Nevěřící Tomáš od Caravaggia
Autor: Wikipedia.org
Apoštol Tomáš není „nevěřící“, jak se mu často říká. Termín nevěřící Tomáš je v tomto případě nejen zjednodušený a nepřesný, ale také nepravdivý. Tomášova osobnost v Janově evangeliu je teologicky záměrně vystavěná. Jeho odmítnutí uvěřit mělo několik vrstev. Nebyl u prvního zjevení Zmrtvýchvstalého a nechce žít z cizích zkušeností. Touží po osobním setkání. To je hluboce lidské i teologické. Víra se nerodí z informací, ale ze setkání s Bohem.
Tohle bychom si měli uvědomit i my, pokud chceme předávat druhým svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu. Můžeme svědčit, apoštolovat, evangelizovat, vykládat o Kristu, víře a křesťanství – ať už jednoduchou a přístupnou formou nebo na vysoce teologické úrovni. Stále jsme jen nástroje, které Bůh používá, jak sám uzná za vhodné. Pokud druhá strana neprožije setkání s Bohem osobně, naše snahy budou marné. Ježíš ostatně říká: „Beze mne nemůžete nic.“
V první řadě si všimněme, komu Tomáš odmítl uvěřit. Nikoliv zmrtvýchvstalému Ježíši, kterého nepotkal ani neviděl, ale učedníkům. Proč by jim měl věřit? Jeho druhové nebyli žádné důvěryhodné osobnosti. Už za Ježíšova pozemského života se příliš nevyznamenali. Dohadovali se, kdo bude první v Božím království, Petr, Jan a Jakub při Ježíšově utrpení v Getsemanech usnuli a po zatčení Ježíše se všichni rozprchli. Jak vidno, učedníkům šlo hlavně o vysoké posty, které po boku Ježíše očekávali. Když zjistili, že z toho nic nebude a že jim jde dokonce o život, nenapadlo je nic lepšího než vzít nohy na ramena. Kdyby měli k osobě Ježíše skutečný vztah, zůstali by v této těžké chvíli při něm. Zmrtvýchvstalý Pán věděl dobře, proč se po zázračném rybolovu u Tiberiadského jezera zeptal Petra, a to hned třikrát, jestli ho miluje. A Petr dobře věděl, proč se při tom trojím dotazu zarmoutil.
Jestliže se někdo rozhodne svědčit druhým o Kristu, měl by svědčit hlavně svým životem, ne jen slovy nebo teologickým výkladem. Čím mohli svědčit apoštolové? Jen tím, že Ježíše v jeho nejtěžší chvíli opustili, zapřeli a utekli. A Tomáš dobře věděl, že není o nic lepší než jeho druhové. Tato povedená parta byla ta poslední, která by si zasloužila, aby je Ježíš po svém zmrtvýchvstání přišel navštívit.
Představte si, že by vás někdo závažně zradil a podrazil, navíc v těžké situaci. Vydali byste se hned poté k němu na přátelskou návštěvu? Možná byste mu odpustili, třeba byste se časem smířili. Ale jistě byste neměli chuť obnovit s ním kontakt bezprostředně po té negativní zkušenosti.
Ale i kdyby to Tomášovi oznámil někdo, koho si vážil a komu důvěřoval, asi by dál pochyboval. Zmrtvýchvstání už samo o sobě představuje neuvěřitelnou a nepochopitelnou událost, obestřenou hlubokým tajemstvím. Tomáš Ježíše neviděl ani nepotkal, pravděpodobně nebyl jako Petr a Jan ani u jeho hrobu, neviděl odvalený kámen a pečlivě složená, nepoškozená a čistá plátna uvnitř. Poselství anděla o Ježíšově zmrtvýchvstání neslyšel, tohoto privilegia se dostalo jen ženám.
Jak čteme v evangeliu, učedníci mu po prvním zjevení hlásili, že viděli Pána. Nikdo z nás u toho nebyl, ale zkusme si tu situaci představit konkrétně. Za stolem sedělo deset apoštolů a s nimi dva emauzští učedníci, kteří na cestě domů zažili setkání s Ježíšem. Nelze předpokládat, že tak úžasnou událost vyslovili klidně a jedním hlasem, i když nám to při zběžném čtení evangelia může tak připadat. Ale uvědomme si, že apoštolové po takovém neobyčejném zážitku byli jistě silně rozrušeni. Asi to neproběhlo tak, že Tomáš prostě přišel, oni seděli dál v pohodě za stolem a jen tak mimochodem prohodili, že viděli Pána. Podle mne – jde jen o můj soukromý názor – po příchodu Tomáše okamžitě vyskočili, vrhli se na něho a křičeli jeden přes druhého. Tomáš si mohl myslet, že jde o výplody jejich touhy a fantazie, nebo že se po těch dramatických událostech nakonec pomátli. Proto mluví z pozice zdravého rozumu: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ (Jan 20,25)
Když se vrátíme k prvnímu zjevení, nelze přehlédnout, že také apoštolové, kteří se se Zmrtvýchvstalým osobně setkali, měli s tím zpočátku problém. Nemohli tedy čekat, že Tomáš, který u toho vůbec nebyl, jen tak bez všeho uvěří.
