Články – Zdeněk A. Eminger:

I přes vcelku velkou imaginaci jsem si nedokázal představit, že jedněmi z nejpočetnějších obětí internetové distrakce budou křesťané.

Jednou z klíčových součástí mezilidských vztahů je vzájemná komunikace. Církev, která je jedním z podstatných předmětů Božího plánu spásy, je společenstvím, které – aby žilo a sloužilo svému smyslu a účelu – musí srozumitelně a věrně komunikovat navenek to, co od ní chce Bůh. To však předpokládá, že církev bude pozorně naslouchat Boží řeči a přemýšlet o tom, jaká je její role v zorném úhlu věčnosti i v konkrétní době.

Když papež Benedikt XVI. ve své homilii z 18. dubna 2005 při děkovné mši svaté za zvolení Petrovým nástupcem mluvil o „zavádění diktatury relativismu, který neuznává nic za definitivní a jako poslední měřítko ponechává pouze vlastní já a své touhy“, část posluchačů tehdy nepotěšil. 

Na začátku čtení knihy salesiánského kněze a člověka řady talentů a povolání Michaela Martinka, nazvané Očima křesťana: Úvahy o víře dnes, jsem si připomněl, že podle toho, co a jak autor píše, říká a jaké zastává názory, se pouštím do čtení knihy laskavého člověka. Po přečtení titulu jsem o tento pocit nepřišel.

31. srpna 2012 zemřel po dlouhé nemoci, kterou statečně nesl, biblista, spisovatel, římskokatolický kněz, jezuita, emeritní milánský arcibiskup, kardinál Carlo Maria Martini. Za dvaadvacet let své biskupské služby (1980–2002) byl dějinnými okolnostmi vtažen také do komplikovaných společenských poměrů, dramaticky ovlivněných politickým terorismem, ekonomickými problémy obyvatel i dost značnými celospolečenskými změnami.