Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Sydney Sims
V mém okolí a v mé společenské bublině po reportáži investigativního novináře Janka Kroupy (16. 6. 2026) o kauze na půdě pražského arcibiskupství ožily nepříjemné vzpomínky na způsob, jakým naši biskupové v roce 2018 vnesli téma Istanbulské úmluvy do pastýřského listu a na kazatelny katolických kostelů. Někteří pozorovatelé totiž poukázali na zarážející souběh událostí: Zatímco ČBK pod taktovkou kardinála Duky v pastýřském listu českých a moravských biskupů v květnu 2018 varuje před Istanbulskou úmluvou, která prý staví muže a ženy proti sobě, implementuje do českého právního řádu nebezpečné genderové prvky a ohrožuje přirozený řád, na půdě arcibiskupství s plnou důvěrou pana kardinála jen o pár měsíců později začíná hospodařit s milionovými majetky muž, o němž se za několik let objeví svědectví nejméně dvou žen, že svého postavení mocensky, fyzicky a sexuálně zneužil.
Ačkoliv působení onoho výkonného ředitele, jehož svědkyně označila za sexuálního násilníka, a urputný boj proti Istanbulské úmluvě, která násilí (nejen) na ženách řeší a navrhuje posílení informovanosti a prevence, je pouze časovým souběhem, nikoliv příčinnou souvislostí, nelze si nepoložit otázku, proč právě v této době je na arcibiskupství pozornost vůči násilí na ženách výrazně utlumena. Biskupové varují před údajným ohrožením přirozeného řádu, zpochybněním základních společenských daností a plošným šířením tzv. genderové teorie, a mocenské zneužívání pracovnice biskupství se jim děje přímo „před očima“. Náhoda? Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že ideologický boj proti fiktivnímu nepříteli zastínil reálné násilí na slabší polovině lidstva. (Připomeňme, že mezi katolickým duchovenstvem se slabší polovina lidstva systémově nevyskytuje.)
Nechci podezírat naše biskupy a ty, kteří s nimi v této věci souzní, že s násilím na ženách souhlasí, byť disciplinovat neposlušnou ženu patřilo v minulosti k dobrému vychování. Ale staré časy jsou pryč. Spíš to vypadá, že násilí na ženách je pro vyšší církevní představitele natolik okrajové téma, že převáží pouhé vědomí ochrany slabších jako jednoho z principů, jejichž platnost a pravdivost církev dlouhodobě hájí. Jenže Istanbulská úmluva neřeší platné principy, nýbrž realitu jejich porušování. Hledá klíč, který by nepříznivý stav zvrátil. Když tedy v pastýřském listu podepsaní biskupové chrání přirozený řád a deklaratorně odmítají násilí jako narušení všeobecně lidských a křesťanských hodnot, a současně odmítají konkrétní návrhy podpory těchto hodnot, s nimiž přichází Úmluva, vyvolávají paradoxně dojem, jako by k „přirozenému řádu“ patřilo také donedávna běžné občasné proplesknutí neposlušné ženy. Není to samozřejmě pravda a my to víme, ale pachuti z tohoto rozporuplného přístupu se lze těžko vyhnout.
Během vlády Petra Fialy se o úmluvě ještě občas diskutovalo a zvažovaly se důvody pro její ratifikaci. Vláda Andreje Babiše 22. června tohoto roku souhlas s přijetím úmluvy definitivně odvolala. Další debaty o její ratifikaci pozbývají smysl.
Proč se tedy k Istanbulské úmluvě znovu vracet? Pokaždé, když na povrch vypluje další skandál, natož v rozsahu, jakého jsme svědky dnes (nejen mocenské zneužití, ale i podivné hospodaření, odstupné v nebývalé výši „podle zákona“ a zvláštní slepota vůči tomu, co se děje na pracovišti), klademe si otázku: Jak se to mohlo stát? Opakovaně sledujeme stejný scénář: vyjádření hlubokého znepokojení, zklamání a soucitu s oběťmi při každé další kauze. Ujištění o nulové toleranci a o tom, že ochrana lidské důstojnosti a morální integrita církevních institucí je tématem nejvyšší důležitosti. Prohlášení, že problematiku násilí na ženách církev dlouhodobě aktivně řeší. Že morální selhání konkrétních osob nijak nesnižuje platnost a pravdivost zastávaných principů.
