Není čas přestat předstírat, že problém je v penězích?

Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Radek Hanskut

Nedávný text Martina Navláčila na Christnetu nazvaný Když se rozhoduje o penězích, jsme diecéze. Když je potřeba je sehnat, jsme farnost otevírá legitimní otázku: kdo má rozhodovat o penězích církve a kdo má nést náklady jejího provozu? Jenže možná stojí za to položit otázku ještě nepříjemnější: Co když problém české katolické církve vůbec není v tom, že má málo peněz, ale v tom, že se pokouší udržovat organizační a personální model odpovídající církvi, která už dávno neexistuje? 

Církev v Česku nezaniká ze dne na den, ale její členská základna se dramaticky zmenšuje. Podle výsledků sčítání lidu se v roce 1991 k římskokatolické církvi hlásilo více než 4 miliony lidí. V roce 2001 to bylo 2,74 milionu, v roce 2011 1,08 milionu a v roce 2021 už jen 741 tisíc. To znamená, že během třiceti let klesl počet lidí, kteří se při sčítání výslovně přihlásili k římskokatolické církvi, zhruba o 82 procent.¹ Ale jistě, tehdy v r. 1991 to obrovské množství věřících ve sčítání bylo snad možno chápat jako „demonstrativní“ přihlášení mnoha osob po skončeném období komunizmu, nelze to zřejmě brát jako ukazatel, kolik bylo tehdy a dnes návštěvníků bohoslužeb. Právě proto je mnohem zajímavější podívat se, kolik lidí skutečně chodí do kostela. Není důvodů k optimismu.

V olomoucké arcidiecézi, která patří k historicky nejkatoličtějším oblastem České republiky, klesl počet pravidelných nedělních účastníků bohoslužeb z přibližně 112 tisíc v roce 1999 na 60 tisíc v roce 2024. Tedy téměř o polovinu.² Ani Praha není výjimkou. Aktualizace pastoračního plánu Arcidiecéze pražské pro rok 2025 výslovně hovoří o „výrazném poklesu“ účastníků nedělních bohoslužeb. Arcidiecéze sama tento pokles spojuje s dlouhodobě nízkým počtem dětí, které se daří formovat.³ Praha má pořád velkou a aktivní katolickou komunitu. Má obsazené centrální kostely, řeholní domy, množství aktivit. Ale statisticky není žádným ostrovem, který by unikl dlouhodobému evropskému úbytku praktikujícího křesťanství. A v tom je celý problém s debatou o financování.

Kněží stárnou a ubývají

Česká katolická církev má dnes podle údajů ČBK přibližně 1 613 kněží, z toho 434 řeholních, 284 trvalých jáhnů a 2 204 farností.⁴ Arcibiskup olomoucký Josef Nuzík v roce 2026 uvedl něco ještě mnohem důležitějšího: v jeho arcidiecézi je dnes 327 kněží, ale průměrný věk kněží roste a za deset let bude podle jeho slov v pastoraci činná opravdu jen polovina tohoto počtu. Současně připomněl, že počet lidí v kostele je od roku 1989 přibližně na polovině.⁵ V brněnské diecézi bylo vysvěceno v r. 2000 čtrnáct novokněží. V roce 2025 tam byl jeden. V Praze byl v roce 2025 jediným diecézním novoknězem Jan Hála.⁶ 

Otázka peněz je poněkud absurdní

V roce 2013 napsali čeští a moravští biskupové ve svém pastýřském listu k majetkovému narovnání velmi jasně, že církev bude muset samostatně hospodařit, a výslovně uvedli, že farnosti ponesou svůj podíl nejen na financování provozu, ale také na platech kněží.⁷ Stát postupně přestává financovat duchovní a církev má přecházet na vlastní hospodaření. Restituční majetek a finanční náhrady mají vytvořit ekonomickou základnu, z níž bude církev dlouhodobě žít.

Současný spor, který popisuje Navláčil, tedy není překvapivý. Farnosti se skutečně dostávají do situace, kdy mají stále více financovat svůj vlastní provoz, zatímco významná část kapitálu a rozhodování zůstává na úrovni diecézí. Ale právě tady se podle mého názoru přehlíží zásadní skutečnost: Jde-li o financování kněží, situace se vyřeší takřka sama, protože nebude koho financovat.

Ale na druhou stranu, kdybychom měli platit svého kněze, proč by je měl financovat člověk, který už dnes financuje stát významnou částí svého příjmu? OECD pro rok 2024 uvádí u průměrně vydělávajícího bezdětného zaměstnance v Česku daňový klín 40,9 % celkových nákladů práce.⁸ Do tohoto výpočtu se započítává daň z příjmu a zaměstnanecké i zaměstnavatelské sociální odvody. K tomu samozřejmě existují další daně, zejména DPH a spotřební daně, které člověk platí při utrácení peněz, jež mu po zdanění zůstanou. Takže plus mínus polovinu peněz zase vrátíme státu na daních. A nyní se po nás má požadovat ještě další pravidelný příspěvek na instituci, která současně disponuje miliardovým majetkem, rozsáhlým nemovitým fondem a investičním kapitálem? 

