiž také běžně neumíme. Pacienti občas objevují nové stránky svého příběhu, a to jen proto, že se postupně učí ptát. Při dalších návštěvách vždy sami objeví novou vrstvu vzpomínek a nadšeně ji vyprávějí. A přišli na to proto, že jsem se minule zeptal jinak, než byli zvyklí. Zdá se mi u generace nad osmdesát let, že žije v představě marnosti a pomíjivosti a věci už uzavřela, protože by to nikoho nezajímalo. Přesto může mnohé osvětlit, nově nazvat, čerstvě prožít a možná uzdravit. A pro dnešní dobu je to vzácná vrstva vzpomínek a událostí, která brzo zanikne, zabetonuje ji modernita. Kniha Josefa Beránka a Petra Glogara povzbuzuje k takové archeologii vztahů a životních vzpomínek.
Petr Glogar
Autor: archiv P. Glogara
Nad knížkou jsem si pojmenovával chvíle se Slavomilem Hubálkem, psychologem a terapeutem, kterými jsem procházel před více než dvaceti lety. Prostě jsme spolu byli. Já ve svých čtyřicátých letech věku - a s tím souvisejícím sebehledáním - a on v nesmírně vzbouřené době politického rozhodování. Sice seděl na židli, ale zásuvky v registračních skříních měl prázdné, protože jej opakovaně vykrádali. On věděl kdo, a nemohl s tím nic udělat. Naše sdílené úzkosti kolem konvice s bílým čajem, do níž neustále doplňoval vodu, a s cigaretami podlamujícími jeho zdraví nebraly konce. Nesli jsme jeden druhého a já se podvědomě učil přijmout věci tak, jak jsou, soustředit se na to, co zůstalo a čemu má smysl věnovat pozornost.
Rozhovory Josefa Beránka s Petrem Glogarem vlastně nepřináší nic nového, v příkladech ze životů klientů se autoři chovají cudně a příběhy lidí z poradny či zpovědnice zmiňují jen ve zkratkách. Nic zvláštního. Petr, bosý karmelitán, nedává nějakými vnějšími znaky najevo své kněžství, sám je velice obyčejný až plachý i v osobním kontaktu. Oproti první knize jej na nových stránkách knihy nacházíme ukázněného vlastním zápasem o zdraví. Osmitisícovku už asi nepokoří, jak zatoužil na konci první knihy.
A právě pro tu obyčejnost těch myšlenek je velice třeba takové knížky psát a číst. Pomáhají nám přetvářet vlastní pohled na to, co se s námi děje. Pojmenovávat, zvnitřňovat, jak říká Petr Glogar. Tazatel, Josef Beránek, se vedle nás stává vzorovým klientem a můžete mu trochu závidět, že měl tak pečlivou terapii. A Petr Glogar je díky papírovému nosiči knihy také naším terapeutem a někdy zpovědníkem. Právě to rozhraní mezi terapeutem a zpovědníkem mne už delší dobu zajímá. Terapeut a kněz je podle Petra Glogara to samé, z pohledu poskytovatele se nedá rozlišit, kdy je tím a kdy oním. Ale klient či kajícník musí vědět, s kým v tu chvíli vedou rozhovor. Kajícník má jasnou zakázku: Přijmout milost odpuštění a její nástroj – rozhřešení. Zakázka pro terapeuta se rodí déle, klidně během několika sezení. Člověku je prostě zle a s něčím se pere, sám hledá. Natož terapeut, ten také nemusí na začátku nic vědět, potřebuje vzbudit důvěru a poslouchat. Rozdíl je nakonec také i v tom, že za terapie je slušné platit českými korunami a zpovědi jsou předplaceny Kristovou odpouštějící milostí v jeho krvi.
Duchovní je vychováván k naslouchání a případně klade doplňující otázky, někdy návodné otázky, aby se člen společenství našel a nahlédl svoje zápasy odjinud a ze zpovědnice odešel vzpřímeně. A přesto, jak vyznívá ze čtení, kněz by se měl cvičit alespoň v základech terapeutické péče, aby mohl zvládat kroky krizové intervence, jak se tomu dnes říká. Kajícník přijde třeba jednou za rok a mohl by klidně i častěji. Zpověď každý měsíc či čtyřikrát do roka určitě neuškodí.
Na terapii přichází člověk bez předpokladu víry. Nikdo to po něm nežádá, on sám chce a přichází opakovaně. S terapeutem spolupracuje. V Glogarově pojetí terapie je tlak na rychlou intervenci a řešení slabší, ba dokonce místy i nevhodný. Klient se musí cítit bezpečně a při opakovaných setkáních musí najít sám uprostřed svých nejistot. Potřebuje nahlédnout, že řešení třeba přijdou na cestě. A po té cestě je třeba jít dál. Zkoušet, hledat a naslouchat sobě, svému tělu, a nebát se přijímat věci tak, jak jsou. Třeba i mlčet a stát pevně. A někdy tu pomůže i nově osvojená či po létech nalezená víra, ale určitě to není podmínkou.
