Nedávný text Martina Navláčila na Christnetu nazvaný Když se rozhoduje o penězích, jsme diecéze. Když je potřeba je sehnat, jsme farnost otevírá legitimní otázku: kdo má rozhodovat o penězích církve a kdo má nést náklady jejího provozu? Jenže možná stojí za to položit otázku ještě nepříjemnější: Co když problém české katolické církve vůbec není v tom, že má málo peněz, ale v tom, že se pokouší udržovat organizační a personální model odpovídající církvi, která už dávno neexistuje? 

Současné kauzy spojené s hospodařením pražského arcibiskupství otevírají důležitější otázku, než zda byla jedna či druhá nemovitost prodána dobře, nebo špatně. Je to otázka samotného modelu správy církevního majetku po restitucích. Kdo vlastně rozhoduje o majetku církve? A komu má jeho výnos sloužit?

Česká katolická publicistika disponuje kvalitní analýzou. Jména autorů jako Marek Polášek, Martin Vaňáč, Jana Šídlová nebo Pavla Holíková bývají zárukou věcných a argumenty podepřených textů, které se nebojí problematických témat. Zmínil jsem zde přitom jen několik jmen, ale příkladů by se našlo mnohem více.

Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 

Olomoucký arcibiskup a předseda České biskupské konference Josef Nuzík poskytl záštitu pro Pouť na půli cesty, která se měla konat 19. září v Olomouci. Záštitu lze chápat jako metaforu: použití štítu proti útokům nepřátel a odpůrců. Jakmile takové útoky přišly, vzal Josef Nuzík svou záštitu zpět a druhý ročník setkání LGBTQ+ věřících byl zrušen.