Martin C. Putna
Autor: archiv autora
Základem kázání jsou verše z Matoušova evangelia (3,13–22):
A hle, po jejich odjezdu se Josefovi ve snu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nepovím. Herodes totiž bude to dítě hledat, aby ho zabil.“ Ještě tu noc tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a odešel do Egypta, kde zůstal až do Herodovy smrti. Tak se naplnilo, co Hospodin promluvil ústy proroka: „Povolal jsem svého Syna z Egypta.“ Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, nesmírně se rozhněval a dal v Betlémě a v celém okolí povraždit všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše:
„V Rámě je slyšet křik –
naříkání a mnohé úpění.
Ráchel tam pláče nad svými dětmi,
nad jejich ztrátou se nedá utěšit!“
Když potom Herodes zemřel, hle, Hospodinův anděl se ve snu ukázal Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země. Ti, kdo usilovali o život dítěte, jsou již mrtví.“ Josef tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Uslyšel ale, že v Judsku místo svého otce Heroda kraluje Archelaos, a tak se tam bál jít. Když potom od Boha dostal ve snu pokyn, obrátil se do galilejského kraje.
Jeden můj kamarád, student protestantské teologie v Německu, zápasí s mnoha traumaty. Má OCD čili obsedantně kompulzivní poruchu, a ještě sociální fobii, a ještě trauma z úmrtí v rodině za nejranějšího dětství, nemluvě o dalších traumatech z rodiny, jaká má kdekdo. Touží být pastorem, cítí silné volání, ale bojí se své plachosti. Jednou se mě ptal: Co myslíš, měl Ježíš taky traumata?
Co myslíte, měl?
Počkat! Než začneme odpovídat, musíme zdvihnouti prst varovný: Vždycky je třeba být opatrní na prvoplánovou psychologizaci evangelních a vůbec biblických textů. Evangelium není klasický životopis, většina roků Ježíšova života je přeskočena a my musíme pracovat s tím málem – a hlavně, evangelistům nešlo o hlubinný psychologický portrét, nýbrž o zprávu, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží. My ovšem čteme jejich texty v době, kdy lidské bytí vnímáme také psychologicky. Ba, často vnímáme psychologii jako klíč k náboženství. Prst varovný se tedy tyčí, ba ukazuje: Když kazatel založí svůj výklad na špekulování „co si asi myslela ta Hagar, když ji vedli na poušť“ – pak asi nemá co říct. Kazatel je kazatel, ne psycholog – pokud doopravdy není taky psycholog. Ani já nejsem psycholog.
Přesto, s vědomím té opatrnosti a pod stínem toho varovného prstu: Když se vztahujeme k Ježíšovi, děje se to nejen objektivně teologicky vyznavačsky, ale i osobně, subjektivně - chceme mu rozumět. Chceme se vcítit do něj jakožto do člověka.
Takže: Měl Ježíš taky traumata?
Ovšemže měl! To první musel zažít už na začátku svého žití, jak ho líčí Matouš. Sotva se narodil, utíkali s ním do cizí země, do Egypta. Dnes se v Egyptě dá příjemně putovat po stopách svaté rodiny. Koptské kláštery často stojí na místech, kde se podle tradice udály různé epizody ze života Ježíšovy rodiny, ale to všechno jsou jsou jenom apokryfy. Reálně víme jen tolik, že se rodina vrátila do vlasti za několik měsíců či nanejvýš let (nebojte se, nebudeme tu řešit složité otázky chronologie, „kdy se to přesně stalo“). Jisto je, že právě ty první klíčové měsíce a ta první klíčová léta Ježíšova života jsou poznamenána útěkem a pobytem v cizí zemi – a když už by si začal zvykat, nesli ho zase pryč. A ještě i ten návrat je poznamenán strachem: Jak dí evangelista, Josef se bál do Judska, proto se usadili v Galileji (nebojte se, nebudeme tu řešit složité otázky tehdejšího politického členění Svaté země). Strach provází odchod, strach provází návrat.
