Lenka Kateřina Tetivová
Autor: archiv autorky
Ještě začátkem 20. století lidé považovali smrt za součást běžného života. Všechny příbuzné a početné rodiny žily společně, každý rok se někdo narodil a někdo umřel. Vše se probíhalo v domácím prostředí. Rodina připravila mrtvé tělo k pohřbu, všichni se u něho sešli, společně se modlili a truchlili.
Po smrti dědečka jsem zažila jen vzdálenou a doznívající podobu tohoto zvyku. Prarodiče žili v malém jihočeském městě, dědeček zemřel roku 1976. Jeho tělo leželo v pokoji přikryté bílým plátnem. Dědečkovu nehybnou tvář a prázdný pohled vidím dodnes. Také tatínka, který se díval na svého mrtvého otce smutně, nechápavě a nevěřícně. Teta, dědečkova dcera, utekla s pláčem z pokoje. Také my ostatní jsme se rychle vzdálili. Sestřenice do pokoje vůbec nepřišly, chtěly si uchovat v paměti dědečka živého. Sezení u mrtvého těla a společně truchlení se nekonalo. Nedokázali jsme zůstat v jeho blízkosti aspoň krátkou dobu, rozprchli jsme se jako učedníci v Getsemanech. Dědečkova tělesná schránka ležela opuštěná v pokoji až do chvíle příprav na pohřeb.
Útěk od mrtvých v dalších desetiletích pokračoval a pokračuje. Utíkáme od nich, protože mám připomínají naši budoucí smrt. Umírající vylučujeme z rodinného života, posíláme je do nemocnic. Přípravu mrtvých k pohřbu zařizují pohřební ústavy. My si vezmeme jeden dva dny volno, necháme si předepsat sedativa a znovu se se vrhneme do pracovního procesu.
Strach ze smrti
Bojíme se pohlédnout smrti do očí – jako když uhýbáme pohledem před nebezpečným psychopatem. Doufáme, že si nás nevšimne a nechá nás na pokoji. Čím více se však snažíme agresorovi vyhnout, tím hrozivěji působí.
Smrt milovaného člověka představuje extrémní zážitek a mezní situaci, která vyžaduje truchlení. Zároveň však znamená výzvu k radikální seberealizaci. V lidském životě se vyskytuje mnoho podobných situací, i když v slabším stupni. Ukazují nám, že smrt vstupuje do našeho života stále v podobě různých změn doprovázenými pocitem ztráty. Tyto změny a ztráty můžeme zpracovat jedině v procesu truchlení. Jsme smrtelní. Proto musíme žít tak, jako bychom se stále loučili. Loučení doprovází bolest a smutek. Zároveň však máme možnost svou situaci znovu a nově utvářet a rozvíjet.
Jak píše apoštol Pavel: „Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí“(1Kor 7,29-31).
Smutek přichází ve vlnách, ale netrvá věčně
Málokdo po smrti blízké osoby vnímá smutek, který prožívá, jako něco prospěšného. V tom období jsme přesvědčeni, že nás po smrti blízkého už nic krásného nečeká. Bojíme se, že naše srdce a mysl zůstanou navždy naplněné bolestí, kterou nikdy nepřekonáme. Prožíváme hrůzu, že nás zármutek pohltí a potrvá věčně. Proto se mu snažíme vyhnout. Intenzivní smutek – ať už se projevuje jako žal, pláč, zlost, či pocit bezmoci – však není nepřetržitý ani věčný. Někdy přijde jako náhlá vlna, která nás zaplaví, ale stejně tak postupně odejde. Pak se objeví momenty, které na chvíli odvedou naši pozornost od prožívaného smutku – zazvoní mobil, zakopneme na ulici, potkáme nějakého známého. Vynoří se šťastné nebo veselé vzpomínky na zesnulého. Začneme se cítit lépe a doufáme, že smutek skončil. Vzápětí se nečekaně přivalí další vlna a s ní strach, že zármutek nikdy neodejde. Truchlení však neprobíhá lineárně. Nelze čekat, že s každým dnem, který nás vzdaluje od smrti milovaného člověka, nám bude lépe a lépe. Světlejší období se budou střídat s temnějšími, navíc nepředvídatelně. Smutek se však začne postupně rozptylovat. Později se budeme cítit lépe delší dobu. Někdy se ještě přivalí drobná vlnka, ale již s nižší intenzitou a jen na chvíli.
