Seznamka
Magda Vášáryová
Autor: nakladatelstvi-bourdon.cz
Zeptali jste se někdy sami sebe, co byste chtěli říct svému okolí a světu dříve, než zmizíte? Ve stejnojmenné knize Než zmizím se o tom v rozhovoru s novinářem Petrem Šabatou pokusila někdejší diplomatka, politička, filmová herečka a žena mnoha dalších talentů Magda Vášáryová.
V průběhu rozhovoru bylo třeba najít společnými silami název knihy. Jak už to tak u dobrých titulů bývá, název na sebe nenechal dlouho čekat. Vyslovila jej sama Magda Vášáryová, a na otázku Petra Šabaty „Jak to myslíte?“ mu odpověděla:
„Patřím k lidem, kteří se neděsí, že po dovršení života zmizí. Nadobro. Vím, že po mně zůstane pár fotografií v rodinném albu, to, co jsem napsala na papír nebo nebo natočila na záznam. … Tohle je náš společný pokus, abych nezmizela předčasně, odpověděla.“
Čtenář by možná čekal – a předesílám, že se o tom zmíním na konci své recenze –, že takový rozhovor bude obsahovat i otázky filosofického, metafyzického, etického, či přímo náboženského charakteru. Jenže neobsahuje. Než zmizím je vedle jiného hlubokým ponorem Magdy Vášáryové do historie a přítomnosti zemí střední Evropy a pochopitelně nejvíc do dějin Československa a následných samostatných států, České a Slovenské republiky. Když Petr Pithart ve své předmluvě klade otázku, proč je „krásná, ale i půvabná, chytrá, ale i moudrá“ Magda Vášáryová „tak smutná?“, vyjadřuje tím ani ne tak emoční stav, jako spíš její vážný existenciální prožitek z toho, čím naše země procházely a procházejí a co je odlišuje od ostatních demokratických zemí Západu, anebo v čem se jim, v dobrém i zlém, podobají. Smutek tu je zhmotněním realismu autorky, která se i jako diplomatka a vědkyně chce dívat kolem sebe pravdivýma očima a vidět věci, události a jejich aktéry (např. ve vztahu k ruské válce proti Ukrajině a svobodnému světu, k Trumpovi či evropskému společenství) v jejich nepřikrášlené podobě. Smutek tu je paradoxně vyjádřením její naděje, že jako Češi a Slováci máme na víc a že naše budoucnost není přece jen nadobro ztracena.
Diplomatická služba a vlastní politické porevoluční angažmá učinily z Magdy Vášáryové jednu z nejvýraznějších postav své doby. Její diplomatické nasazení v Rakousku a Polsku jí pomohlo vyzrát v respektovanou odbornici na dané regiony a zvláště na dosti spletité vztahy mezi Rakouskem, Polskem, Maďarskem, Slovenskem a Českem i dalšími zeměmi Evropské unie a obecně západního demokratického společenství. Autorka od počátku své diplomatické kariéry nebyla formálním tlampačem politických postojů své země. Diplomacii a politiku spoluutvářela. Stala se mostem mezi těmi, kteří k sobě měli daleko, a stala se i tou, která se odvážila nastavovat zrcadlo jak politikům domácím, tak těm zahraničním. Na příkladu někdejšího rakouského populistického politika Jörga Haidera či současného maďarského premiéra Viktora Orbána, s nimiž přicházela profesně do kontaktu, se ukazuje její bytostná potřeba poznat, s kým má co do činění a jaký je vztah dotyčných k velkým tématům, která jako diplomatka a politička pomáhala prosazovat – demokracie, svoboda, spolupráce a spravedlnost. Haidera se jednou zeptala:
„Když jsme potom seděli u večeře, zeptala jsem se – ale teď mi řekni, co chceš, o co ti v politice jde?“ A Haider dodal: „Magdo, neboj se, já nikdy nepůjdu proti demokracii.“
Jenže po vstupu Rakouska do EU se z Haidera stal jeden z největších oponentů unijního projektu. Magda Vášáryová říká:
„Co teď uděláš? zeptala jsem se. Teď půjdu proti Evropě, odpověděl a dodržel to. Stal se největším nepřítelem EU. V jedné minutě změnil politický program své strany.“
Podobných okamžiků, prohlédnutí a osobnostních proměn, které šly na dřeň, zmiňuje Magda Vášaryová v rozhovoru mnoho. Týkají se jak řady evropských státníků, tak i českých a slovenských politiků – od Václava Havla přes Vladimíra Mečiara až po současného slovenského premiéra, jehož celou politickou kariéru měla autorka na očích a mohla ji jako diplomatka a politička pozorovat v detailu. Tam, kde se kriticky vyjadřuje na adresu politických hochštaplerů minulosti i dneška, kteří se snaží vytrhnout své země z evropského společenství a populistickou a pramálo demokratickou politikou slibují svým voličům „zázraky“, je vidět právě otisk této vnitřní potřeby pravdy. Magda Vášáryová totiž nikdy nemohla sloužit něčemu, čemu by sama nevěřila. Nechtěla být jen převodním kolečkem v soukolí moci, v němž diplomaté pouze vyřizují zprávy své strany a podle zadání vyjednávají kompromisní řešení.
