Nevím, zda synodální proces přináší českým katolíkům spíše zklamání nebo povzbuzení. Jistě motivoval alespoň některé katolíky k aktivitě a přispěl k onomu poznání, že „my jsme církev“, k zážitku, že církev není nějaká vnější instituce, kterou navštěvujeme, ale že ji spoluvytváříme reálně a konkrétně. 

Prý narůstá počet dospělých katechumenů… Hlavně aby se pokřtěným v církvi líbilo.
Vloni jsem byl požádán jednou pražskou farností o přednášku na Noci kostelů. Místní lidé vše výborně přichystali. Po přednášce jsem se ptal: „Jak jste prožili Velikonoce? Jak snášíte slova velkopátečního čtení z Izaiáše z našeho lekcionáře: ‚Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením’? A jak snášíte slova velikonočního chvalozpěvu: ’Ó, šťastná vina… Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův‘?“

Pokud trochu sledujete problematiku odškodnění politických vězňů komunismu, všimli jste si možná v některém z diskusních pořadů České televize advokáta Lubomíra Müllera. Je považován za jednoho z nejrespektovanějších advokátů v tomto segmentu trestních kauz.

Ve všech jarních společenských, kulturních a sportovních akcích to nemají Velikonoce, jež mají ještě něco společného s Kristovým vykupitelským příběhem, snadné. Konkurence z oblasti modernizovaných východních směrů a well-being nespí na vavřínech a nabízí svůj příběh a svoje know-how moderními metodami a zvláště na sociálních platformách.

Je to vlastně zvláštní druh jistoty. Takové to „pro jistotu ještě jednou a nahlas“, aby nikdo nezapomněl, co už dávno ví. Jako když církev po staletí učí, že svěcení žen není možné, a přesto máme v kanonickém právu pečlivě formulovaný paragraf, který automaticky trestá každého, kdo by to přece jen zkusil. Teď se podobná logika rozléhá z Brna: velikonoční bohoslužby bez kněze nebudou.