Truchlení je přirozenou reakcí na ztrátu. Pomáhá nám ji překonat a žít dál. Víra dává truchlení nový rozměr. Neodstraňuje bolest, ale proměňuje ji. Křesťan smí truchlit, ale ne bez naděje: „Nechceme, abyste byli smutní jako ti, kteří nemají naději“ (1 Sol 4,13). Naděje bolest nepopírá, ale je světlem, které v té bolesti svítí.
Nedokážeme pochopit, že někdo zemřel
Boží Syn také truchlil a plakal nad smrtí přítele Lazara. Jako Bůh se ho chystal vzkřísit, jako člověk prožíval zármutek.
My prožíváme smrt svých blízkých pouze v lidské rovině. Náš smutek vychází z hluboké neschopnosti pochopit, že nám někdo zemřel. Nerozumíme, jak je možné, že někdo, kdo tady mnoho let byl, najednou tady není. Ten, koho jsme znali živého, je najednou mrtvý. Něco, co bylo dosud skutečné, prostě zmizelo. Umíme si představit konkrétní věc nebo osobu, ne však její nepřítomnost a prázdno, které po sobě zanechala.
Když mi náhle zemřeli na covid rodiče, oba necelý den po sobě, zůstala jsem sama v prázdném a ztichlém bytě. Vyhlížela jsem toužebně jaro, abych mohla aspoň na nějakou dobu opustit byt, kde jsem rodiče pořád viděla a vnímala. Doufala jsem, že změna prostředí mi přinese úlevu. Odjela jsem na chatu, ale smutek a pocit prázdnoty šly se mnou. Po každém příjezdu na chatu jsem rodičům posílala SMS, že jsem dorazila v pořádku. Tentokrát mě zaplavilo silné a bolestné uvědomění, že už žádnou SMS posílat nemusím a nikdy už žádnou nepošlu.
Léto se ještě dalo přežít. Bylo dlouho světlo, věnovala jsem se různým aktivitám. Ale jakmile se začalo dříve stmívat a přiblížilo se dušičkové období, které se mě tentokrát dotýkalo osobně, při každém návratu do ztemnělého, tichého a prázdného bytu jsem cítila trýznivou vnitřní bolest. Dokud rodiče žili, v obývacím pokoji svítilo světlo a do předsíně doléhal zvuk televize. Dlouho jsem nedokázala do toho pokoje vstoupit, zvláště pozdě večer. Jen jsem tam rychle rozsvítila světlo, pustila televizi a utekla do vedlejší místnosti. Odtamtud jsem pak poslouchala vzdálený zvuk televize a představovala si oba rodiče sedí i v křesle jako vždy. Před půlnocí, kdy chodili spát, jsem televizi vypnula, zhasla světlo a vyvolala si představu, že oba spí ve svých postelích. Samozřejmě mi bylo jasné, že tam nespí a obě postele jsou prázdné. Jiná část mojí mysli se však této skutečnosti razantně vzpírala a snažila se intenzivně věřit, že tam jsou, že je všechno jako dřív.
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Truchlení v sobě obsahuje paradox. Na jedné straně cítíme potřebu se od mrtvého odpoutat, ale zároveň toužíme být v jeho blízkosti, v extrémních případech s ním úplně splynout. Řešením je přenést tuto touhu na něco transcendentního, co přesahuje mezilidské vztahy.
