Church Communication for the Third Millennium?: The Case of the Reformed Vatican Media
Autor: Karolinum
Jednou z klíčových součástí mezilidských vztahů je vzájemná komunikace. Církev, která je jedním z podstatných předmětů Božího plánu spásy, je společenstvím, které – aby žilo a sloužilo svému smyslu a účelu – musí srozumitelně a věrně komunikovat navenek to, co od ní chce Bůh. To však předpokládá, že církev bude pozorně naslouchat Boží řeči a přemýšlet o tom, jaká je její role v zorném úhlu věčnosti i v konkrétní době.
Potěšilo mě proto, že se badatelka v oblasti mediálních studií a novinářka Tereza Zavadilová pustila do nelehkého úkolu reflektovat současnou podobu církevní komunikace dovnitř i navenek, a to v jejích světlých i stinných stránkách. Plod jejího výzkumného úsilí, nazvaný Church Communication for the Third Millennium?: The Case of the Reformed Vatican Media, je zajímavou sondou nejen do fungování papežem Františkem založeného vatikánského Dikasteria pro komunikaci, ale v širším ohledu sondou do komunikačních strategií římskokatolické církve jako takové. Je skvělé, že svoji práci napsala anglicky, a ta je tak přístupná i širšímu okruhu čtenářů.
Kniha cílí nejen na problematiky znalého čtenáře, nýbrž i k těm, kdo se chtějí seznámit se současnou podobou církevní komunikace a zpravodajství. Ten, kdo se domnívá, že za komunikací římskokatolické církve stojí několik lidí, nebo dokonce osoba papeže, bude možná překvapen, jak velký aparát se na církevní komunikaci podílí. Ten, kdo už ví, že církev přijala moderní způsoby komunikace včetně používání AI, se zase může obeznámit s komplexnějším pohledem na komunikační úsilí a koncepci církve, který je pro obecný (sekulární) pohled na církev dnes důležitější než kdy předtím. To, na co se zeptal při Druhém vatikánském koncilu papež Pavel VI., je tou skutečností, kterou vatikánská média musí umět sdělit světu napříč kulturami a jazyky. „Kdo jsi, církvi, a co říkáš o sobě samé?“ Vedle zvěstování evangelia a informování o běžném dění se církev musela začít učit informovat také o nepopulárních událostech svého vnitřního života, resp. života jednotlivců a skupin – o krizích, o potížích s různými církevními společenstvími, o případech mocenského, finančního, spirituálního či sexuálního zneužívání, o syrovější podobě zákulisních tahanic a bojů, které se objeví všude tam, kde se jedná o něco důležitého, a to včetně obsazování významných postů na úrovni dikasterií, biskupství či přímo papežské volby.
Práce Terezy Zavadilové má kromě badatelské poctivosti přidanou hodnotu, která spočívá v interakci s některými zaměstnanci Dikasteria pro komunikaci, s nimiž vedla rozhovor na rozličná témata. Mít k dispozici výpovědi alespoň část insiderů z oblasti vatikánských médií je pro badatelskou i novinářskou práci zásadní, tím spíš v oblasti, v níž je komunikace samou metodou a každodenním chlebem a kde se tomu, o čem se mluví, svým způsobem také „věří“. S tímto přístupem jsem se zatím v českém prostředí nesetkal. Autorka připomíná, že sám Kristus byl „Komunikátor“ a „Vypravěč“, který tutéž roli svěřil svým učedníkům a o Letnicích ji začlenil mezi pilíře církevního a zvláště misijního života. Není snadné, čtu v knize a odezírám i z toho, co sám vidím a zažívám, přetlumočit evangelium a vše, co s tímto „přenosem“ v digitální civilizaci souvisí. Římskokatolická církev se naštěstí nevydala ve stopách některých protestantských a letničních církví a toho, co se nazývá „televangelism“, případně duchovní a duchovně-komerční marketing.
