Pouť do Hájku: nejtěžší bude návrat domů

Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl
Autor: Člověk a víra / Jakub Šerých

Na kající pouť do Hájku jsem jel s pochybnostmi, zda věta „všichni jsme hříšníci“ nechce zamést kauzy arcibiskupství pod koberec. Arcibiskup Stanislav Přibyl na ně v kázání dal odpověď. Teď jde o to, vzít jeho slova vážně.

Nový pražský arcibiskup ve svém prvním pastýřském listu pozval diecézi na kající pouť do Hájku. Pozvání jsem přijal. Vydal jsem se tam společně s mnoha dalšími lidmi a také společně s mnoha otázkami.

Chápu kající poutě smíření v oblastech, kde jsou stále přítomné bolesti války a poválečného odsunu. Oběti ani pachatelé už většinou nežijí. Pouť umožňuje vyslovit: „Stalo se něco hrozného, prosíme za odpuštění, vyznáváme viny těch, kteří to udělat už nemohou. Věříme, že Bůh může usmířit i to, co my sami ne. Uvědomujeme si, že kdybychom žili o osmdesát let dřív, mohli jsme být oběťmi i my. Nebo pachateli, nebo těmi, kdo přihlížejí a mlčí.“

Lze takový přístup aplikovat na situaci, s níž se vyrovnává pražská diecéze po odchodu svého předchozího vedení? V pomyslných skříních budovy arcibiskupství zůstalo mnoho kostlivců. Někteří z nich už vypadli ven a jsou horší, než si kdokoli myslel. Obvinění ze sexuálního násilí přímo na pracovišti, podezření na mnohamilionové ztráty z nevýhodných smluv, u nichž právníci arcibiskupství nevyloučili ani trestný čin a spor ve vedení, který se řešil stížností u nuncia.

Jsou tohle věci, které se mají řešit kající poutí? Není někde v podtextu také skryta snaha otupit spravedlivé rozhořčení a kritiku poukazem na to, že jsme všichni hříšníci? A tedy, že bychom se radši měli starat o trám ve vlastním oku a ne o třísku na biskupství?

Proč se mám kát za něco, co jsem ovlivnit nemohl? Mohl bych si vyčítat, že jsem mlčel. Částečně je to pravda. Jenže když jsem předchozího arcibiskupa požádal, aby vysvětlil výrok, který podle mě neodpovídal pravdě, odpověděl, že za pohoršení z jeho vystoupení můžeme my. Skoro jak ze hry Járy Cimrmana: byl jsem to já, kdo způsobil, že sám náčelník vydal nesmyslný rozkaz. Vím, že podobnou zkušenost udělali i jiní.

V Hostivici, odkud se šlo šest kilometrů do Hájku, mne překvapilo množství lidí. To překvapilo i arcibiskupa. Do kostela se všichni nevešli, ti co zůstali venku neslyšeli úvodní slova generálního vikáře Josefa Ptáčka ani to, jak osobně přivítal arcibiskupa Stanislava, biskupa Zdenka a svého předchůdce ve funkci Jana Balíka. Nebyl jsem si jistý, zda poslední dva jmenovaní vůbec přijdou, protože média je spojují s některými ze zmíněných kauz. Nevím, nakolik oprávněně. Přišli. V pohraničí se vyznávají viny těch, kdo už promluvit nemohou. Tady lidé, kteří za instituci v té době odpovídali, žijí a šli s námi.

Na kající pouť do Hájku
Autor: Člověk a víra / Jakub Šerých

Ale nejde o jména. Intuitivně cítím, že problém nebyl jen v tom, co kdo udělal, ale spíš v tom, co se neudělalo a čemu se přitakáváním otevřel prostor. Problém kultury, která poslušnost nadřazuje svědomí a loajalitu k instituci pravdě. Je-li ta intuice správná, pak tu máme co do činění s podobným zdrojem zla jako v pohraničí. Nesrovnávám rozsah ani následky, pouze mechanismus. Poslušnost místo svědomí. V takovém případě má kající pouť smysl i zde.

Kázání přednesené v Hájku pokládám za velmi zdařilé. Myslím, že to tak cítili i další účastníci poutě, když bezprostředně reagovali potleskem, uprostřed liturgické slavnosti poněkud neobvyklým a pro mnohé nevhodným. Mne osobně kázání přesvědčilo, že pouť smysl měla.

