Když při čtení zní, že je třeba chránit přistěhovalce, sirotka a vdovu, neumím se vžít do pocitů sirotků a vdov. Ale stále více rozumím, co cítí přistěhovalec. Všechno podstatné, co mě ukovalo a utvořilo, jsem zažil na Moravě. Už jako ženatý jsem emigroval do Prahy a toto všechno nechal za sebou daleko na Východě. 

Na poutích do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – Říkám: „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Podobné katastrofě musíme za každou cenu zabránit.“ 

Je hezké, že součástí inaugurace prezidenta Petra Pavla byla i v naší nekřesťansky naladěné zemi církev.  Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.

Formulovat příspěvek ve stylu „mám jeden sen“ jistě není příliš originální. Snad lze ale touto formou vyjádřit naději, že život víry katolických křesťanů u nás nebude uvadat, ale naopak se bude rozvíjet a obnovovat. Vidím ve svém snu také to, jak si každý z našich katolíků pokojně, pokorně a zodpovědně vybere svou cestu do budoucnosti podle toho, jak a kam se cítí povolán.

Po léta se sleduji činnost českého Hnutí Logos, stejně jako podobně orientovaných komunit evropských. V jejich středu nalezlo své místo na světě mnoho lidí homosexuální a transgender orientace, kteří se v rámci institucionální církve cítili nepřijatí a s nimiž jejich okolí a leckdy i jejich vlastní rodina a církevní společenství zacházely jako s méněcennými.