Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Camden & Hailey George
V sobotu 27. září se v Olomouci konalo další ze setkání olomouckého arcibiskupa s lidmi, kterých se osobně dotýká téma sexuálního zneužívání v církvi. Jsou to lidé, kteří se s těmito otřesnými případy setkali buď přímo jako oběti, nebo ve svém nejbližším okolí, zpravidla v okruhu vlastní rodiny. Krátkou zprávu o tomto setkání přinesl web olomouckého arcibiskupství viz „Na problém zneužívání nesmí nikdo zůstat sám“: arcibiskup Nuzík se setkal s oběťmi - Arcibiskupství olomoucké Podle této zprávy by se dalo soudit, že se jednalo o bohulibé posezení u kávy, s neformální výměnou názorů a také s tradičně důstojnou bohoslužbou za všechny zemřelé i dosud žijící oběti těchto zločinů. Jako účastník tohoto setkání si dovolím připojit vlastní reflexi z této jistě záslužné akce.
Na prvním místě je třeba samozřejmě poděkovat arcibiskupovi Nuzíkovi za to, že se podobná akce vůbec koná. Podobné setkání se konalo již na jaře (kterého jsem se nemohl zúčastnit), je tedy předpoklad, že se bude jednat o pravidelné setkávání v tomto formátu. Tuto skutečnost také účastníci ocenili, protože v době působení předchozího arcibiskupa by něco podobného bylo asi stěží představitelné.
Ocenit je třeba i nově ohlášený vznik diecézního kontaktního místa, kam se budou moci oběti zneužívání obrátit. Jaký bude jeho skutečný význam ovšem ukáže až budoucnost. Z prezentace tohoto projektu vyplynulo, že arcibiskupství se zřejmě potýká s problémem personálního zabezpečení takové služby, protože kněz, jemuž byl daný úkol svěřen, teprve začíná nějakou vzdělávací formaci v Polsku. Vypomoci by tak patrně měli externí psychologové: arcibiskupství slibuje uhradit obětem „až tři setkání tohoto typu“. Jak ovšem na setkání zaznělo z řad obětí, tři setkání k řešení prožitého traumatu rozhodně nestačí.
Z tohoto úhlu pohledu zvolený přístup arcibiskupství k otázce, jak pomoci obětem, ukázal na jedno velmi slabé místo. Představitelé církve se totiž opakovaně snaží obětem dát najevo, že církev jakožto instituce nemá s problematikou zneužívání vlastně nic společného, případně, že se jí to dotýká jen ryze okrajově. Veškerá odpovědnost a následné trestně právní důsledky za takové jednání podle této teze jde výlučně za jednotlivými pachateli. Proto i jakákoli širší diskuse ohledně tohoto tématu na úrovni církve vede dříve či později do ztracena a končí u toho, že se jedná o vztah pachatel – oběť. Proto i jakákoli úvaha ohledně možného odškodnění ze strany církve je podle názoru církevních představitelů nepatřičná a případné odškodnění má oběť vymáhat u civilních soudů po pachateli.
Přítomní účastníci setkání se však vůči tomuto velmi zjednodušenému, ale neustále opakovanému schematu opětovně vymezili. Církev jako instituce se nemůže jen tak snadno zbavovat veškeré zodpovědnosti za své služebníky – kněze, kteří podle církevní věrouky také například svátosti nevysluhují sami za sebe, ale prostřednictvím církve jako instituce ustanovené Ježíšem Kristem. Zde také jeden z účastníků správně poukázal na to, že církev má za tyto osoby zodpovědnost i z hlediska jejich formace. Ta trvá dostatečně dlouho na to, aby se bylo možné zaručit, že kandidát kněžského svěcení je osobou vskutku důvěryhodnou.
Zaplatit obětem tři sezení u psychologa a myslet si, že se tím problém vyřeší, je poněkud naivní. Nehledě k tomu, že pro většinu obětí je opakované setkávání s pachateli u různých soudů pouze další traumatickou zkušeností.
Dalším z problémových bodů, o kterém se hovořilo, bylo nedostatečné vyrovnání se s minulostí. Jak říká známé rčení, lidé, kteří se nepoučí z vlastní minulosti, jsou často nuceni ji prožít znovu.