A dál: Ježíš vyrůstal v galilejském Nazaretu – ale dříve či později se musel dozvědět, co se stalo v Betlémě, totiž ono vraždění dětí, které Matouš opisuje citací Jeremiáše „V Rámě je slyšet křik – naříkání a mnohé úpění. Ráchel tam pláče nad svými dětmi, nad jejich ztrátou se nedá utěšit“!
Musel se to dozvědět, musel se s tím vyrovnat: Kvůli mně a místo mě zemřely desítky dětí, starých jako já. Byly, a nejsou. Já jsem.
Po traumatu z útěku a strachu – trauma viny.
Německý existencialistický filosof Karl Jaspers – přesněji, filosof a psychiatr – měl židovskou manželku. Podařilo se mu ochránit ji i sebe a přežít. Po válce pak vydal spis Otázka viny. V něm rozlišuje čtverý typus viny:
Za prvé vinu kriminální, kde instancí je soud.
Za druhé vinu politickou, tedy spojenou s ideologií; touto vinou je odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu. Tedy, abychom byli konkrétní - kdo z Rusů se nepostaví aspoń nějak proti vrahounské vnější i vnitřní politice moskevské říše, ten je na ní spoluvinen.
Za třetí vinu morální, kde instancí je naše vlastní svědomí.
Za čtvrté pak vinu metafyzickou – často ne až tak jasně rozlišitelnou od viny morální –, totiž vinu vůči Bohu a lidstvu. Tu, kterou cítil sám Jaspers – a jiní přeživší holokaustu, gulagu a jiných totalitárních mechanismů - za to, že přežil, když tolikeří jiní nepřežili.
Ježíš byl jako jediný z lidí bez osobního hříchu – ale onu metafyzickou vinu za betlémské vraždění nemohl nepociťovat.
A další trauma – tentokrát takové, o kterém nám evangelisté vyprávějí, i při své stručnosti, dosti zřetelně: Trauma neporozumění s matkou a s celou rodinou a s celým okolím.
Toto neporozumění zažil Ježíš v oné jediné scéně, kterou máme od evangelistů dochovánu z let jeho dospívání, tedy scéně dvanáctiletého Ježíše učícího v chrámu. Všichni se divili jeho moudrosti, „ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se. ’Cos nám to udělal, synu?’ řekla mu jeho matka. ’Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!’ ’Proč jste mě hledali?’ odpověděl. ’Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?’ Oni však nechápali, o čem mluví.“ (L 2,48–50) V dospělosti se toto naprosté neporozumění - přes absenci zlé vůle –, toto naprosté odcizení, zrcadlí v onom výroku, že moje biologická rodina není moje pravá rodina. To je vyjádřeno otázkou „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ (Mt 12,48)
A totéž platí o širší komunitě, v níž by se měl Ježíš cítit doma – ale necítí. To je ta pohrdavá reakce posluchačů v nazaretské synagoze: „Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. ‚Odkud to má?’ ptali se. ’Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky? Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona? Nejsou snad jeho sestry tady s námi?‘ A tak se nad ním pohoršovali. Ježíš jim odpověděl: ’Prorok není beze cti; jedině ve své vlasti, u svých příbuzných a ve vlastním domě.’“ (Mk 6,2–4)
Ježíš je osamocen a odcizen od těch, kdo by měli přirozeně tvořit jeho zázemí. A jak reaguje? Téměř vždy svými paradoxními výroky, ale často i prudkými emocemi. Někdy je to hněv, jako při vyčištění chrámu (nejbarvitěji J 2,13–22). Někdy je to uchýlení do samoty (například po zprávě o smrti Jana Křtitele, Mt 14,13). Někdy je to pláč, jako nad zesnulým přítelem Lazarem (J 11,35) nebo nad Jeruzalémem (L 19,41). Zda k Ježíšovým reakcím patří také smích, to je sporné; výslovně to zmíněno sice není, ale podle některých vykladačů, konkrétně podle F. Geralda Downinga, byl Ježíš ve svém kazatelském stylu ovlivněn antickými kyniky, kteří vyučovali skrze paradoxní žerty – a tak je možné leckteré jeho překvapivé výroky vnímat jako takovéto záměrně šokující paradoxy, u jejichž přednášení Ježíšovi přinejmenším cukaly koutky.