Apoštol Pavel měl poněkud jiný pracovní model, podle Skutků apoštolů si vydělával na živobytí prací. Byl výrobcem stanů. V Prvním listu Korinťanům sice obhajuje právo hlasatelů evangelia na hmotnou podporu, zároveň však vysvětluje, že se tohoto práva sám zřekl, aby nebyl na obtíž. Kněz nemusí být zaměstnanec církevního aparátu proto, že je kněz. Může být „normálním“ člověkem, který má práci, rodinu, řemeslo, povolání nebo podnikání – a vedle toho vykonává svou službu pro místní křesťanské společenství. Jinými slovy: Co kdyby se místo hledání nových způsobů, jak z věřících dostat peníze, začaly hledat nové způsoby, jak snížit náklady?

V roce 2019 synod o Amazonii navrhl možnost svěcení vhodných a komunitou uznávaných ženatých mužů, kteří by měli stabilní rodinu, předchozí zkušenost s trvalým diakonátem a přiměřenou formaci. Návrh se týkal především odlehlých oblastí Amazonie a nebyl zaveden jako obecné pravidlo latinské církve.⁹ Amazonie měla problém, že kněz přijede jednou za několik měsíců. My máme problém, že za několik let nebudeme mít dost kněží pro běžnou síť farností. Pokud by církev dospěla k modelu, v němž budou kněžími také starší, osvědčení, dobrovolně (bezplatně) sloužící muži, kteří mají své civilní povolání a dlouholetou zkušenost s místní komunitou, problém by se dočasně vyřešil. Ano, pouze dočasně, nicméně čas do vymření církve se nezadržitelně blíží, tak ono by to právě akorát vyšlo. Jistě mi předhodíte, že právě takovou skupinou jsou dnes tzv. trvalí jáhni. Jenže vzhledem k centrálnímu významu eucharistie pro katolíky tito pánové nikdy nebudou mít dostatek kompetencí k opravdu smysluplné svátostné službě. Je to poněkud zbytečný mezistupeň mezi laikem a knězem. Jakási z nouze ctnost, když někteří bohužel stále trvají na nesmyslně povinném kněžském celibátu. 

Ta „přiměřená“ formace pro tyto „lidové kněze“ by však musela být skutečně přiměřená. Nebylo by nutné po těchto „popech“ vyžadovat formální teologické vzdělání. Může klidně existovat rozdíl mezi teologem z povolání a člověkem, který má být schopným venkovským nebo městským knězem. Současný kodex ostatně sám rozlišuje různé úrovně odbornosti kněží podle úřadu. Například u generálního nebo biskupského vikáře požaduje doktorát či licenciát z teologie nebo kanonického práva. Jinými slovy: církev sama uznává, že ne každý kněz musí mít stejnou kvalifikaci pro každou funkci. Proč tedy nemůže existovat více kategorií kněžské služby? Uvedu ještě jeden konkrétní příklad. Podle stávající právní úpravy kněz k platnému rozhřešení potřebuje také příslušné pověření (CIC kán. 966 § 1). Současně existuje institut penitenciáře, který má zvláštní pravomoci v oblasti některých trestů ve svátosti smíření (CIC kán. 508 § 1). Církev tedy už dnes zná systém odstupňovaných pravomocí v kněžské službě. Nemusíme tedy předstírat, že každý kněz musí být současně odborníkem na všechny oblasti kanonického práva, teologie, morální teologie, manželského práva a dalších disciplín. Může existovat základní kněz pro běžnou pastorační službu, především pro vysluhování eucharistie (a ostatních svátostí), a specializovaní kněží pro komplikované případy. 

Možná není třeba hledat další peníze

Možná je třeba hledat jinou církevní organizaci. Menší počet placených profesionálních kněží. Větší počet dobrovolných kněží: osvědčení ženatí muži z vlastních komunit. Kněží, kteří mají normální civilní zaměstnání a kněžskou službu vykonávají jako službu svému společenství. Specializovaní kněží pro složitější právní, teologické a penitenciární otázky. 

Jestliže se počet katolíků dlouhodobě propadá, účast na bohoslužbách klesá, počet kněží stárne a nových povolání je málo (resp. nejsou téměř žádná), pak je poněkud zvláštní reagovat na tento vývoj především otázkou: „Jak od věřících dostaneme více peněz?“ Možná by měla znít jinak: „Jak uděláme církev natolik jednoduchou, aby ji byli schopni uživit ti lidé, kteří v ní ještě chtějí žít?“ Pokud je odpověď, že bez nových pravidelných příspěvků věřících současný systém nepřežije, pak je možná na místě velmi prostá odpověď: Tak ho nepřežije. A jestliže se má něco zachránit, možná není nejvyšší čas zachraňovat všechny úřady, platy, struktury a funkce. Nemá ani cenu snažit se zachraňovat kostely, ale to je námět na jiný článek, ostatně již dnes se celá řada kostelů prostě předává (nebo za 1 Kč prodává) obcím, možná i jiným spolkům. Ve Francii historicky církvi kostely vůbec nepatří, a taky tam církev dodnes funguje. Finančně můžou v Čechách přežít některé pražské farnosti, a samozřejmě Kutná Hora, tam je peněz dost. Jinde je ale třeba asi přemýšlet jinak.

Církev může normálně přežít/dožít bez peněz, bez majetku. Jen nechtějte věřícím nakládat další finanční břemena, už teď to nemají lehké.