Papež Lev XIV.
Autor: Cbcew.org.uk / Marcin Mazur
Papež dosáhl toho, že Španělsko, země s 1 621 osobami obviněnými ze sexuálního zneužívání a více než 3 000 zdokumentovanými oběťmi, celý týden mluvilo o migraci, humanismu a polarizaci, zatímco o zneužívání se hovořilo jen okrajově, aby se snad církev neurazila.
Jak je možné, že tento posun přijímáme? Lev XIV. svou cestu naplánoval tak, aby se představil jako politický papež pro dobu po Františkovi. Mluvil o migraci a důstojnosti, v parlamentu odsoudil xenofobii, ale zároveň přesně vymezil, které otázky mají nadále zůstat „duchovní“, a tudíž mimo dosah jazyka spravedlnosti.
V Montserratu, kde vyšetřování zadané samotným opatstvím dospělo k závěru, že mnich Andreu Soler více než 30 let zneužíval nezletilé, o této věci neřekl ani slovo. Na setkání Španělské biskupské konference s ním u stolu seděl kardinál Rouco Varela, obviněný z krytí dvou případů sexuálního zneužívání dětí. V jednom z nich bylo madridské arcibiskupství v roce 2007 odsouzeno k vyplacení odškodnění.
Před biskupy a za zavřenými dveřmi sice mluvil o „spravedlnosti“ a „nápravě“, ale venku, kde ho slyšeli všichni, použil pouze slovo „rána“. Slova práva použil tam, kde jej veřejnost neslyšela, slova útěchy před veřejností. Slova však zavazují jen tehdy, zaznějí-li nahlas. Proto se Montserrat stal místem, kde se mlčení stalo činem.
Britská teoretička Sara Ahmed už psala o institucích, které tvrdí, že stížnostem naslouchají, aby se jimi nemusely zabývat, a o situacích, v nichž prohlášení nahrazuje čin a slova „nasloucháme“ samotný akt naslouchání. Podívejme se na jednu z Prevostových vět: „Každý zraněný člověk musí mít možnost nalézt upřímné naslouchání, přijetí, ochranu a skutečné cesty k uzdravení.“
Neříká „oběť“. Nepojmenovává trestný čin.
Když se z „oběti zneužívání“ stane „zraněný člověk“, ztrácí oběť svůj právní status a zůstává jí pouze bolest. A bolest na rozdíl od trestného činu před soudcem nevypovídá.
Evropa se však utvářela právě tím, že církvi vzala moc určovat, jak se má o lidském utrpení mluvit. Už v roce 1847 o tom napsala jedna žena.
V románu Jana Eyrová Charlotte Brontë vypráví, jak Jane těsně před svatbou s Rochesterem zjistí, že má v podkroví zavřenou manželku. Rochester jí nabízí lásku a ochranu, veškerou péči, po níž by žena bez prostředků mohla toužit. Nabízí jí totéž, co církev nabízí svým obětem: péči člověka, který jim ublížil, pod podmínkou, že tuto újmu nepojmenují.
Jane však v noci sama odchází přes vřesoviště poté, co pronese větu, která představuje jeden ze skrytých okamžiků zrodu evropského jednotlivce: „I care for myself.“ „Záleží mi na sobě samé.“
Nejde o individualismus, ale o něco radikálnějšího. Jane odmítá, aby o tom, jak bude pojmenováno to, co se jí stalo, rozhodoval někdo jiný, muž, instituce či autorita.
Velká část Evropy byla vystavěna na tomto gestu. Stejnou podstatu měla emancipace žen i prosazení práv pracujících. Evropa ve své nejlepší podobě vzala církvi slova pro lidské utrpení a svěřila je těm, kdo trpí.
Co se stalo, že dnes znovu žádáme Řím o to, co mu Evropa dokázala vzít až po staletích? Sekulární slova o důstojnosti působí osiřele. Politika je opotřebovala, trh je vyprázdnil a starobylá autorita oděná do humanismu se nabízí, že nám je vrátí.
Tleskáme papeži, který o migrantech mluví jazykem práv a o obětech vlastní církve jazykem soucitu, a přitom přehlížíme, nebo raději nechceme vidět, že právě takový dvojí metr jsme se naučili odmítat.
Před apoštolskou nunciaturou protestovaly oběti, které nebyly přijaty. Právě ony, nepohodlné a vzpurné, které požadují, aby byly pojmenovány, a ne pouze utěšovány, dnes nesou to nejlepší z Evropy.
Dvě stě let po Jane říkají, tentokrát španělsky: „Záleží mi na sobě samé.“ To je nejhumanističtější věta, která tento týden zazněla. A nepronesl ji papež.
Autorka je profesorka politické teorie na Autonomní univerzitě v Madridu. Autorka knihy Género, emancipación y diferencias (Plaza & Valdés, 2012) a spoluautorka knihy Populismos (Alianza Editorial, 2017). Od června 2018 do roku 2020 vedla názorovou rubriku deníku EL PAÍS. V současnosti pro tento deník píše komentáře, spolupracuje s ním a je členkou jeho redakční rady.
Ze španělštiny přeložil Petr Živný.
