Podcast Uzly, 2. díl
Autor: Christnet.eu
Co po Ludmile Javorové zůstává? Nejen mimořádný příběh ženy tajně vysvěcené na katolického kněze, ale také otázky, které ani více než půl století po jejím svěcení nezmizely. Co její zkušenost vypovídá o postavení žen v církvi? Jak rozumět napětí mezi osobním povoláním a autoritou církve? A čím může dnešní církev inspirovat zkušenost někdejšího společenství Koinótés? Druhý díl podcastu Uzly se vrací k odkazu Ludmily Javorové a zároveň se ptá, co její příběh znamená pro současnost.
Poslechněte si druhý díl podcastu Uzly:
Audio se nepodařilo načíst. Zkontrolujte připojení a zkuste to znovu.
Ludmila Javorová zemřela 17. září ve věku 94 let. Patřila k nejvýraznějším osobnostem československé skryté církve. Od roku 1964 úzce spolupracovala s tajně vysvěceným biskupem Felixem Mariou Davídkem a podílela se na budování společenství Koinótés. Na konci prosince 1970 ji Davídek vysvětil nejprve na jáhna a následně na kněze. Jedním z důvodů byla potřeba duchovní péče o ženy vězněné komunistickým režimem, ke kterým mužští kněží neměli přístup.
Katolická církev její svěcení později neuznala. V roce 1996 bylo Javorové oficiálně sděleno, že je podle kanonického práva neplatné a že kněžskou službu nesmí vykonávat. Ona sama se ale přesvědčení o svém povolání nikdy nevzdala. Po pádu komunismu učila náboženství a zůstala aktivní součástí katolické církve i veřejné debaty o postavení žen.
Právě tento rozpor je jedním z ústředních témat druhého dílu podcastu magazínu Christnet.eu Uzly.
Povolání, které církev neuznala
Hosty debaty Martina Strašáka jsou Mireia Ryšková, katolická teoložka, biblistka a vysokoškolská pedagožka, a Michaela Vetišková, která Ludmilu Javorovou osobně znala a podílí se také na připomínání odkazu Felixe Maria Davídka.
Vetišková v podcastu skládá z osobních vzpomínek obraz ženy, pro kterou nebylo kněžství především otázkou postavení nebo moci. Připomíná její mimořádné obdarování pro pastoraci žen, schopnost dívat se dopředu i hlubokou věrnost církvi.
Javorová podle ní církev milovala a pracovala pro ni až do konce života. To ale zároveň neznamenalo, že by kvůli poslušnosti instituci popřela vlastní zkušenost a to, co považovala za Boží povolání.
Právě v této poloze její příběh překračuje historii skryté církve. Otevírá obecnější otázku: co se stane, když člověk své povolání vnímá jako skutečné, ale církevní instituce mu říká, že službu, k níž se cítí povolán, přijmout nemůže?
Může Bůh povolat ženu ke kněžství?
Současná pozice římskokatolické církve je jednoznačná. Kodex kanonického práva stanoví, že svátostné svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž. Jan Pavel II. v apoštolském listu Ordinatio sacerdotalis z roku 1994 uvedl, že církev nemá pravomoc udělovat kněžské svěcení ženám a že tento postoj má být definitivně zachováván.
Tím ale debata v katolické teologii nezmizela.
Biblistka Mireia Ryšková se v podcastu Uzly věnuje právě argumentům, kterými církev současnou praxi zdůvodňuje, i otázce, zda je možné o tématu vůbec otevřeně teologicky diskutovat.
Příkladem je letošní česká návštěva italského teologa Andrey Grilla, profesora na římském Papežském ateneu Sant’Anselmo. Jeho původně plánovaný seminář v českobudějovické diecézi se po nesouhlasu tamního biskupa přesunul do Prahy. V Dominikánské 8 pak Grillo přednášel mimo jiné právě o ženách a kněžském úřadu.
Druhý díl Uzlů tak neřeší pouze to, zda mají být ženy svěceny. Ptá se také, jakým způsobem církev rozlišuje povolání, kdo o něm rozhoduje a nakolik může být diskuse o těchto otázkách skutečně otevřená.
Koinótés jako laboratoř církve v nesvobodě
Příběh Ludmily Javorové nelze oddělit od prostředí, ve kterém její svěcení vzniklo.
Společenství Koinótés budované kolem Felixe Maria Davídka reagovalo na situaci církve pronásledované komunistickým režimem. Její tradiční struktury byly rozbity, kněží vězněni nebo pod dohledem a řada forem pastorace musela fungovat v hlubokém utajení.
Davídkova rozhodnutí byla už tehdy kontroverzní a rozdělovala i samotnou skrytou církev. To platilo zvlášť pro otázku svěcení žen. Javorová tak není jednoduchým symbolem hrdinské podzemní církve proti nehybné instituci. Právě proto je její zkušenost zajímavá i dnes.
Druhý díl podcastu Uzly se ptá, zda může být Koinótés inspirací nikoliv jednotlivými řešeními, která vznikala v mimořádné situaci totality, ale především odvahou hledat nové podoby služby, schopností reagovat na konkrétní pastorační potřeby a důrazem na osobní odpovědnost za život církve.
Příběh Ludmily Javorové není uzavřený
Javorová svůj život v katolické církvi ani po zákazu kněžské služby neopustila. Její odkaz se proto nedá zúžit pouze na otázku platnosti jejího svěcení. Je to také příběh o postavení žen, o podobě služby a autority, o poslušnosti i osobním svědomí. A nakonec také o tom, kdo a jak může v církvi rozpoznat, že člověka k určité službě skutečně povolává Bůh.
Do druhého dílu proto vstupuje také Anežka Hesová, která veřejně mluví o vlastním povolání ke kněžství. Její zkušenost posouvá debatu z historie Koinótés přímo do současnosti. Otázka, kterou představoval život Ludmily Javorové, totiž nezmizela s koncem komunistického režimu ani její smrtí.
Hosty druhého dílu podcastu Uzly jsou Mireia Ryšková a Michaela Vetišková. Součástí epizody je také rozhovor s Anežkou Hesovou. Pořadem provází Martin Strašák.
Podcast Uzly přináší Christnet.eu dvakrát měsíčně. Poslouchat ho můžete na Christnet.eu, Spotify a Apple Podcasts a sledovat také na YouTube.
