Seznamka
katedrála svaté Hedviky v Berlíně
Autor: Alan Křišťan
Sebepojetí církve se ve všech dobách odráželo i v církevní architektuře. Týká se to i aktuálního důrazu na synodalitu. Příkladem je mj. katedrála svaté Hedviky v Berlíně.
Papež František obrátil naši pozornost k principu synodality, který ke křesťanství bytostně patří. V katolické denominaci jsme však nebyli příliš zvyklí s ním prakticky zacházet. Často se uvádí v souvislosti s principem hierarchickým, který patří ke křesťanství stejně bytostně. Oba principy se pak snažíme během dějin křesťanství v různých církvích vzájemně vyvažovat.
Principy či jejich dynamika se zpravidla odráží i v sakrální architektuře. Pokud v obnoveném interiéru některé katedrály můžeme vidět biskupské křeslo s moderním baldachýnem, o stupeň níže křesla pro generálního vikáře či pomocného biskupa, o další stupeň níže sedadla kanovníků, dále kněží a pak místa v lavicích pro obecný lid, pak toto pojetí odráží ekleziologické myšlení zaměřené spíše na hierarchický princip. Něco zcela jiného můžeme vidět v nově obnovené architektuře berlínské katedrály.
V celém prostoru není žádný stupeň, všichni tvoří na jedné úrovni jedno společenství, koncipované v kruhovém uspořádání kolem centrálního bodu, kterým je oltář. V blízkosti oltáře je pak ambon. Lidé nejsou v „kostelních lavicích“, nýbrž na samostatných židlích, které jsou propojeny odkládacími „poličkami“ a doplněny (kromě první řady) klekátky.
V pokoncilní liturgii se v sakrálním prostoru zdůrazňují tři prvky – oltář, ambon a sedadlo předsedajícího. Oltář v berlínské katedrále tvoří polokoule vztahující se svým tvarem k centrální dispozici prostoru i ke kopuli nad ním. Zajímavou symbolikou je materiál – umělý kámen, jenž je tvořen z mnoha kamenů, které přinášeli lidé jednak z různých míst arcidiecéze včetně Berlínské zdi, ale i z jiných krajů, např. z Litvy, Ukrajiny, Říma, Izraele. Oltář tak symbolizuje univerzalitu a propojenost.
Překvapivé je sedadlo předsedajícího. Kromě světlého potahu se nijak neliší od ostatních sedadel. Je umístěno ve stejném kruhu a odlišuje se snad jen tím, že těch několik židlí, patrně pro jeho asistenci (akolyty, ministranty), tvoří vlastní segment v kruhovém uspořádání.
K mobiliáři katedrály patří katedra, sedadlo pro arcibiskupa. Je opět na stejné rovině s ostatními, má stejnou konstrukci, je součástí stejného kruhu. Role arcibiskupa je zvýrazněna vyšším opěradlem a červeným potahem. Symbolizuje úkol a autoritu biskupa v rámci společenství.
Celek tak vyzařuje jednotu Božího lidu, společenství kolem oltáře, ve kterém jsou sice zvýrazněny i instituční role, nicméně toto zvýraznění nepřehlušuje vyjádření jednoty, jak tomu občas bývá v tradičně pojatých interiérech. Naopak, ono dominantní zdůraznění kolem eucharistie soustředěné jednoty v sobě obsahuje potřebné prvky hierarchického uspořádání jemným, ale dostatečně jasným způsobem.
Proměny berlínské katedrály
Nové uspořádání je součástí hledání a vývoje sakrálního prostoru. Kostel svaté Hedviky Slezské byl v osmnáctém století jediným katolickým chrámem v protestantském Prusku. Výstavbu povolil Fridrich II. Veliký a byl dokončen roku 1773 jako klasicistní rotunda podle vzoru římského Pantheonu. Původní uspořádání nevyužívalo centrální dispozici. Oltář byl na okraji, prostor byl uspořádán osově a k oltáři mířily rovnoběžné řady kostelních lavic. Uspořádání odpovídalo tehdejšímu pojetí ekleziologie, která zdůrazňovala hierarchický princip a spíše instituční pojetí církve.
Celý interiér pak byl během bombardování za druhé světové války zničen. Zkraje šedesátých letech měl tedy architekt Hans Schwippert zcela volné ruce k pojednání celého prostoru. Vnímal již posun v ekleziologii i očekávání liturgických reforem, které by ho odrážely. Využil již centrální dispozice, oltář vysunul ke středu, blíže k lidem, řady lavic pak naznačovaly shromáždění kolem oltáře. Uprostřed kostela, před oltářem, prorazil osmimetrový prostor do krypty ve spodní části. Pojednal tak spojení s kořeny, na něž současná církev navazuje. Schodiště, které před oltářem do krypty vedlo, připomínalo uspořádání prostoru v římské svatopetrské bazilice.
Během doby se toto zprvu odvážné řešení nicméně ukázalo jako nepraktické. Otvor se schodištěm odděloval oltář i ambon od věřících a odstup komplikoval „dialog“ a kontakt, který současná eklezilogie předpokládá. Ač byly proti změně interiéru vzneseny četné námitky, hájící koncepci ze šedesátých let, přistoupilo vedení berlínské arcidiecéze k zásadní rekonstrukci. V soutěži vyhlášené roku 2013 zvítězil návrh architektonické firmy Sichau a Walter s architektem Leo Zogmayerem. Vlastní rekonstrukce proběhla v letech 2018 až 2024.
Vydáno ve spolupráci s časopisem Universum
