Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí
Autor: Nakladatelství Portál
Mýlil by se ten, kdo by chtěl přihlásit knihu básníka Adama Borziče Spiritualita posvátné země: Divoká cesta spolubytí do soutěže o nejlepší knihu r. 2026 s environmentální, či dokonce teologickou tematikou. Borzičova kniha je totiž rozsáhlou básní v próze, chvalozpěvem na naději, kterou lidé pokorného srdce vkládají do Matky Země, která se snad svými tajemnými silami zachrání před konečným rozebráním na součástky.
Borzičova inspirující práce je hymnem touhy, žalmem srdcí, která pláčou nad každým zbytečným a neomluvitelným zásahem do životodárného těla naší planety, do těla, jež je nevysvětlitelnými pouty spjato se všemi poníženými a prekarizovanými, s nimiž se tak jako se Zemí zachází jako se zdrojem pracovní síly, jako s otroky, jako s těmi, které je možno zneužívat zcela beztrestně a ještě za to být poplácán po rameni. Zvláště ženy, příslušníci menšin a lidé v hloubce toho slova „jiní“ tomu porozumí. Borzičova kniha je intimním vyznáním člověka, a v jeho případě též básníka, který i díky svému duchovnímu hledání a nalézání počítá ve vší té environmentální spleti vizí také s člověkem na úrovni jeho srdce. Není to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, neboť mezi odbornými a teologickými pracemi na téma teologie a etiky stvoření je podobný přístup k analýze a promýšlení spíš výjimečný, ne-li přímo raritní. Tolik snad na úvod.
Adam Borzič se nevydal ve svých úvahách po stopách doyenů křesťanského zápasu o udržitelný svět, jakými jsou např. Hana Librová či Erazim Kohák, ač ke Kohákově pohledu na ekologii a roli člověka ve stvoření má blízko. Ruku v ruce s objevováním tajemství stvoření a planety a toho, jak na lidský vztah k okolnímu světu reagovala velká dějinná náboženství, jde u Borziče jeho hledání vlastní. Hloubka intimity, do níž nás zve a pouští, je úměrná hloubce pravdivosti, k níž ve svých meditacích a úvahách míří. Bez člověka-básníka-terapeuta Adama Borziče, bez člověka osobních proměn, bez deziluzí ze světa i velkých a malých vítězství, bez člověka, který bezpodmínečně vsadil na lásku, na přátelství, na laskavost a něhu jako na pilíře vlastního vývoje i principy mezilidských vztahů, by jeho kniha byla jen jednou z mnoha prací. Jenže u Borziče souvisí všechno se vším.
Nedívá se totiž na svět kolem sebe a jeho vnitřní vztahy a pouta pohledem vědce, který má dodat do konce semestru analýzu, jinak bude vyměněn, a jít si po svých. Nedívá se na svět očima zaměstnaneckého teologa, který musí zkompilovat článek o třech stranách o tom, proč by člověk neměl zacházet s planetou jako se zásobnicí zdrojů, ale moc se mu do toho nechce, protože fandí lidskému panování člověka nad člověkem a nade vším, co není člověk. V kapitolách, kde autor s něžností obhlédá základní prvky zelené spirituality a hned nato její čtyři možné cesty, a tedy vize a možná uskutečnění, tam všude kráčí s mysliteli a myslitelkami napříč kulturami, civilizačními okruhy, náboženstvími a filosofiemi, ale také se svými blízkými, s lidmi, kteří mu dali život, kteří ho provázejí, kteří ho milují a on je. Bůh (to slovo používá Borzič váhavě a ohleduplně, jako když pouštíte z okna čmeláka, který k vám opojen jarem a prvním teplem zabloudil) není pro Adama Bohem institucionalizovaného prázdna, do kterého se vejde všechno a nic, podle toho, jak se to hodí, ale tím, kdo je – jak říkávali staří teologové – přítomen ve všech věcech vesmíru na způsob těch věcí. Borzičovo posvátno má řadu jmen a titulů. Jim společné je vědomí, že takové posvátno, numen, Bůh stojí na straně všech utlačovaných a všeho utlačovaného, že doprovází lidi všelijak bolavé, hledající a ztrápené a že úplně stejně doprovází košatou lípu za vsí vedle božích muk, které hrozí pokácení jen proto, že se někomu nelíbí. Bůh moře, hor, luk i kolibříků je Bohem, jehož otisk Borzič nalézá v Buddhovi i Ježíši, ale také v uměleckém díle a v laskavosti těch, kteří chtějí jako ta lípa svou laskavostí a láskou růst, a ne se kácet.
Divoká cesta spolubytí je oproti divoké exploataci planety vlastně docela pokorná a tichá. Borzič netouží vyjet si v neděli za Prahu do křivoklátských lesů, aby tam túroval motor svého dvanáctiválce a cítil se přitom jako hrdina řeckých bájí. Stačí mu jít podél rybníka Svět, stát ve vlnách moře nebo oceánu, procházet se uličkami malých měst, v nichž je sounáležitost lidí a společná péče o domov zárukou jejich přežití a štěstí, držet za ruku muže a ženu svého života, někdy jen tak být, dýchat, dívat se, modlit, přemýšlet.
Borzičova plavba skrze rozdílné a někdy i trochu protichůdné náboženské a filosofické živly nevytváří synkretismus, před nímž by se měli katolíci na pozoru a buddhisté by stáli v rozpacích. Šířka a hloubka jeho přemýšlení totiž odhaluje společné základy a možná i počátky všech náboženství a všech kultur. Ty si totiž musely na přírodě vydobýt svůj životní prostor a boha, záhy však zjistily, že nejlepším způsobem lidského přebývání je spolužití a spolubytí s přírodou, která se hlásí o svá práva už tím, jak krásná je a jak zázračným zdrojem našich inspirací je a snad ještě nějakou dobu zůstane. Je přece normální a pravdě blízké, aby spolu lidé různých tradic a vyznání vedli dialog, aby si rozuměl papež František s dalajlámou i lidé žijící na opačných koncích planety.
Tohle se mi tedy zdá jako největší dar Borzičovy ekologické básně v próze – že se obrací na všechny lidi dobré vůle, předkládá dobře ukotvené a promyšlené argumenty týkající se ochrany planety a lidí, a že svým jazykem, který je v českém literárním prostředí výjimečný a vzácný, prosí každého z nás, abychom se pustili divokou cestu našeho spolubytí a neztratili přitom soucit, empatii, solidaritu a vědomí sounáležitosti. Proč vlastně? Protože Cesta všech Cest je Láska, a ten, kdo uvěřil lásce a lásku opatruje a hýčká, nemůže už nikdy s čímkoliv, co je nadáno životem, zacházet jako s krajinou, která má pro něj cenu jen proto, že se pod kořeny staletých stromů skrývá uhlí.