Zkušenosti z politiky na národní i mezinárodní úrovni, s nimiž se se čtenáři dělí, jsou veselé i neveselé – a těch je asi víc. V mém vidění světa souhlasím s autorkou a jejím pohledem na střední Evropu jako na zvláštní a poněkud temný region a souhlasím i s její reflexí toho, odkud se česká a slovenská politika současné doby vzala, kde má své kořeny a kam pravděpodobně – to pod vlivem jednotlivých nacionalismů, renesance izolacionismu a vlivu Ruska i MAGA Ameriky – bude směřovat. Zajímalo by mě, zda čtenáři budou souhlasit s jejím pohledem na rozdělení Československa a na blízkost obou národů – zde váhám. Málokdo rozumí dějinám Visegrádské čtyřky a historii středoevropských zemí nejpozději od rozpadu Rakousko-Uherska tak jako Magda Vášáryová. Nejen proto si říkám, že je škoda, že se její politický rozhled a myšlení nezúročily v některé z nejvyšších politických funkcí Slovenska a Evropské unie. To neplatí jen pro minulost, ale právě pro dnešek.
Láska k její rodné zemi i k Česku v sobě nese naprosto nezbytný dovětek – láska v pravdě. Magda Vášáryová se nebojí otevřeně hovořit o temných obdobích Československa, Slovenského státu, společné poválečného soužití, stejně jako o okamžicích národního oddělení a o všem tom, co z toho vzešlo. Zdá se mi, že nám, Čechům, fandí a straní snad ještě víc než Slovákům, a vkládá v nás důvěru a naději, že se naše politická reprezentace nevydá podobným směrem jako ta slovenská. Nedávno proběhlé volby do parlamentu však ukázaly, že tyhle naděje dostaly velkou trhlinu. Jen stěží se tak může kdokoliv z Česka ušklíbat na Slovensko, protože to, co Česku slibují vítězné politické strany, je ještě horší než to, co teď prožívají Slováci. Za oním Než zmizím se tedy nám i Magdě Vášáryové otevřela další etapa života, a to možná zdaleka ta nejdůležitější. Bude v ní třeba udržet základní demokratické principy, zůstat členy evropského kulturního a obranného společenství a nedopustit návrat populisticko-fašistické a totalitní politiky, které si oba národy užily ve 20. století až až. Zdá se mi, že Magdu Vášáryovou uvidíme v následujících měsících a letech ještě aktivnější než v časech jejího profesního diplomatického a politického angažmá.
A nyní poslední věc: Za názvem knihy Než zmizím jsem původně čekal také nějaké hlubší životní, filosofické a v širším slova smyslu bilancující vyznání. Jako teologa a katolického křesťana mě zaujalo kritické zhodnocení folklórního slovenského katolicismu a dalších jeho úpadkových forem, v nichž se věřící točí výhradně kolem kostela a primitivního výkladu Kristova vykupitelského příběhu a bohužel i kolem katolické podpory politických hochštaplerů. (Hřeším, vyzpovídám se, pomodlím se pár Otčenášů a vesele si hřeším dál, sotva překročím práh kostela. – ano, i tenhle projev katolictví Magda Vášáryová mnohokrát zažila.) Jenže, ruku na srdce, právě od ní bych chtěl slyšet – dříve než zmizí – co jí ve všech těch letech její služby a občanského aktivismu pomáhalo, co jí dodávalo naději a bez čeho se budoucnost obou národů, Čechů a Slováků, neobejde.
Zdá se mi, že by se na to někdo měl paní Magdy Vášáryová ještě zeptat, než podle svých slov „zmizí“, protože mnohá její veřejná vystoupení, přednášky, proslovy a dialogy ukazují, že má i v této oblasti co říct a že by jí bylo nasloucháno právě tak jako při její reflexi našich nedávných dějin a našich politických krachů i vítězství.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
