V poslední době se objevují zprávy o tom, jak církevní představitelé vyjadřují lítost nad skutky sexuálního zneužívání a nad nedostatečným přístupem k obětem. Slibují, že se pokusí dřívější chyby napravit a nabídnout prostředky k pomoci obětem.

Pokaždé, když slyším obligátní slovo biskupa, jak se obrací na mladé muže jako zájemce o kněžství, kladu si otázku, zda jsem já ten nevěřící Tomáš, jemuž se tento formát jeví přežitý a neúčinný, nebo jsme to my všichni, kdo nemá potuchy, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Se setrvačností minulého století se spoléháme na to, že na naše naléhání se otevřou nebesa a sešlou služebníky. 

Dlouho jsem přemýšlel, jaké přirovnání použít k současné situaci v katolické církvi v České republice. Nakonec mě napadlo, že je to vlastně taková obří bárka. Obrovská loď. Pluje po mořích už poměrně dlouho.

Něco málo z vnitrocírkevního dění občas probublá i do širšího prostoru české společnosti. Bohužel to většinou nejsou radostné zprávy. Církev je nejen svatá a věčná, je to také lidská instituce. To samo o sobě přináší problémy. Podobné problémy, které se v nějaké míře vyskytují u všech lidských institucí. I v církvi například fungují mechanismy ochrany vlastní skupiny a její obrany před vnějším světem.

Celý den (15. února)  se v ČT připomíná odvolání Marka Váchy z Akademické farnosti v Praze. Neviděl jsem zmíněný pořad, který byl důvodem, ani prezentaci dopisu divačky Noe. Popíšu svůj pohled na věc, jak jsem ji z několika různých vyjádření pochopil.