Římskokatolický kněz a historik Tomáš Petráček
Autor: Člověk a víra
Jsem vděčný za příležitost k setkání s Ludmilou Javorovou, které iniciovala ona sama. Z nějakého důvodu mi důvěřovala a přála si vylíčit mi příběh církevního společenství Koinotés, jak ho sama prožila. O této části skryté církve jsem věděl poměrně hodně od biskupa Jana Blahy, který po polovině devadesátých let často zastupoval v mém rodném městě Hořice.
Byla to intenzivní a nezapomenutelná setkání. Z jejího vyprávění jsem pochopil, že prožívala dvojí intenzivní bolest, kterou stále zpracovávala, obětovala a rozhodně se jí nenechala paralyzovat. První křivdou bylo nepřijetí její služby ze strany oficiální katolické církve, která ji donutila rezignovat na veřejný výkon kněžské služby. Druhou, jak jsem pochopil, vnitřně mnohem bolestnější, bylo rozdělení Koinotés, jehož příčinou bylo právě rozhodnutí o ordinaci žen a chování některých spolupracovníků biskupa Felixe Davídka, kteří na poslední chvíli změnili postoj. Stále tím trpěla, snažila se pochopit, proč jeho odvážné prorocké gesto převzít odpovědnost teď a tady nakonec nepřijali.
Tomáš Petráček a Ludmila Javorová
Autor: archiv autora / Bohunka Bučková
Její život a svědectví ale dalece přesahují otázku svěcení žen v katolické církvi. Svoji bolest přetavila v oddanou, obětavou službu jak biskupu Davídkovi, tak své farnosti Brno-Židenice. Až na místě, ve světle mnoha svědectví, jsem si uvědomil, jak bytostně byla zakořeněná ve své farnosti a moravské církvi. Sloužila jako katechetka a lektorka po několik desetiletí a na její svatou přítomnost vděčně vzpomíná několik generací. Přes různá nepochopení a řeči teta Lída žila velmi tradiční křesťanské pojetí života jako obětavé, nesobecké a velkorysé služby. Své obnažené, zraněné lidství dávala druhým každý den. Není už tohle samo výsostně kněžský postoj?
Překvapivě velký český, středoevropský i světový ohlas jejího života a odkazu, jehož nárůst se dal sledovat už v posledních letech, byl po mém soudu způsoben tím, že ztělesňovala dvě zásadní palčivá témata katolické církve. Tím prvním je prožívání církve jako společenství, kdy univerzální církev složitě objevuje to, co se v Koinotés promýšlelo už před šedesáti lety. A tím druhým je právě otázka svěcení žen v katolické církvi. Prolomila tabu, rozbila skleněný strop. Ukázala, že kněžství ženy je v katolické církvi možné a že je možné tuto službu vykonávat způsobem, s důstojností a vážností, které se vyrovnají těm nejlepším mezi mužskými nositeli této služby.
Jsem přesvědčený, že jednou, za padesát či dvě stě let, až budou vznikat dějiny globální západní katolické církve, české země tam budou zmíněny jen ve dvou momentech. Objeví se tam husitství jako jedinečný historický fenomén. A pak tam bude mít čestné místo už jen dvojice osobností, u jejichž společného hrobu stojíme, abychom poděkovali Bohu za dar jejich života a svědectví.
Jsem přesvědčený, že význam odkazu životního díla Lídy Javorové překračuje hranice církve, protože strach ze ženy, o kterém mluvila, je téma, které se bytostně týká naší civilizace jako celku.
Ano, zrno padlo do země a odumřelo, ale už nyní nese hojný užitek. A je mnoho znamení, že ještě mnohonásobně více přinese.
Autor je římskokatolický kněz a historik.