Občas jsou Ježíšovy reakce na dění jakoby nelogické. Proč dělá a říká něco jiného, než co by přímo souviselo s tím, co se děje kolem něj? Tak je to v příběhu s cizoložnou ženou: „’Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?’ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.’ A opět se sklonil a psal po zemi.“ (J 8,5–8)
Co psal po zemi? Hříchy lidí okolo? Slova zákona o pokrytcích? Taková a ještě jiná řešení navrhuje tradice. Překvapivé řešení jsem našel v katedrále v Newcastlu na severu Anglie. Tam obvykle nikdo nejezdí, protože je to město spíše drsné postindustriální. Ale právě proto, že je Newcastle, stejně jako celý anglický sever, v sociálních problémech – i zdejší katedrála je svědectvím o sociální angažovanosti zdejší anglikánské církve. Kaple za kaplí koldokola chóru vypráví o nějakém druhu sociální aktivity. V jedné z kaplí se v létě 2024 konala výstava kreseb „Disabled Christ“, „postižený Kristus.“ Autorka, výtvarnice a teoložka Rachel Holdforth (která sama žije s postižením), aplikuje různé příběhy z Ježíšova života symbolicky na různé typy postižení. Například rána v boku je pojata jako stoma, tedy „vývod“; a ono kreslení v písku jako autismus. Ježíš autista. Ježíš kreslící si ležatou osmičku, sem a tam, tam a sem: repetitivnost – a nekonečnost.
Velmi opatrně a s velkou pokorou lze vyslovit, že nejen na symbolické přenesené rovině „Ježíš je autista“, ale že i Ježíš, jak ho líčí evangelisté, jeví rysy autismu; že má problém v komunikaci s lidmi, a to právě těmi nejbližšími; má možná trochu i onu obsedantně kompulzivní poruchu; a nejvíc ze všeho, že Ježíš je HSP: „Highly sensitive person“, osoba se zvýšenou citlivostí. Osoby se zvýšenou citlivostí mívají až extrémní vnímavost na zvuky a obrazy a reakce lidí, hloubavost a schopnost vidět a cítit víc než ostatní: vidět a cítit i bolest světa, i chyby lidí, i chyby vlastní. Těžko se žije se zvýšenou citlivostí – ale právě z ní může růst i zvýšená tvořivost. Na řeckých ikonách psávají se kolem Ježíše tři písmena: Ho Ó N, „ten jsoucí“ – ale s naším dnešním porozuměním by se mohla psáti jiná tři písmena: H S P. Ježíš, ten citlivý. Ježíš, ten nejcitlivější ze všech.
Zpět k mému kamarádovi teologovi. Toto všechno, co vám teď vyprávím, jsem promýšlel sem a tam, tam a sem – a pak mu odpověděl: Ježíš jakožto člověk zjevně měl traumata objektivní, a měl i psychické problémy subjektivní. Byl jako ty a ty jsi jako on.
Au, není to rouhání? Říci, že se někdo podobá Ježíšovi?
Není. Celé dějiny křesťanstva jsou přece též dějiny snah následovat Ježíše a napodobovat Ježíše, „imitatio Christi“, a hledání toho, co se Ježíšovi podobá. Moderní kultura je sice na vědomé rovině už často mimokřesťanská, a přece jako by pokračovala v tom „imitatio Christi“, kdyžtě uvádí na scénu, na stránky či na plátno další a další
„Christ figure“ – tedy postavy nevinně trpící, nesoucí na sobě zlo, bojující dobrotou. Melvillův Billy Budd, Čapkův Hordubal a jiní. Tolkien – který ovšem dobře věděl, co činí – rozdělil kristovské rysy hned do tří postav – Froda nesoucího prsten zla, Gandalfa vrženého do podsvětí a Aragorna vracejícího se ke královské vládě. Kolega Benjamin Roll publikoval v časopise Nota nebe, dnes bohužel již zaniklém, roku seriál Moderní kristovští hrdinové v popkultuře a fantasy.