Odnáším-li si z něj něco konkrétního, pak tyto čtyři věci:

1. Arcibiskup se nestaví nad kajícníky, ale mezi ně: „Já na prvním místě, neboť i já jsem hříšníkem.“ Větu napsal už v pastýřském listu a v Hájku ji zopakoval. Na mou otázku, proč se mám kát za cizí viny, jsem tak dostal přímou odpověď: „Nebereme na sebe osobní vinu za skutky, které spáchal někdo jiný. Vina je osobní a odpovědnost musí být pojmenována tam, kam patří.“ Sdílet máme bolest, ne vinu. V pastýřském listu na sebe arcibiskup vztáhl Ezechielova slova z nedělního čtení: „Ustanovil jsem tě strážným…“ (Ez 33,7). Strážný, který vidí přicházet meč a nepromluví, ponese podle proroka odpovědnost za krev těch, které nevaroval (Ez 33,8). I ten verš zazněl ve stejném nedělním čtení. To je měřítko, které si arcibiskup zvolil sám.

2. Poutí to nekončí. „Není náhradou spravedlnosti, poctivého vyšetření, ochrany slabých nebo konkrétní nápravy.“ To je odpověď na pochybnost, jestli pouť neměla umlčet naše otázky. Jestliže není náhradou poctivého vyšetření, pak to znamená, že je máme očekávat. A s ním i odpovědi. Ježíš ostatně o třísce v bratrově oku neříká, že ji nemáme vidět. Říká jen, v jakém pořadí (Mt 7,5): nejdřív trám, pak třísku. Máme čekat na jasné pojmenování toho, co se stalo a o čem zatím víme jen velmi málo, a nespokojit se s tím, že věci teď řeší právníci a odpovědní lidé z arcibiskupství tak nemusí vyslovit vlastní názor. Jasné pojmenování je také projev úcty vůči těm, které pokládáme za viníky, možná právem, možná ne. Arcibiskup říká: „Pravdu potřebujeme. Spravedlnost potřebujeme. Ale potřebujeme také naději…“

   

   Ekonom Arcibiskupství pražského Tomáš Vyhnánek
   Autor: Člověk a víra / Jakub Šerých

3. Nejtěžší teprve přijde. „…pouť touto mší nekončí. Teprve začíná její nejtěžší část: návrat domů a cesta všedním dnem.“ V čele průvodu šel část cesty nový ekonom arcibiskupství a nesl kříž. Chápal jsem to jako symbolické gesto. Nejhlubší zranění mají lidé. Důvěru arcibiskupství ztratilo i ve správě majetku. Nést kříž v čele průvodu je ale svým způsobem privilegium. Skutečným křížem bude pro nového ekonoma a pro celé vedení arcidiecéze komunikace s veřejností. Trpělivé vysvětlování toho, co se stalo a co se děje. Odpovědi nejen novinářům, ale každému z nás. Vystavení se veřejné kontrole, která je zraňující, zdržující a může být i nespravedlivá.

4. Arcibiskup nás vyzývá a prosí: „pomozme si navzájem, aby naše církev nebyla společenstvím strachu, sebeobrany a mlčení […] ať je místem […] kde moc znamená především službu.“ Nemá-li být církev společenstvím mlčení, znamená to, že máme mluvit. Ptát se. Očekávat odpovědi. A znamená-li moc službu, musí to poznat ti, kterým se slouží. Třeba tak, že se jich někdo zeptá, co vlastně potřebují.

Nevím, zda se novému arcibiskupovi a jeho týmu podaří vrátit instituci důvěru, o kterou přišla. Moc bych si to přál. Že jsou to skvělí lidé, samo nestačí. Jejich předchůdci byli v době, kdy nastupovali, také skvělí. Důvěru nevrátí nová jména. Vrátí ji změny, které lze vidět. Poznáme je například podle toho, zda a jak arcibiskupství zveřejní závěry právního posouzení auditů, a co s nimi udělá, a zda věc nechá zhodnotit někým skutečně nezávislým. Zda arcibiskup vlastními slovy řekne, v čem konkrétně instituce, kterou nyní vede, selhala. A zda to, co v Hájku nazval konkrétní nápravou, bude mít podobu změněných pravidel a postupů a ne jen vyměněných lidí.

Je to ale i na nás. Možná je kající pouť právě k tomu, abychom nejdřív našli vlastní trám. Může to být naše mlčení nebo naopak předem daná jistota, že se to opět nepodaří. Vzít arcibiskupa za slovo znamená nenechat to být a trvat na tom, aby změny k lepšímu opravdu přišly. Jestli to dopadne jinak, záleží i na tom, zda tentokrát nebudeme mlčet my.

Biskupské heslo arcibiskupa Stanislava zní „Pokoj vám!“ V Hájku ho vyložil tak, že pokoj „nevznikne tím, že zakryjeme rány“, ale tím, že do nich necháme vstoupit Vzkříšeného. Věřím, že do nich vstupuje i skrze naše otázky, jsou-li vedeny nadějí a touhou po proměně. Tuhle naději a touhu jsem v Hájku viděl a odnáším si je domů.