Vždyť jsem to já sám!
Celou situaci popisuje velmi detailně apoštol Lukáš (Lk 24,36–43). Emauzští učedníci, kteří se na cestě domů setkali s Pánem, všeho nechali, otočili se a vyrazili stejnou cestou, ale opačným směrem, aby se setkali s apoštoly. Také apoštolové měli pro ně překvapení: „Pán vstal a zjevil se Šimonovi!“ Až do této chvíle šlo o zjevení Ježíše určené jednotlivcům.
„Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: ‚Pokoj vám!‘“ (Lk 24,37). Evangelista popisuje zděšení a strach apoštolů, že vidí ducha. Ježíš se je snaží uklidnit: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ (Lk 24,39). Když jim ukázal ruce a nohy, strach se proměnil v radost, ale stále tomu nebyli schopni uvěřit. Lukáš píše: „Pro samou radost nemohli uvěřit a divili se.“ (Lk 24,41). Apoštolové prožívali směs strachu, úžasu, nedůvěry a nakonec silné radosti. Ta radost byla příliš silná na to, aby byla uvěřitelná. Snad každý, kdo zažil nečekaně něco krásného, řekl: „To není možné, tomu nemůžu uvěřit, to je až moc krásné.“ Taková radost přesahuje kapacitu srdce a právě takovou radost učedníci prožívali.
Lukáš popisuje psychologii a emoce učedníků neuvěřitelně jemně. Ježíš byl mrtvý, jejich svět se zhroutil. A najednou stojí před nimi živý. Něco takového jejich mysl nedokázala hned přijmout. Radost se mísila s nedůvěrou k vlastnímu prožívání. Člověk v takové situaci si často říká: „Je to tak krásné, že se bojím tomu uvěřit.“ Apoštoly mohla napadnout otázka: „Co když si to jen přejeme?“
Silná radost dokáže paralyzovat rozum a racionální uvažování. Apoštolové byli v šoku, tentokrát však ne strachem, ale úžasem. Situace přesahovala jejich chápání. Nemohli uvěřit ne proto, že by Pánu Ježíši nedůvěřovali, ale protože jejich srdce nedokázala tak obrovskou radost pojmout. Prožívali vnitřní zmatek – svět se jim zhroutil i obnovil zároveň. Když Ježíš zemřel, jejich naděje se zhroutila. Nyní žije a jejich naděje se obnovila, ale svět už není stejný jako předtím. Psychologický se jednalo se o typickou kognitivní disonanci. Dochází k ní v situaci, kdy vedle sebe existují dvě protichůdné skutečnosti a mozek se není schopen rozhodnout, kterou z nich přijmout.
Ježíš chápe vnitřní stav učedníků, proto jim ukazuje ruce a nohy, dovoluje, aby se ho dotkli, jí před nimi rybu, mluví klidně a opakuje „Pokoj vám“. Tak jejich rozbitou psychiku trpělivě uzdravuje, vrací je do reality a vede je od strachu a emocí k víře a poslání. Teprve když ho viděli, slyšeli, dotkli se ho a jedli s ním, jejich psychika stabilizovala natolik, že mohli přijmout poslání: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21).
Někoho může napadnout otázka, proč Ježíš přišel navíc s tak důležitým sdělením zrovna v nepřítomnosti Tomáše. Copak jako Boží Syn nevěděl dopředu, že tam Tomáš zrovna v té chvíli nebude? Proč nepočkal, až se vrátí? Proč se po něm vůbec nesháněl? Mohl přece říct: „Mám tady důležité sdělení, které musíte slyšet všichni.“
Jak vyplynulo z dalších událostí a na co již dávno přišli církevní otcové a teologové, ve skutečnosti šlo o promyšlený Boží plán. Ježíš přišel v době Tomášovy nepřítomnosti záměrně.
