Ve světě vidíme rozzářené tváře apoštolů umělé inteligence žhoucí nadějí, že přichází nová epocha nevídaného rozvoje lidstva. Jenže víra v gigantický technologický rozmach umělé inteligence (AI), která prý už zítra vytvoří autonomní lidské vědomí a nejpozději za rok či dva totální vědomí božské, jež spasí tento svět jakoby en passant, vzala poněkud za své. Tolik snad na úvod k první encyklice papeže Lva XIV. Magnifica humanitas, jejíž autoři se podívali na fenomén AI pod drobnohledem.

Mimořádně autentickým a silným imitátorem Kristova stylu života byl papež František. V jeho příkladu byla patrná ⁠jednoduchost života, život v chudobě podle evangelia, odmítání triumfalismu, schopnost osobního gesta, kritika duchovní pýchy a klerikalismu. V naší republice je odkaz Františkova pontifikátu aplikován nejviditelněji v plzeňské diecézi.

Když se dnes mluví o církvi, často zaznívají velká slova: krize, polarizace, únava nebo nedůvěra. Stačí otevřít sociální sítě pod jakýmkoli článkem o víře či společnosti a člověk snadno získá pocit, že veřejný prostor stále častěji ovládá podezřívání, ideologické zákopy a rychlé soudy. O to důležitěji dnes působí zkušenost malých komunit – míst, kde se lidé znají jménem, kde spolu nejen slaví liturgii, ale také vaří, vedou spory, odpouštějí si a učí se spolu žít.

Tak jako moderní doba byla výzvou pro církev, která již od doby osvícenství bojuje o své místo v postupně se sekularizující společnosti, je moderní univerzita s převládajícím novopozitivistickým pojetím vědy výzvou pro teologii, kterou mnozí naši současníci ani za vědu nepovažují. Je proto možné, aby teologie byla v akademickém světě relevantní a znovu uznávaná jako věda, jako součást lidského poznání a uvažování? Jaké k tomu vedou cesty?

Z některých průzkumů a sociologických dat vyplývá, že během dvou tří generací může z evropských zemí prakticky vymizet křesťanství. S teologem a sociologem Janem Loffeldem hovoříme o jeho knize Když Bůh nikomu nechybí a o tom, co s takto načrtnutou perspektivou můžeme dělat.