Církev zareagovala na technologický pokrok a už v r. 1929 založila Vatikánský rozhlas (vysílat začal v r. 1931; Československý rozhlas začal vysílat v r. 1923) a později začala užívat všechny běžné formy mediální komunikace. Na jedné straně tedy dlouhodobě využívá moderní technologie, na straně druhé musí skrze ty samé informační kanály informovat veřejnost i o vlastním životě, který je občas dost dramatický, a přesto nesklouznout k bulvarizaci či dokonce (dříve běžné) cenzuře. Zajímavá je v tomto ohledu „typologie“ komunikace, která reaguje na různé krize a nepříjemné události. Její rejstřík je bohatý: bagatelizování, skrývání, protiútok, obhajoba neobhajitelných postojů, kritické stanovisko. Ještě zajímavější jsou osobní příklady těch, kteří – tak jako papež František – se snažili razit „nulovou toleranci“ vůči těžkým zločinům, přičemž František byl neustále pod tlakem, když se svojí typickou otevřeností glosoval ve svých promluvách všechno, co by kdysi zůstalo (a co možná i teď mělo zůstat) pod pokličkou. Větší zapojení laiků do správy a fungování dikasterií a zvláště mediálního prostředí by mohlo přinést určité zlepšení. Ostatně prefektem Dikasteria pro komunikaci je italský novinář, katolický laik Paolo Ruffini.
Na evaluaci této skutečnosti je však třeba ještě větší časový odstup, i když rozdíly od minulých let tu jsou. Klerikalismus se totiž netýká jen kleriků, ale i laiků.
Reformovat uzavřené mediální prostředí Vatikánu nebylo snadné, ale k prvním krokům už došlo. Jedna věc však je, jak ukazuje autorka, odhodlání a úmysl, či přímo papežovo vyžadovaní takové reformy. Druhá věc je však proměnlivá míra ochoty mísící se s neochotou tuto reformu protlačovat a uskutečňovat. Ostatně o „změkčování“, či přímo falšování zpráv z prostředí Vatikánu víme své i v českém prostoru, kam se řada zpráv dostala po překladu z původních jazyků již „normalizovaná“, nebo dokonce cenzurovaná. Osm klíčových okruhů, na kterých zaměstnanci vatikánských médií pracují, je rozkročeno mezi skutečnou „profesionalizaci“ novinářské práce a potřebu zůstat věrný tomu, co církev musí sdělovat světu a hledat přitom neustále nový, živý, srozumitelný jazyk. Výzkumný vzorek 12 respondentů, k němuž se autorka při své práci dostala (výzkum byl zkomplikován pandemií Covidu-19; konal se částečně osobně ve Vatikánu a prostřednictvím video-hovoru), sice netvoří většinu, ale přesto vytváří důležitý referenční bod. Jinými slovy: je zřejmé, že část aktérů vatikánského mediálního prostředí je nakloněna změnám a reformám, které mohou vposledku ovlivnit i vnitřní život, strukturu a působení církve a jejích úřadů. Budiž dodáno, že vatikánské mediální centrum vytváří kritéria pro všechna další přidružená média. I tady platí, že příklady buď táhnou, nebo odpuzují.
Četba knihy Terezy Zavadilové je detektivním příběhem, opřeným o skvělou badatelskou práci, dobře zvolenou metodologii a pochopitelně i o autorčin vložený čas, energii a odvahu, která je pro takový druh vědecké práce nezbytná. Věřím, že její kniha se dostane ke studentům žurnalistiky a mediálních studií a že bude mít svůj ohlas i v českém církevním prostředí. Vlastní práce Terezy Zavadilové nám ale už po léta ukazuje, že se sama vydala cestou, která chce sledovat pravdu a psát o ní objektivně za všech okolností. Její kniha je dokladem, jak poznání může ovlivnit praxi a upevnit už tak rozhodné a atraktivní životní postoje.
