Články – Lenka Kateřina Tetivová:

Evangelium o vzkříšení mrtvého Lazara (J 11,1-44) líčí jedno z posledních a nejvýraznějších znamení, která Ježíš vykonal před svou vlastní smrtí a zmrtvýchvstáním. Proč Ježíš čekal celé dva dny, i když věděl, že Lazar umírá? To je jedna z nejhlubších otázek celého příběhu o Lazarovi. Věděl o jeho stavu, ale místo toho, aby začal urychleně balit na cestu, pronese zvláštní větu: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“

Smrt je nevyhnutelnou součástí lidského života, o které většina lidí nechce mluvit. Někdy o ní mluvíme povrchně, cynicky, bez naděje. Jiní se jí cítí nedotknutelní – jako by se jich netýkala, nebo ji vnímají jako vzdálenou budoucnost kdesi v nekonečnu.

V posledních letech jsme byli často konfrontováni se smrtí, nejdřív v souvislosti s covidem, nyní s válkou na Ukrajině. Západní kultura má tendenci téma smrti vytěsňovat. Tím spíše, když jde o starší lidi. Úmrtí starších lidí se považuje za běžnou událost a přirozenou součást života. Existují přece mnohem tragičtější ztráty jako smrt dítěte, mladého člověka, životního partnera, živitele rodiny. 

Pandemie přispěla k nárůstu duševních poruch, které se nevyhýbají ani věřícím. Zatímco v sekulární společnosti se informovanost o problematice zlepšuje, v církevním prostředí přetrvávají předsudky, nevědomost a stigmatizace. Tomuto závažnému tématu se věnuje kniha švýcarského kněze Joëla Pralonga Cesta důvěry se sv. Terezičkou z úzkosti, deprese, pocitu viny.

Druhý vatikánský koncil oživil některá potlačená a zapomenutá charismata. K těm patří panenské zasvěcení, které se udílelo jen v klášteře. Od roku 1970 mohou toto zasvěcení přijmout i ženy žijící ve světě. Hromnice, svátek Uvedení Páně do chrámu, jsou v katolické církvi slaveny i jako den díkůvzdání za povolání k zasvěcenému životu, proto si můžeme připomenout, jaká je historie panenského stavu v cirkvi.