K současné a živé kauze mše v břevnovském klášteře už bylo řečeno velmi mnohé. Já bych si proto dovolil jen upozornit na širší souvislosti, týkající se teologických základů, pojetí sakrality, i problematiky hermeneutiky textů. Upřímně říkám, že nepíši nějak zvláště rád.

K příležitosti 1. neděle postní vydal arcibiskup Graubner pastýřský list. Téma je na první pohled sympatické a řekli bychom ryze křesťanské – odpuštění a milosrdenství. Všiml jsem si ale několika míst, které ve mně budí naléhavé otázky.

Světovou radu církví 50. až 80. letech zasahoval velmi silně vliv komunismu z Východu a různých levicových ideologií ze Západu. Po pádu totalitních režimů v Evropě se zdálo, že se že práce SRC bude méně ovlivněná politickými postoji členů exekutivy. Některé tlaky vymizely, ale jiné se objevily. Někdy se zdá, že členské církve vůbec netuší, co se pod deštníkem SRC skrývá a co někteří jejich zástupci v Ženevě dělají a jak se vyjadřují. Po rozpoutání strašné války Ruska proti Ukrajině nebyla SRC schopna odsoudit agresora.

Debatovat o podobě slavení mše svaté je zajímavé, ale zdá se mi, že to není na celém případu to nejpodstatnější. Protože pracuji na veřejné vysoké škole v pozici prorektora, vím, jak je důležitá personální politika a kolik času na vedení univerzity trávíme přemýšlením, jak správně hodnotit zaměstnance a jak spravedlivě postupovat u problematických případů. Musím na základě této skutečnosti konstatovat, že vedení církve v případě P. Váchy postupovalo způsobem, kterému nerozumím a které vypadá jako všechno jiné než obvyklá personální politika.

Akademický senát Katolické teologické fakulty UK schválil odvolání děkana Jaroslava Brože – krok v českém univerzitním prostředí neobvyklý. Místo věcné diskuse však kauzu doprovází emotivní a jednostranná komunikace, v níž se angažuje i pražské arcibiskupství.