Od populárních kristopodobných hrdinů však ještě jednou zpět ke kamarádovi teologovi: Je právě on nějak výjimečná „Christ figure“?
Právě že ne. Naopak, je typický pro svou generaci, pro dnešní dvacetileté. Jak mluvívám se svými studenty, každý druhý má nějaké problémy a nějaká traumata, někdy i s diagnózou: OCD, ADHD, deprese, autismus, poruchy příjmu potravy… K tomu traumata kolektivní, úzkost z vývoje světa, z klimatické krize, z falešné inteligence (to je ta, které se obvykle říká „umělá inteligence“). Celá tato generace je křehká. Nadává se jí „generace sněhových vloček“, ale lze to vidět i přesně obráceně. Lze říci, že celá tato generace je jakoby „Christ figure“, podobná Kristu – v tom, že nese tíži světa.
První námitka: Ale tato generace není většinově křesťanská. A když už se někteří z ní přiklánějí ke křesťanství, často je to naopak proto, že je oslovila ta nejprimitivnější ultrapravicová podoba křesťanství, přesněji – onen kult „tradiční maskulinity“, „tvrdých chlapů“ a „silných vůdců“, ozdobený několika křesťanskými frázemi a obrazy Ježíše, který právě vylezl z posilovny. Ježíše, prý toho nejtvrdšího z chlapů, jak ho představuje sadomasochistický film Mela Gibsona Umučení Krista (běda, chystá se prý pokračování). Křesťanství v této podobě pro mnohé znamená pokus popřít onu křehkost. Buď tvrdej, buď jako Kristus! – Na což je třeba opáčit: Ale houby! Ježíš, jak ho známe z evangelií, je pravým opakem „tvrdého chlapa“. Ježíš je ten nejkřehčí a nejcitlivější z lidí. Nesl na sobě hřích světa; úzkost všeho světa; strach všeho světa; a neporozumění všeho světa – to, co sám zažil.
Druhá námitka: Ale i když připustíme, že tato generace se podobá Kristu – přece toto podobání Kristu není vědomé. Ono se jim to stalo, oni byli do takovéhoto světa s takto křehkými dušemi uvedeni, aniž by o to stáli. Existují však různé druhy následování. Jedno je vědomé a aktivní, založené na svobodné vůli. Druhé je nevědomé a pasivní, založené na sdílení duševního a duchovního stavu. Což nás vede zpět k děťátkům z Betléma: Ta jsou v tradici označována za „mučedníky bez vlastního rozhodnutí“. Dnešní dvacetiletí jsou trochu jako ty děti z Betléma: Trpí s Kristem, aniž by se pro to sami rozhodli.
Třetí námitka: Ježíš je syn Boží. Ano, a to je ten jediný skutečný rozdíl mezi nimi všemi, námi všemi citlivými a úzkostnými, a jím: Že on je syn Boží, on je počátek, princip všeho, co jest. Tak praví Bůh Mojžíšovi v ohnivém keři „jsem, který jsem“ (Ex 3,14), což starý řecký překlad hebrejské Bible upravuje na „Ho Ón“, „ten jsoucí.“ To jsou ta zmiňovaná tři písmena na řeckých ikonách Krista. A právě jakožto ten, který jest, nese tíhu světa, jemuž dal svobodu vůle. „Jsem ten jsoucí“ – čili též: Jsem sama existence, její hloubka, její nevyzpytatelnost, její nevyslovitelnost. Jsem nevyslovitelnost vší zkušenosti, zvláště pak vší samoty a vší niterné bolesti a všech traumat.
Jiný přítel z téže generace, student filosofie, přeložil onu větu „Jsem který sem“ velmi volně jako „čum na mě“: „dívej se na mě, to jsem já – já, tajemný, nevyzpytatelný.“ Každý člověk je v hlubině své duše tajemný a nevyzpytatelný - protože má v sobě obraz Boží - protože se podobá Bohu a Božímu synu, který vládne na nebesích – a současně je skryt tam uvnitř každého našeho traumatu.
Amen.
Proneseno v létě 2026 ve sborech ČCE v Libni a u Salvátora.
