Jeden z vrcholů letošního roku, olympijské hry a následně i hry paralympijské, zvedly další podivuhodnou vlnu zájmu lidí o to, co to jsou vlastně křesťanské hodnoty a tradice evropské civilizace. Myslím, že nejsem sám, kdo vidí nejen v české společnosti poněkud malou míru radosti a zároveň zjitřené postoje řady křesťanů na adresu našeho společného domova – Evropy a její přítomnosti.

V souvislosti s událostmi roku 1968 mě napadá jedna podobnost. Totiž, zda římskokatolická církev, jejíž součástí jsem a chci být, není mnohdy poněkud normalizační. Je v tomto prostoru vždy respektována a ctěna svoboda svědomí a slova?

Zpracovávám zážitky z minulého týdne a píšu pár postřehů pro vás, kdo jste to nezažili (a možná ani zažít nechcete). Samozřejmě je to jen moje subjektivní zkušenost.

Nedávno vyšlo číslo dominikánského časopisu Salve, které bylo věnováno Důvěře. Rakouská teoložka a socioložka Regina Polak v tomto čísle publikovala zásadní článek „Ztráta důvěry jako mene tekel pro církev“. V tomto článku Polak upozorňuje na zásadní zlom poklesu víry nejen v církve, ale i v Boha „křesťansky zprostředkovávaného.“

Pro člověka bylo vždycky výzvou hledání odpovědí na otázky. Jenže sledujeme-li realitu kolem sebe, přijímání zpětné vazby i prosté naslouchání je spíš vzácnost. Je to namáhavá práce, a služebné kněžství v církvi znamená především moc, jakkoliv se jí eufemisticky říká služba. Ne náhodou je ženám, pro které je téma i jen ženský diakonát, připisovaná touha po moci.