Truchlení neprobíhá ve fázích
Dlouho převládala starší představa o fázích truchlení podle Elisabeth Kübler-Rossové (často mylně připisovaná i jiným autorům, včetně Koch-Ebnerové). Tento model hovoří o postupných stádiích: šok a popření, hněv, smlouvání, deprese a smíření.
Moderní výzkumy ukázaly, že truchlení neprobíhá v univerzálních fázích. Každý člověk prožívá ztrátu jinak. Nejde o lineární cestu, ale jedinečný proces, který se může vracet, cyklit a proměňovat. Proto není správné nutit sebe nebo jiné pozůstalé „posunout se do další fáze“ nebo se obviňovat, že jsme „uvízli“ v nějakém stadiu.
Komplikované truchlení
Většina pozůstalých dokáže časem bolest ze ztráty integrovat do života a žít dál. Ne všichni pozůstalí však prožijí zkušenost, že „čas rány hojí“. Tuhle frázi bychom neměli vůbec vyslovovat. Existuje komplikované (prolongované) truchlení, kdy intenzivní smutek trvá mnoho měsíců či let. Pozůstalý myslí na mrtvého denně, život bez něho nemá pro něj smysl. Izoluje se od lidí, není schopen normálně fungovat, bojuje se zdravotními problémy. Takový stav vyžaduje odbornou pomoc.
Existují případy, kdy se bolest prohlubuje přímo úměrně s rostoucí délkou odloučení. Každý následující den prožitý bez milovaného člověka je těžší než předchozí dny. Zažívají to zvláště pečující, kteří se o zemřelého mnoho let starali. Roky s ním sdíleli stejný prostor a najednou se v tom prázdném prostoru octli úplně sami.
Odlišný způsob truchlení mezi partnery
Neexistuje správná délka ani správný způsob truchlení. Někdo potřebuje mluvit, jiný mlčet. Není správné soudit toho, kdo truchlí odlišně, nebo se s ním porovnávat. Každý člověk zpracovává smutek jinak. Je třeba to přijmout. Žena má potřebu plakat, mluvit, vzpomínat, sdílet svou bolest, zatímco manžel se uzavře do sebe, snaží se být „silný“, vrhne se do pracovních aktivit. Neznamená to, že jeden truchlí „správně“ a druhý „špatně“. Každý má svůj rytmus a svůj způsob, jak se vyrovnat se ztrátou. Uzavřenější partner nemusí být lhostejný – jenom potřebuje truchlit v nitru. Druhý partner naopak touží pocity a vzpomínky sdílet. Lze to řešit kompromisem. Sdílení pocitů a vzpomínek může proběhnout ve chvíli, kdy se uzavřený partner sám spontánně otevře. Pomůže taky psaní deníku a dopisů nebo vlastní symbolický rituál.
Zármutek není nemoc, deprese ani porucha
Zármutek není žádná vnější a cizí síla, která náhle vpadne do našeho těla, srdce a mysli. Úžasná energie smutku vychází přímo z našeho středu a hloubky nitra. Zármutek nás vrhá do hlubin temnot a strachu, ale zároveň nám dává pocítit, že v sobě máme víc sil, než tušíme.
Neprožitý a vytěsněný smutek představuje pro lidský organismus vážné riziko. Studie Americké psychologické asociace prokázala, že 30 % lidí, kteří vyhledali psychologickou nebo psychiatrickou pomoc, trpělo nevyřešeným zármutkem po ztrátě blízké osoby. Takových lidí bude ve skutečnosti mnohem víc, protože většina z nich odbornou pomoc vůbec nevyhledá. Nanejvýš zajdou za svým lékařem, aby jim předepsal nějaké léky. Nebo sedí sami doma, přejídají se, hrozí pád do alkoholismu nebo jiných zavislostí.
