Prorok Jeremiáš, detail Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli ve Vatikánu, kolem roku 1512.
Autor: Wikipedia.org
Na můj text o Jeremiášovi Věry Tydlitátové zveřejněný minulý týden sepsal s obdivuhodnou rychlostí Alexandr Flek reakci, jež svojí délkou přesáhla i mou recenzi celé knihy. V tomto směru se s ním trumfovat nehodlám a mnohá jeho zavádějící tvrzení nechám bez komentáře; nicméně alespoň na některé aspekty Flekova pokusu o refutatio bych rád odpověděl.
Má kritika recenzované knihy zahrnovala tři hlavní body. Za prvé (a především) jsem označil za problematické, že Tydlitátová v knize vystupuje jako expertka, z této pozice se v textu neustále vyjadřuje k historickým a filologickým otázkám, ovšem způsobem, který je často v příkrém rozporu se současným stavem poznání (což jsem ilustroval několika příklady; kdybych měl komentovat všechny věcné chyby, byla by recenze mnohem delší). Tento způsob psaní jsem za druhé označil za obzvlášť nevhodný kvůli tomu, že posiluje tradiční představy o obsahu, původu a autoritě Písma. Ty jsou dnes často spojeny se dvěma nebezpečnými ideologiemi, přitom k jedné z nich se Tydlitátová v knize otevřeně hlásí. Ve třetí části recenze jsem popsal spiritualitu recenzované knihy jako především moralizující. Autorčina plamenná kritika je v komentáři zaměřena různým směrem, pozoruhodně silně také dolů, proti „prostému lidu“ (jak jej Tydlitátová sama označuje). Zde se samozřejmě jedná o subjektivní hodnocení, ale podle mého názoru je tento typ aktualizace biblického textu určitým vyprázdněním radikálně kritického potenciálu biblické profétie. Za všemi těmito body kritiky si (s jistou výhradou u třetí části) stojím.
Ad 1) Když jsem v recenzi napsal, že nevím, do jaké míry je tradiční obraz vzniku a autority Bible v komentáři dán ideologií Tydlitátové, její vstřícností k předpokládaným čtenářům anebo intelektuální leností, nešlo o prázdnou osobní urážku, jak se domnívá Flek. S Věrou Tydlitátovou se osobně neznám, ale mám vágní představu, že co se týče chápání vzniku a historičnosti Bible, nepředstavuje úplně typ biblistky s tvrdě konzervativní agendou (i když komentář je v konzervativním chápání Bible dosti koherentní). Trochu mě zato překvapilo, když se tradičně konzervativní chápání Starého zákona rozhodl ve své reakci systematicky hájit sám Flek. Způsob, jakým to činí, ale pro kritické biblisty nijak překvapivý není, neboť se jedná o ukázkové postupy metodologického pokrytectví, s nimiž se běžně setkáváme především ze strany evangelikální apologetiky (což samozřejmě neznamená, že tyto názory sdílí všichni, kdo se k nějakému typu evangelikálního křesťanství hlásí). Jelikož netuším, zda by se k daným formulacím přiznala sama Tydlitátová, týkají se následující řádky jen argumentace Flekovy.
Ten o mně například píše, že „historicitu Mojžíše pokládá [m] za něco, co současná starozákonní věda už dávno vyvrátila“ a následně vysvětluje, že jsem se dopustil logické chyby v uvažování, protože prý z nedostatku nezávislého dokladu o Mojžíšově historické existenci „jednoznačně neplyne, že jde o postavu smyšlenou […]: absence důkazu není sama o sobě důkazem neexistence“. To je ovšem nepochopení povahy historicko-kritického bádání o Starém zákoně a otázek, které si klade. Starozákonní věda hodna toho jména dnes nemá nijak zapotřebí vyvracet Mojžíšovu historicitu, protože sama otázka po ní je z odborného hlediska nesmyslná – biblický obraz Mojžíše je tvořený texty, jež jsou o mnoho staletí (nebo i celé jedno tisíciletí) mladší než doba, do jaké biblická chronologie Mojžíše klade. Tyto texty různým způsobem odrážejí dějinná období, v nichž vznikly, ale nemohou sloužit jako prameny ke studiu doby, o níž vyprávějí, a badatelé je takto zpravidla nepoužívají. Vzhledem k této povaze textů v knihách Exodus až Deuteronomium je takřka lhostejné, zda kdy existoval nějaký člověk, který se jmenoval Mojžíš a kvůli němuž se takto jmenuje i daná biblická postava, protože tento „historický Mojžíš“ by beztak byl někým jiným než postavou biblických textů. Myšlenková ekvilibristika, jakou zde předvádí Flek, je biblistům dobře známá, ale z odborného hlediska bezcenná a uchylují se k ní po pravidle pouze ti, pro něž je historická věrohodnost starozákonních událostí a postav důležitá z ideologických důvodů. (Podobně problematická je také Flekova reakce na mou kritiku pasáže, v níž Tydlitátová popisuje Jeremjášovo uposlechnutí Tóry ve vztahu k Levitiku 25; pro ilustraci Flekova přístupu ale snad popis předchozího příkladu stačí.)
Biblista Jan Rückl
Autor: archiv autora
Poněkud mimoběžný k meritu věci je Flekův rozvláčný výklad o tom, že Tydlitátová zná „historickokritickou metodu“, ale nemusí ji používat, nebo jeho tvrzení, že v biblistice se „vedle diachronních rekonstrukcí rozvinutých v 19. a 20. století v poslední době prosazují synchronní, narativní, rétorické, kanonické a další interpretační přístupy“. Ano, jak jsem sám psal, v popularizační knize se biblista k filologickým otázkám může klidně i nevyjadřovat, ale když už o nich neustále píše, má tak činit kompetentně. (Pro úplnost ovšem dodávám, že Flekův popis stavu disciplíny beztak neodpovídá realitě. Obrat k „synchronním“ nebo „narativním“ přístupům se v biblistice vyhlašoval před několika desítiletími, dnes však jsou propagátoři této revoluce většinou v důchodu a tzv. „synchronní“ metody byly v podstatě integrovány do historicko-kritického čtení. Tento vývoj a jeho příčiny lze hodnotit různě, ale pokud něco charakterizuje současnou situaci na evropských katedrách Starého zákona, je to masivní příklon k různým podobám historického zkoumání.)