U posledních dvou se zastavíme. Morální selhání jednotlivce je vděčným tématem odpůrců Istanbulské úmluvy. Soustředíme-li se na selhání konkrétního člověka, je snazší přehlédnout systémový problém. Snad je tu i jádro věci, proč se česká církev proti ratifikaci úmluvy postavila: protože úmluva jasně říká, že násilí na ženách není problém individuální, nýbrž systémový. Ženy jsou častěji vystaveny násilí jen proto, že jsou ženy. V církvi jsou to navíc podřízené ženy. V posledních dnech se mi dostalo ujištění, že problematiku násilí na ženách církev dlouhodobě aktivně řeší. Budiž přičteno mé neinformovanosti, že o tom nevím. Neznám aktivity, které to řeší. Nejsou snad cíle Istanbulské úmluvy stejné? Ale ty jsme jako církev ve svých biskupech, části kněží a laiků odmítli. Jakou za ně máme náhradu? A jak dlouho bude trvat, než na veřejnost vypluje další hororová kauza?
Připomíná mi to cyklický obraz jedince ve vztahu: střídání období agrese a klidu. Kauza. Zděšení, vyjádření účasti a soucitu s obětí. Slovní deklarace o nepřijatelnosti násilí, ujištění o nulové toleranci a platnosti principů. Vyjádření lítosti nad selháním jednotlivce. (Za systémem si stojíme.) Období klidu – než vypluje na povrch další kauza. Naším úkolem prý je hlásat evangelium a chránit přirozený řád, nikoliv hrát roli v politických procesech. Jenže co jiného je postoj biskupů ohledně Istanbulské úmluvy, než role v politickém procesu?
Jsem přesvědčená, že námitky, které biskupové proti Istanbulské úmluvě vznesli, jsou liché. Kdo čte úmluvu pozorně, vidí, že nestaví muže a ženy proti sobě, nýbrž reflektuje realitu. Že neútočí na rodinu, nýbrž na to, co je v ní patologické. Že rodinu neničí abstraktní gender, nýbrž domácí násilí, a pokud se tu vyskytuje slovo gender, znamená to jediné: I násilí na trans-osobách je špatně. Postoj biskupů proti Istanbulské úmluvě a následný boj proti domnělému zpochybnění základních společenských daností (kterých?) považuji za veřejné pohoršení. Mnozí z nás si tento „boj za rodinu a přirozený řád“ živě pamatujeme a nepříjemně nás zasáhl.
Ráda bych se dočkala veřejné omluvy a přiznání chyby a stále doufám, že je to možné, neboť sestava a kompetence biskupů v posledních osmi letech doznaly mnoha změn. S touto žádostí jsem se obrátila na předsedu České biskupské konference, arcibiskupa Josefa Nuzíka. Pan arcibiskup v jedné věci příjemně překvapil. Jeho odpověď přišla obratem, byla propracovaná a důkladná. Je vidět, že jí věnoval náležitou péči. Další očekávání už vyšlo naprázdno. Omluva nepřichází v úvahu, protože biskupové chránili křesťanské hodnoty a přirozený řád. V odpovědi se opakují argumenty o ideologických trendech zpochybňování rodinných a výchovných modelů (kterých?) a řada slovních deklarací, které tak dobře známe a rádi bychom je viděli proměněné v činy, včetně dlouhodobého aktivního řešení problematiky násilí na ženách. Jsou uváděny citace z někdejšího pastýřského listu, avšak nikoliv citace z Istanbulské úmluvy, které by údajné ohrožení potvrzovaly. Výsledkem mé písemné komunikace s panem arcibiskupem je setrvání obou na původních pozicích. Myšlenkově jsme se nesetkali.
