V mém okolí a v mé společenské bublině po reportáži investigativního novináře Janka Kroupy o kauze na půdě pražského arcibiskupství ožily nepříjemné vzpomínky na způsob, jakým naši biskupové v roce 2018 vnesli téma Istanbulské úmluvy do pastýřského listu a na kazatelny katolických kostelů. 

Papež dosáhl toho, že Španělsko, země s 1 621 osobami obviněnými ze sexuálního zneužívání a více než 3 000 zdokumentovanými oběťmi, celý týden mluvilo o migraci, humanismu a polarizaci, zatímco o zneužívání se hovořilo jen okrajově, aby se snad církev neurazila.

Způsob Jurigova odchodu proto vyvolává dojem, že cílem nebylo věc objasnit, ale uzavřít ji uvnitř instituce. Stejně působí i Balíkovo včerejší prohlášení: místo odpovědí nabízí neurčité formulace a sebeobhajobu.

Jak hluboko se musíme ponořit do problematiky umělé inteligence, než narazíme na otázky dobra a zla? Myslím, že ne příliš, stejně jako v mnoha jiných oblastech lidského snažení.

Poslechl jsem si rozhovor s kazatelkou husitské církve Adélou Frýdlovou, v němž s moderátory pořadu reflektuje převážně queer témata. Vedle jiného mě zaujala její myšlenka, v níž představuje Boha jako toho, kdo hledí na kvality našeho srdce a u něhož, cituji, „nerozhoduje to, jaký tělesný otvor používáme při sexu, ale rozhoduje srdce.