Články – Zdeněk A. Eminger:

Ve světě vidíme rozzářené tváře apoštolů umělé inteligence žhoucí nadějí, že přichází nová epocha nevídaného rozvoje lidstva. Jenže víra v gigantický technologický rozmach umělé inteligence (AI), která prý už zítra vytvoří autonomní lidské vědomí a nejpozději za rok či dva totální vědomí božské, jež spasí tento svět jakoby en passant, vzala poněkud za své. Tolik snad na úvod k první encyklice papeže Lva XIV. Magnifica humanitas, jejíž autoři se podívali na fenomén AI pod drobnohledem.

V době přesycené zpověďmi známých či úplně neznámých lidí, které dominují knižnímu trhu a ještě víc sociálním sítím, působí kniha Příběh mého života: Doba a lidé možná až trochu nepatřičně. Obsáhlý rozhovor Hany Svanovské s lékařkou a překladatelkou Dagmar Pohunkovou, která byla po dlouhá léta výraznou tváří disentní římskokatolické církve, je však v záplavě publikací daného žánru výjimečný. 

Poslechl jsem si rozhovor s kazatelkou husitské církve Adélou Frýdlovou, v němž s moderátory pořadu reflektuje převážně queer témata. Vedle jiného mě zaujala její myšlenka, v níž představuje Boha jako toho, kdo hledí na kvality našeho srdce a u něhož, cituji, „nerozhoduje to, jaký tělesný otvor používáme při sexu, ale rozhoduje srdce.

Pascal, známý spíš jako exaktní vědec, byl nejen podle mého mínění úplně nejvíc teolog. Způsob, jakým se věnoval teologickým a spirituálním tématům, byl i na tehdejší dobu výjimečný a předznamenal dobu 20. století a čas, v němž žijeme my.

Mýlil by se ten, kdo by chtěl přihlásit knihu básníka Adama Borziče Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí do soutěže o nejlepší knihu r. 2026 s environmentální, či dokonce teologickou tematikou. Borzičova kniha je totiž rozsáhlou básní v próze, chvalozpěvem na naději, kterou lidé pokorného srdce vkládají do Matky Země, která se snad svými tajemnými silami zachrání před konečným rozebráním na součástky.