Duchovní zneužívání

Detail obálky knihy
Autor: www.herder.de

Kdyby manipulátor v duchovní oblasti chtěl osobám, které vede, něco podstatného zatajit (za předpokladu, že by zneužíval vědomě), postaral by se, aby se nikdy v životě nesetkaly s citátem Tomáše Akvinského: “Gratia supponit naturam, non destruit, sed perficit eam.” Milost předpokládá přirozenost. Neničí ji, nýbrž zdokonaluje. Tento duchovní odkaz je heslem na začátku knihy. Právě Tomáš Akvinský byl zastáncem svobody svědomí - téměř o sedm století dříve, než k ní dospěl poslední ekumenický koncil. Německá autorka Doris Wagnerová (*1983) odvážně zvedla výzvu k otevření důležitého tématu v katolické církvi. Po tématu sexuálního zneužívání, které rezonovalo v německém jazykovém prostoru hlavně mezi roky 1995-2010 a kolem roku 2018, se dnes náš zájem rozšiřuje na zneužívání duchovní, které je nejen živným podhoubím pro sexualizované násilí, ale často se v řeholních společnostech i farnostech objevuje jako cíleně pěstovaná (domněle) duchovní tradice.

Klíčovým pojmem autorky v duchovní (ne)tradici je Selbstbestimmung - sebeurčení. Sebeurčení v duchovní oblasti odvozuje Wagnerová od práva na sebeurčení každého člověka, které je zakotveno v Listině základních práv a svobod: každý člověk má právo jednat svobodně a bez vnějšího tlaku. Sebeurčení v duchovní oblasti hodnotí z hlediska etického i teologického a zkoumá jeho hranice. Popisuje různé zdroje spirituality, krok za krokem odkrývá předpoklady potenciálního duchovního zneužívání od spirituální nouze přes zátěžové zkušenosti a slepé duchovní uličky až po nezdravé duchovní zdroje a toxickou spiritualitu.

Spirituální zneužívání podle Wagnerové může kořenit už v rodině nezdravou výchovou rodičů. Dopouštějí se ho někteří kněží v pastoraci, řádoví představení, vedoucí nových řeholních společenství, ba i samotné oběti zneužívání. Spirituální zneužívání je jako sněhová koule. Nabaluje se na člověka od jeho mládí všude tam, kde je nezvládnutá spiritualita. Rodiče s nezvládnutou spiritualitou vychovávají děti s nezdravou spiritualitou. Lidé s touto spiritualitou se stávají představenými v nezdravých řeholních komunitách a nezřídka vedou svoje svěřence pod zdáním žádoucího duchovního pokroku tak tvrdě, že tomu sami věří, až nakonec nerozlišují, kde končí nezdravé duchovní doprovázení a začíná svévolný výkon moci. 

Manipulace v duchovní oblasti může být podle autorky velmi subtilní. Stačí vynikající pověst a zvláštní vyzařování duchovního průvodce nebo vyhledávané osobnosti, aby utlumila pozornost manipulované osoby a podkopala její obranné reflexy. Kromě skutečně charismatických osobností známe i charismatické vůdce s vysloveně negativním nábojem, kteří jsou podmaniví a vedou k závislosti na své osobě, již manipulované osoby rozpoznají teprve se zpožděním nebo vůbec. Manipulovat lze pomocí moci, vědění (vím, co ty nevíš), ale i pomocí ideálů, nesplnitelných nároků, podceňování, ekonomické závislosti nebo modlitby. 

Následky spirituálního zneužívání jsou zničující: lidé, kteří byli spirituálně zneužívaní delší dobu, ztrácejí kontakt sami se sebou. Vybudovali si spoustu vnitřních zákazů a naučili se nedůvěřovat svému vnímání a svým pocitům, potlačovat svoje potřeby a přání a vidět svět očima manipulátora. Přestali pociťovat jakékoliv vnitřní podněty, které nekorespondují s tím, co manipulátor označuje za dobré. Odcizili se i sami sobě. Od určitého okamžiku už na ně nemusí být vyvíjen žádný nátlak, aby se chovali v duchu manipulátora. Jsou a zůstávají pod jeho vlivem i tehdy, když se nacházejí mimo jeho oblast a chtějí se od něj oprostit. 