Začátkem letošního roku jsem osobně upozornil olomouckého arcibiskupa na případ kněze Karla Bartáka (1925- 1998), který byl v roce 1958 pravomocně odsouzen za téměř tři desítky prokázaných případů pohlavního zneužívání mladých žen, včetně osob mladších 15 let, kterých se dopouštěl na různých místech olomoucké arcidiecéze. (publikoval jsem o tom i článek v Christnetu) Co do počtu obětí se jednalo, pokud je mi známo, o zřejmě nejrozsáhlejší dosud evidovaný případ podobného druhu v dějinách české církve. Bohužel to ale nezapadá do zjednodušeného obrazu, který se o této době často vytváří: že kněží byli v letech padesátých pronásledovaní komunistickým režimem a všechny jejich kriminální delikty byly jen vymyšleny nepřáteli církve. Bohužel fakta a svědectví, ke kterým se dnes dostáváme, vypovídají o něčem jiném. Archivní materiály potvrzují nejen naprosto šokující zločiny kněze Bartáka na bezbranných obětech, ale dokonce i cílevědomě sofistikované jednání, kdy ze svých obětí Barták udělal ještě navíc i spolupachatele protistátní činnosti v politickém smyslu. Některé oběti pak byly de facto poškozeny dvakrát: samotným pachatelem a následně i vydány komunistické justici, která je neváhala potrestat například za opisování či rozšiřování Bartákových kázání.
Očekával bych, že bizarně temná figura kněze Bartáka (který byl i po stížnostech farníků olomouckým generálním vikářem Glogarem překládán z fary na faru a v roce 1968 se dokonce na čas vrátil do pastorace v pražské arcidiecézi s hodnocením, že se jedná o „svědomitého pastýře“) se stane předmětem seriozního badatelského zájmu, nebo že k tomu vznikne nějaká širší odborná komise. Ale opak byl pravdou. Odpovědí byly pouze výmluvy, že „je to už dávno“ a že nejsou dochovány archivní materiály. Ale proč se tomu vlastně divit, když ještě v letošním roce byl na webu arcibiskupství uváděn jako pracovník archivu v roce 2001 pravomocně odsouzený pachatel zneužívání - kněz Merta? Od takových lidí bychom měli čekat nějakou aktivitu v hledání materiálů o uvedených případech? Na druhé straně bylo ovšem po provedené rešerši přiznáno, že tzv. „tajný církevní archiv“ při Bartákově žádosti o laicizaci v polovině 70. let obsahuje informaci, za co byl odsouzen a že „poškodil dobré jméno církve“. Církevní představitelé v té době tedy dobře věděli, co má Barták na svědomí.
I v databázi svazků StB lze také snadno dohledat spis Bartáka, který se při svém poměrně krátkém pobytu ve vězení stal jedním z nejlépe hodnocených agentů a spolupracovníků StB, jenž byl ochoten nejen donášet na kohokoli ze spoluvězňů (Otčenášek, Mandl, Zvěřina), ale byl ochoten slíbit a učinit cokoli, jen aby z toho získal nějakou osobní výhodu. Dalo by se říci, že byl ochoten zapřít a zradit všechno včetně Boha (pokud v nějakého někdy vůbec věřil). Jako známe z podobných případů odsouzených zločinců, litoval vždy pouze sebe, a nikdy ani náznakem žádnou ze svých obětí.
Pokud církev neustále zdůrazňuje odpovědnost pachatelů za své činy, pak je na místě otázka, co s pachateli, kteří již zemřeli? Ano, i většina obětí Bartáka už nežije. Ale žijí jejich příbuzní a potomci, a ti se mají právo ptát, proč církev k těmto temným kapitolám své historie mlčí. Potom je riziko, že se tato zapíraná minulost bude stále znovu vracet.
Na setkání v Olomouci jsem uvedl, že mohu arcibiskupovi ukázat hrob jedné z Bartákových obětí. Je na jednom malém vesnickém hřbitůvku. Ta žena, která zde odpočívá, se dožila sotva 30 let. Nikdy se nevdala, neměla děti. Její život byl plný utrpení a nakonec podlehla dlouhé nevyléčitelné nemoci. Možná, že své bolesti obětovala i za pachatele – zločince Bartáka, který ji zneužíval, stejně jako její důvěřivé kamarádky, které zval pod různými záminkami na faru. Chtěl jsem ještě dodat, že by mne zajímalo, jestli se o takové oběti nebude zajímat někdo, kdo se věnuje hledání kandidátů na svatořečení. Hledání těch, kdo projevili hrdinské ctnosti tváří v tvář lidskému odpadu v kněžském taláru. Ale v té chvíli mne na setkání nezdvořile přerušila pracovnice nového „kontaktního centra“ s tím, že i příbuzní zemřelých obětí mohou využít jejich pomoci a posedět u psychologa... Zřejmě si neuvědomila, že takovým způsobem nelze umlčet a zakrýt pravdu, protože jen pravda osvobozuje.
Co k tomu dodat? Je dobře, že se taková setkání, jako bylo 27. září v Olomouci, konají. Ale pokud na ně někdo přichází s nějakým, byť nepříliš velkým, očekáváním, bude asi zklamán.