Zármutek není nemoc, deprese ani porucha. Navenek sice jako deprese vypadá, zpočátku se mohou vyskytnout i zdravotní problémy. Ale ve skutečnosti představuje univerzální a přirozenou funkci vedoucí k rovnováze, proces, během kterého se mysl vyrovnává se ztrátou a hledá cestu dál. Potlačování smutku vyžaduje mimořádně množství energie. Z toho pak může vzniknout vážná nemoc. Truchlení přebytečnou energii uvolňuje, pomáhá překonat ztrátu, vede k přerodu a změně.
Pohřební rituály našich předků pomáhaly truchlícím projít temnými uličkami zármutku. Poslední dobou však ztrácejí na důležitosti. Dnešní pozůstalí je odmítají, nejen z finančních důvodů, ale aby to měli co nejrychleji za sebou. Často i sami umírající vyjadřují přání, že po své smrti nechtějí žádný obřad. Přitom právě důstojné rozloučení se zesnulým vede k uzavření této smutné životní fáze a zároveň k vnitřnímu pokoji a novému začátku. Zatímco vynechání nebo zjednodušení posledního rozloučení může později vyvolat psychické a zdravotní problémy, aniž pozůstalý tuší, odkud se vzaly.
Jak pomoci sobě a druhým v období smutku
Správná komunikace s pozůstalými je klíčová. Největší chybou je mlčení. Stačí jednoduchá věta: „Je mi to moc líto. Myslím na tebe“ nebo „Nevím, co říct, ale jsem tu pro tebe“. Pomůže také prosté gesto blízkosti. Prostě s truchlícím buďme. Vyhýbejme se frázím jako „buď silný, musíš jít dál “ nebo „to je přirozený běh času, byl to už starý člověk“. Pokud se potřebuje vypovídat, naslouchej mě a neskákejme mu do řeči. Nediktujme, jak by se měl chovat. Pokud někdo umřel nám, nesuďme sami sebe. Neurčujme sobě ani druhým, jakým způsobem a jak dlouho truchlit. Dejte jim i sobě čas. Smutek neprobíhá podle plánu. Každé utrpení potřebuje prostor.
Nepředpokládejme, co druhý potřebuje – raději se zeptejme: „Můžu pro tebe něco udělat?“ nebo „Chceš o tom mluvit, nebo radši mlčet?“
Nevěřícím pozůstalým nevnucujme víru, ale svědčme. Ne slovy, ale postojem, klidem, soucitem, nasloucháním, blízkostí. Srdce nevěřících se začnou otvírat Bohu právě v přítomnosti smrti.
Truchlící si často stěžují, že se jim přátelé a známí začali vyhýbat. Nemusí v tom být lhostejnost nebo absence soucitu. Lidé nevědí, jak s truchlícím mluvit, mají obavu, že řeknou něco špatně. A tak radši neřeknou nic, nebo se pozůstalému vyhnou. Smiřme se však s tím, že někteří „přátelé“ nám v tomto období zmizí ze života úplně.
Jindy se naopak lidem vyhýbá truchlící člověk. Byl to i můj případ. Po náhlém úmrtí rodičů jsem se snažila nikoho nepotkat. Nejen proto, že mi nebylo do řeči. Nechtěla jsem uvádět druhé do rozpaků, jak mají se mnou jednat.
Děti a smrt
Dítě vnímá smrt jinak než dospělý. Úmrtí člena rodiny před dětmi netajme. Dítě z projevů okolí vždy vycítí, že se něco stalo. Sdělme mu pravdu jednoduchými slovy a jazykem úměrným věku. „Babička zemřela. Její tělo už tady není, ale její duše je u Pána. A nám zůstane navždy v srdci.“
Vyhněme se eufemismům jako „odešla“ nebo že „spí“. Dítě pak prožívá zmatek. Může se ptát, kam odešla a kdy se vrátí. Nebo když maminka odejde do práce a nakoupit, dostane strach, že se už nevrátí. Může se také bát usnout, aby se mu nestalo totéž co babičce, že se už nikdy neprobudí.