Doris Wagnerová zažila spirituální i sexuální zneužívání ve společenství “Das Werk”. Z této komunity v roce 2011 vystoupila a svoje zkušenosti popsala v knize “Nicht mehr ich” (Už ne já). Vystudovala filosofii a teologii v Římě, Freiburgu, Erfurtu a v Münsteru, kde v roce 2019 promovala. Tématu spirituality a jejího zneužití se věnuje dlouhodobě na bázi vědeckého výzkumu i zpracování vlastních bolestných zkušeností. Její kniha není pohodovým čtením; je to čtení pro otrlé. V její druhé polovině uvádí řadu konkrétních zkušeností osob, které se jí svěřily a které duchovně doprovázela. Při čtení zážitků obětí, které byly nuceny proti vlastní vůli užívat psychofarmaka, navštěvovat psychoterapeuta v doprovodu své (zneužívající) představené nebo skončily těhotné na operačním sále kliniky, kterou provozovalo jejich vlastní řeholní společenství, se čtenáři zvedá žaludek. Tato kniha je určena právě otrlým nositelům církevní moci, jimiž jen tak něco neotřese. 

Autorka po svém popisu toxických způsobů spirituality konečně dospívá ke dvěma církevním tradicím: svobodomyslné a autoritářské. Obě byly v církvi vždycky přítomné. Buď se Já podřídí autoritě proti svému vlastnímu vnímání, nebo je odmítnuta autorita s odvoláním na moje vlastní Já. Není zlatá střední cesta, maximálně blahosklonný dialog mezi oběma instancemi. Jedna z těch dvou musí být nakonec rozhodující. V posledku tak Doris Wagnerová řeší otázku svobody svědomí: svědomí, které “osvobodil” už II. Vatikánský koncil, jehož recepce ovšem za šest desetiletí v mnoha oblastech pokročila jen málo, a právě faktické potlačování svobody svědomí ve jménu domnělého duchovního pokroku je toho dokladem. Wagnerová ovšem neodmítá církevní autoritu; autorita nositelů moci je nutná, aby uchovávala poklad spirituality církve a aby duchovní sebeurčení věřících podporovala a chránila. Musí se však omezit na to, co je vnější, a nemá zasahovat do duševního života věřících, do jejich svědomí a duchovní praxe. 

Abych snad budoucího čtenáře neodradila drastickými příklady nejhorších výstřelků v současné historii spirituálního zneužívání, nabídnu vlastní volný překlad několika odstavců týkajících se možná většího množství z nás: 

“Mezi mnoha příběhy těch, kteří mi svěřili příběh svého zneužívání, se mne zvlášť dotkly příběhy starších lidí, kteří v dětství zažili duchovní zanedbávání a nikdy se jim nedostalo vybavení užitečnými nástroji zdravé spirituality. Mnohdy se jako děti museli spokojit s výchovou nábožensky konotované morálky příkazů a zákazů, která jim působila celoživotní nevolnost a bránila jim – a tím také jiným – aby milovali a rozhodovali se v životě ke svému vlastnímu dobru.

Mám před očima především ženy, které byly v katolické víře vychovávány během války nebo v době poválečné. Učili je, že jako ženy a dívky budou šťastné, když budou zbožné, cudné, tiché a ochotné, když budou poslušné svých rodičů, představených nebo manželů, když budou svým dětem, svému muži a jeho rodičům k dispozici a samy na sebe budou zapomínat. Mnohé z nich si tento narativ celý život nedovolily zpochybnit a teprve teď, jako sedmdesátileté nebo osmdesátileté přiznávají, že jim toto sebezapírání štěstí nepřineslo."

Doris Wagner: Spiritueller Missbrauch in der katholischen Kirche. Freiburg-Basel-Wien: Herder, 2020. V češtině: Doris Reisinger: Spirituální zneužívání v katolické církvi. České Budějovice: Petrinum, 2025.