Ad 2) Udržování tradičních představ o Písmu je podle mého názoru v kontextu moderní doby teologicky problematické samo o sobě. Kromě toho však, jak jsem v recenzi napsal, tyto představy považuji dnes za nebezpečné kvůli tomu, že jsou často spojené s pravicovými až autoritářskými projekty společnosti a nábožensky motivovanou podporou státu Izrael v izraelsko-palestinském konfliktu. K prvnímu jsem napsal, že nevím, zda či jak moc jsou tyto projekty autorce komentáře sympatické, což se Flekovi stalo podnětem k mnohomluvnému pohoršení nad tím, že jsem Tydlitátovou z těchto sympatií obvinil. K tomu moc nemám, co dodat.
Naproti tomu využití „tradičního pohledu na Písmo k nábožensky motivované podpoře Izraele v současném izraelsko-palestinském konfliktu“ jsem recenzované knize připsal a odkázal na strany 151, 177, 283. Flek tvrdí, že na uvedených stranách nic takového není, protože Tydlitátová zde „neobhajuje například izraelskou vládu, okupaci palestinských území ani způsob vedení vojenských operací v Gaze“. To bych, po pravdě řečeno, nepovažoval v komentáři vydaném v Biblionu snad ani za možné. Šlo mi o to, že Tydlitátová se na těchto stránkách hlásí k náboženskému sionismu, když mj. popisuje vznik státu Izrael „pod Božím vedením“ „v našich časech“ jako „naplnění Božích slibů“ (ano, současný konflikt nezačíná rokem 2023, ale minimálně rokem 1948). Uvedené pasáže, jak si každý díky linku ve Flekově textu může ověřit, obsahují náboženský sionismus pur et dur. Nejsem znalec dějin sionismu a jeho různých podob, ale připadá mi evidentní, že zrovna náboženský sionismus představuje dnes opravdu toxický postoj, jehož doslova smrtelné důsledky můžeme pozorovat třeba na Západním břehu takřka v přímém přenosu.
Věra Tydlitátová: Jeremiáš
Autor: Biblion
Ad 3) V závěru své reakce mi Flek vytýká, že jsem upozadil význam sociálního rozměru autorčina výkladu biblického textu, a vyjmenovává místa, kde se v komentáři objevuje kritika útisku sociálně slabých apod. Ve své recenzi jsem sám odkázal na šest stran, kde se nachází kritika mířící nahoru k „mocným“, ale přesto musím uznat, že například míst pranýřujících útisk slabých je v komentáři více, než jsem si při psaní recenze uvědomoval. Je pro mě samotného trochu otázka, proč jsem tyto pasáže v knize (snad i nespravedlivě) vnímal jako klišé, jejichž přítomnosti jsem při hodnocení textu nepřikládal velký význam. Alespoň částečně je to nejspíš dáno razancí oné kritiky „dolů“, o níž Flek nepravdivě tvrdí, že jsem ji nijak nedoložil. Tedy ještě jednou rozsáhleji: „Všichni ti, obyčejní lidé’ se po dějinném průšvihu v každé době brání, že to oni nic, oni jsou ti bezmocní, chudí, bez vlivu, známostí, peněz a moci. […] Nejsou obyčejní lidé, nejsou nevinní“ (str. 33). „Jde také o to, že ti, obyčejní lidé’ nechtějí vykročit ze svého pohodlného teplíčka, iluzí a samolibé tuposti a nedělají nic pro to, aby napravili svůj svět“ (str. 39). „Mají podle našeho mínění vůbec ti chudí lidé nějakou odpovědnost, svůj podíl viny? […] Prostý lid bývá velice často idealizován, je snazší kritizovat bohaté a mocné (sic!?). […] Papaláši si užívají a chudina je obdivuje. Ctí je tím více, čím více bohatí mlaskají. […] Ryk davu tehdy jako kdykoliv jindy podporuje líbivé lži a volí si nestydaté chrapouny“ (str. 51). „Nejstrašnější je dav obyčejných lidí“ (str. 190, podobně str. 191). „Že byl král Menaše poněkud sadistický diktátor a modlář, to obyčejným lidem nevadilo“ (protože „pivo stálo korunu“ – str. 269).
Nakonec poznámka k tónu diskuse, jemuž Flek také věnuje mnoho pozornosti. Má recenze je ke komentáři Tydlitátové relativně tvrdá, a je mi jasné, že si ji autorka musí brát osobně. Od určitého stupně kritiky způsobu, jakým badatelka svou knihou vstupuje do veřejné debaty, tomu, myslím, sotva může být jinak, neboť taková kritika se týká i autorčiny profesní etiky, jež nakonec nutně je také aspektem jejího osobního života.
Za poněkud pokrytecké naproti tomu považuji, když Flek tvrdí, že v jeho kritice nic osobního není, ale vzápětí uzavírá, že můj text více než o recenzované knize vypovídá o mně samém. Osobně sebe sama pokládám za osobu. Dokonce zatím i z masa a kostí, nehledě na to, že ve svém nepříliš zasvěceném náčrtu současného starozákonního bádání mě Flek líčí téměř jako ducha z minulých staletí.
Autor je docent na katedře biblických studií Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