Symbolika zavřených dveří
Synoptici zmiňují pouze náhlost a nečekanost Ježíšova zjevení a svoje překvapení: „On stál uprostřed nich.“ Marek píše stručně, že se „zjevil“. Jediný apoštol Jan uvádí, že Ježíš prošel zavřenými dveřmi a to dokonce dvakrát (Jan 20,19–29). Na rozdíl od Lukáše nerozebírá podrobně emoce a psychiku učedníků. Píše jen, že se zaradovali. U tohoto prvního zjevení Tomáš nebyl.
„Navečer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před Židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: ‚Pokoj vám!‘ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se“ (Jan 20,19–20).
Druhé zjevení o osm dní později se odehrálo již v přítomnosti Tomáše: „Ačkoli dveře byly zavřeny, Ježíš přišel a stál uprostřed nich“ (Jan 20,26).
Učedníci byli „ze strachu před Židy“ zavření uvnitř. Zavřené dveře neznamenají jen popis situace. Jedná se o důležité teologické sdělení. Zavřené dveře zobrazují uzavřenost, strach, bezmoc a potřebu ochrany. Symbolizují stav učedníků, člověka, lidstva i církve. Jsou obrazem církve, která se bojí, uzavírá se a neví, co bude dál.
Právě do tohoto strachu a uzavřenosti přichází Kristus. Zavřené dveře nejsou překážkou pro něho, ale pro nás. Vstupuje i tam, kde člověk není schopen nebo nemá sílu sám otevřít. Přichází i do prostor, kam my sami nedokážeme vpustit světlo. Vchází, aby přinesl pokoj, který si sami neumíme dát. Jeho průnik zavřenými dveřmi je zároveň projev Boží milosti.
Učedníci jsou zavření uvnitř, ale Ježíš přichází přímo do středu, ne zvenčí. Nešlo mu o to otevřít dveře – chtěl otevřít jejich srdce. Církevní otcové označují zavřené dveře jako obraz uzavřeného srdce.
Každý z nás má v sobě něco z Tomáše – otázky, pochybnosti, chvíle, kdy se nám víra zdá příliš krásná, aby byla pravdivá. Ale Ježíš přichází i skrze naše zavřené dveře, ukazuje nám své rány a říká: „Pokoj tobě.“ Nečeká, až budeme dokonalí. Stačí, když jsme upřímní.
Zavřené dveře také dokazují skutečnost Kristova proměněného a oslaveného těla. Jan ukazuje, že Ježíšovo tělo po vzkříšení je skutečné, ale zároveň proměněné. Není duch (proto jí rybu a ukazuje rány), ale není už omezen fyzikálními hranicemi, nepodléhá prostoru ani času. Jeho tělo je „duchovní“ v paulinovském smyslu: „Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé. Jako je tělo živočišné, tak je i zduchovnělé“ (1Kor 15,44). Nepřichází stejně jako před Velikonocemi. Nechodí po cestách, neotevírá dveře, nečeká na pozvání. Přichází svrchovaně, svobodně, bez omezení. To je předobraz jeho přítomnosti v Eucharistii, jeho přítomnosti v církvi, jeho přítomnosti v Duchu svatém. Kristus už není omezen místem – je přítomen všude, kde se shromáždí jeho učedníci. Zavřené dveře zobrazují nový způsob Kristovy přítomnosti.
Symbolika Tomášova (ne)doteku
Tomáš je zraněný a zklamaný. Prožil zhroucení všech nadějí, smrt milovaného Mistra, útěk, strach, chaos, vlastní selhání. Jeho odmítnutí uvěřit není zatvrzelost, ale projev bolesti. Zraněný člověk nechce prožít nové zklamání, potřebuje jistotu. Jeho věta „Dokud neuvidím… neuvěřím“ je výkřikem člověka, který se bojí znovu doufat. Chce pravdu, ne iluzi. Není skeptik, ale člověk pravdy. Chce vědět, že Ježíš je skutečně živý – ne že si to učedníci přejí. Nechce vidět „ducha“. Touží spatřit téhož Ježíše, který byl ukřižován. Chce vidět jeho rány, protože v nich je pravda o Ježíši. Představují místo setkání člověka s Bohem, jsou znamením lásky, ne slabosti. Dokazují kontinuitu mezi ukřižovaným a vzkříšeným, že vzkříšení není útěk z těla a že Bůh lidskou historii nevymazává, ale zachovává. Tomášova víra se nerodí z abstraktní teologie, ale z dotyku bolesti, která se proměnila v lásku.
Církevní otcové uvádí, že Tomáš nejdřív odmítl uvěřit, abychom my ostatní mohli uvěřit skrze jeho vyznání. Tomáš představuje člověka, který se bojí a hledá, proto potřebuje dotek – a nakonec vyzná víru nejhlouběji. Jeho slova „Pán můj a Bůh můj“ jsou nejsilnějším vyznáním víry v celém evangeliu.