Dětem velmi pomáhají vzpomínky. „Pamatuješ si, jak jste s babičkou krmili králíky a sypali slepicím? A jak jste chodili do lesa na borůvky?“ Můžeme s dítětem nakreslit obrázek, pomoci mu napsat babičce dopis, zapálit za ni svíčku, zasadit pro ni květinu, nebo jí „poslat“ něco do nebe.
Psycholog Daniel Žákovský, spoluautor knihy „Meditace zaměřená na řešení“, píše o sezení s šestiletým chlapečkem, kterému před půl rokem zemřela maminka. Chlapeček při každé vzpomínce na maminku trpěl silným záchvatem pláče. Psycholog se zeptal, co ho nejvíc baví. Chlapeček odpověděl, že hokej. Psycholog mu poradil, aby si při každé vzpomínce na maminku představil, že jí poslal hokejkou puk a maminka ho nahrála zpět. Záchvaty pláče začaly u dítěte ustupovat.
Jiné děti při sdělení o úmrtí člena rodiny nemusí vůbec reagovat, jako kdyby je to nijak nezasáhlo. Nebo začnou mluvit o něčem úplně jiném. Je to tím, že dětská psychika nevydrží setrvávat dlouho v zármutku. Dítě se může dokonce začít smát, protože nechápe, co se stalo a jakou reakci od něho čekají.
Posmrtné vztahy se zesnulými
Vztahy k zesnulým pokračují i po jejich smrti a mohou být velmi hluboké. Když navštěvujeme místa, kde jsme společně pobývali, dotýkáme se věcí, které používali, věnujeme se činnostem, kterým jsme se věnovali s nimi, vyplouvají nám intenzivní vzpomínky a asociace. Na světě existuje spousta věcí nebo situací, které nám mohou milovanou osobu kdykoliv připomenout. V mnoha případech je lze předvídat a očekávat: výročí úmrtí, narozeniny, svátky či návštěvy míst, kam jsme společně jezdili. Jindy se vynoří zcela nečekaně, mohou nás až zaskočit. Stačí zaslechnout nějakou píseň, ucítit nějakou známou vůni. Cokoliv nás může vrhnout zpět a vyvolat prchavou vzpomínku. V té krátké chvíli znovu truchlíme, i když jen v mírném stupni.
Po smrti blízkého člověka můžeme potkat mnoho skvělých lidí, prožít s nimi úžasné věci, navázat další vztahy, uzavřít nový sňatek. Ale stejného člověka, jakým byl náš zemřelý, už nikdy nepotkáme. Každý člověk je originál, na světě neexistují dva stejní lidé. Prázdnota zůstane i uprostřed nových vztahů a zážitků.
Prožitek zármutku má smysl
Málokdo asi uznává prospěšnost smutku, který po smrti blízkého zakouší. Zármutek však má svůj význam – ukazuje nám pomíjivost života. Vybízí nás k přezkoumání svých životních priorit, abychom se zaměřili na nejdůležitější cíle, které odkládáme v naivním přesvědčení, že náš čas je nekonečný. Zároveň nám připomíná vzácnost vztahu vůči těm, které milujeme. Právě skrze tyto vztahy rozumíme sobě a světu. Smrt milovaného člověka tímto naším dosavadním porozuměním otřese. Zármutek nám pomáhá rozloučit se se zemřelým a zpracovat bolest z přetrženého vztahu. Ale právě díky tomu zármutku můžeme z toho vztahu a partnerovy jedinečnosti integrovat mnoho hodnot do svého budoucího života. Potom jsme schopni žít dál, s novým porozuměním světu i sobě samotným.
Autorka je zasvěcená panna, spisovatelka, publicistka a bývalá pedagožka, vystudovala farmacii a teologii, učila na Vyšší a střední zdravotnické škole
Zdroje:
Verena Kast: Truchlení. Fáze a šance psychického procesu (Portál)
Alexander Levi: Sbohem, mami, sbohem, tati. Jak se vyrovnat se smrtí rodičů (Portál)