Tomáš je také obrazem víry, která prochází temnotou. Nejdřív prožívá zmatek, bolest a vzdor, pak setkání a vyznání. Tohle je cesta mnoha věřících.
Tomáš zároveň ukazuje, že víra je založena na vztahu. Nechce jen „důkaz“. Chce Ježíše. A Ježíš mu vychází vstříc – ne aby ho napomínal, ale aby ho uzdravil. Tomáš odmítl uvěřit ne ze skepticismu, ale z bolesti a touhy po pravdě. Nestojí o cizí zkušenosti, odmítá nechat se unést emocemi druhých. Chce prožít osobní setkání s Kristem. A právě z tohoto setkání se zrodilo jeho hluboké vyznání a dotek se stal adorací.
„Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: ‚Pokoj vám!‘ Potom vyzval Tomáše: ‚Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.‘ Tomáš mu odpověděl: ‚Pán můj a Bůh můj!‘ Ježíš mu řekl: ‚Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili‘“ (Jan 20,26–29).
Nejednalo se o výtku Tomášovi, ale o požehnání pro nás. Tomášův dotek nebyl jen fyzický akt, ale teologický klíč k pochopení vzkříšení, víry i lidské zkušenosti s Bohem. Tomáš nebyl nevěřící ani zarputilý, ale zraněný. Ježíšova otevřenost uzdravila Tomášovu uzavřenost, Kristovy rány uzdravily rány učedníka. Tomáš zpočátku nevěřil proto, že byl slabý ve víře, ale proto, že byl poctivý – a Ježíš jeho poctivost proměnil ve vyznání, které dodnes nese celou církev.
Jan nezmiňuje, jestli se Tomáš Ježíšových ran skutečně dotkl, ale to není podstatné. Podstatné je vyznání, které z toho vzešlo. Tomášův dotek, ať už se uskutečnil nebo ne, představuje poslední dotek v evangeliu. Znamená přechod od víry založené na smyslech k víře založené na vztahu a k víře bez vidění. Proto Ježíš říká: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Potvrzují to i níže uvedené úryvky z novozákonních epištol: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žd 11,1).
„Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí“ (Řím 8,24–25).
Impulzivní Máří a přehnaně opatrný Tomáš
Když porovnáme Tomášův postoj a reakci Marie Magdalské při jejich setkání se Vzkříšeným, pozorujeme dvě scény, které tvoří v Janově evangeliu zajímavý teologický oblouk. Ježíš nabízí každému z nich jiný druh doteku a jiný způsob setkání. Marie se potřebuje od Ježíše odpoutat a jít dál, Tomáš potřebuje přiblížení, dotek a uzdravení. Marie reaguje srdcem, příliš rychle, spontánně a impulzivně. Touží po návratu k předchozímu vztahu, být v Ježíšově blízkosti, držet ho. Ježíš musí její rychlou a impulzivní víru usměrnit. Proto říká: „Nezadržuj mě!“ A posílá ji dál, vede ji od přilnutí k poslání: „Jdi k mým bratřím a oznam jim…“ Marie se tak stává první hlasatelkou vzkříšení, apoštolkou apoštolů.
Tomáš je po svém zranění přehnaně opatrný, řídí se jen rozumem, reaguje pomalu. Ježíš musí jeho příliš pomalou a opatrnou víru naopak povzbudit. Nakonec právě ten opatrný a nedůvěřivý Tomáš vysloví jako první plné kristologické vyznání.
Marie Magdalská je obrazem víry, která se rodí z lásky a osobního oslovení. Tomáš je obrazem víry, která se rodí z dotyku pravdy a uzdravení. A Ježíš přivádí oba dva ke středu, každého z nich takovým způsobem, jaký potřebuje.
A tak nakonec mohl apoštol Jan na konci svého dlouhého života a po mnoha desetiletích zkušeností, modlitby a reflexe napsat v úvodu svého prvního listu: „O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám“ (1 Jan 1,1).
Autorka je zasvěcená panna, spisovatelka, publicistka, vystudovala farmacii a teologii
Zdroje:
Řehoř Veliký: Homilie na evangelia 25–26
Augustin: Tractatus in Iohannem 121–122
Jan Zlatoústý: Homilie k Janovu evangeliu
Cyril Alexandrijský: Komentář k Janovu evangeliu
Pokorný, P.: Janovo evangelium. Komentář
Souček, J. B. – Heller, J. – Mrázek, J.: Evangelium podle Jana. Český ekumenický komentář
Ambros, P.: Dotknout se ran
Halík, T.: Dotkni se ran
Pospíšil, C. V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel
