Superdogma, které se nekonalo

Ilustrační foto

Kulaté výročí ukončení čtvrté a poslední části druhého vatikánského koncilu (1962–1965) je příležitostí se zamyslet nad jeho dopady a odkazem. Nepochybně za šedesát let se svět razantně proměnil a proměňuje, takže žádná sentimentální nostalgie koncilových veteránů nepomůže církvi hledat řešení jejich současných problémů. Právě proto musíme o koncilu, jeho odkazu a důvodech jeho (ne-)naplnění intenzivně přemýšlet a debatovat. Zvláště v kontextu současných debat o nutnosti svolání nového koncilu, který by se pokusil najít řešení současných masivních krizí institucionální struktury církve. 

V polarizované společnosti se polarizuje i náboženství a v případě katolické církve je oním dělícím bodem často postoj k druhému vatikánskému koncilu, ačkoliv formálně skoro všichni navenek uznávají jeho platnost. O interpretaci koncilu proběhlo už několik zásadních vnitrocírkevních střetů.[1] Někteří kritizují údajně nesprávné pojetí koncilu jako superdogmatu či metadogmatu, v jehož kontextu se musí vykládat celé předchozí dějiny církve. Podle nich to byla skoro nezávazná pastorační synoda, vždyť koncil přece nevyhlásil nová věroučná dogmata, pastorační charakter zdůraznil sám svolavatel papež Jan XXIII. Inteligentní variantu těchto postojů pak představuje koncept hermeneutiky kontinuity papeže Benedikta XVI., který vyžadoval, aby všechny dokumenty druhého vatikánského koncilu byly naopak čteny a vykládány striktně v kontinuitě s předchozím vývojem církve a jejího učení. 

Koncil byl plnohodnotným koncilem

Snahy zlehčovat dosah a význam koncilu tím, že chtěl být primárně pastorační a neměl v úmyslu přijímat nová dogmata, představují ahistorický nesmysl, protože každý koncil je ze své podstaty a z podstaty církve pastorační: reaguje na situaci církve a snaží se ji pomocí svých dekretů a rozhodnutí věroučné a disciplinární povahy co nejlépe vybavit pro její hlavní poslání. Druhý vatikánský koncil vydal dokumenty nazvané „dogmatická konstituce“, které jsou vydány s nejvyšší autoritou církve, vedle mnoha dalších dokumentů nižšího stupně závažnosti. Z tohoto hlediska je koncil nepochybně legitimní a autoritativní událostí, kde koncilní rozhodnutí a dění mění charakter církve ve smyslu reakce na proměny společnosti a světa, ve kterém působí, a adaptace na ně. Tím je zcela oprávněn pojem „předkoncilní“ a „pokoncilní“, které tolik provokují obhájce hermeneutiky kontinuity a které se v souvislosti s druhým vatikánským koncilem objevují. Stejně tak jako zcela právem používáme pojem „potridentská církev“ či „přednicejské období“ pro vystižení paradigmatického významu předchozích koncilu v dějinách církve.

Superdogma jako anomálie: teze a realita 

Stal se tedy (chybně) druhý vatikánský koncil oním problematickým superdogmatem, v jehož duchu se pak vykládala celá předchozí etapa vývoje učení a činnosti církve, což jako nešťastný vývoj hodnotil papež Benedikt XVI. ještě jako teolog, prefekt Kongregace pro nauku víry a následně jako papež?[2] Celá tato kritika je značně ahistorická, protože v dějinách církve nepochybně dochází k vývoji nauky, forem služby, bohoslužby a organizace církve. Skutečné dějiny církve, dějiny dogmatu a dějiny teologie se nebojí razantního pojmu „paradigmatické změny“. Bytostně patří k životu církve a nic nemůže být jejich legitimnějším katalyzátorem než z hlediska geografického nejlépe zastoupený koncil v jejích dějinách, nemluvě o špičkových teolozích a teologicky velmi kvalitní přípravné (v širším předpolí koncilu) i prováděcí fázi? Co by mohlo být důležitější a silnější pohnutkou zásadního významu koncilu než svět, který po polovině 20. století prochází bezprecedentně radikálními proměnami? Zvláště v kontextu minimálně sto padesáti let předchozího vývoje, kdy vedení církve změny společnosti a světa popírá, ignoruje nebo je pouze jalově kritizuje, přičemž korekce tohoto přístupu jsou pouze dílčí, opožděné a nevěrohodné?

Každý skutečný a smysluplný koncil přece musí představovat a vytvořit novou vrstvu tradice, kterou provede v procesu relecture stávajícího pokladu, rozliší nutné kroky a následně nastolí novou rovnováhu. Jinak koncil postrádá smysl a stává se jen nákladným jalovým sebepotvrzovacím rituálem. 

Všichni jsme druhovatikánští katolíci. Otázka zní: jak moc a jak v čem?

Situace je ale ještě složitější. Druhý vatikánský koncil měl potenciál stát v historickém a pozitivním smyslu metadogmatem, transformujícím činitelem a prvkem, který vybaví církev pro službu v moderní éře, ale stal se jím jen dílčím, značně omezeným způsobem. Zásadním úspěšným počinem je liturgická pokoncilní reforma se zavedením národních jazyků a novým mešním řádem. Už ta skutečně činí ze současných generací bytostně druhovatikánské katolíky.[3] 

Papež Jan XXIII.
Autor: Wikipedia

Změnu poměrů, konstelací a mentality dokazuje a ilustruje katolická zádušní mše za evangelikálního influencera Charlie Kirka v týnském chrámu, ke které by v předkoncilní době nemohlo dojít. Bylo vyloučeno, aby kardinál svaté církve sloužil zádušní mši za nekatolíka s několika dohledatelnými veřejnými antikatolickými výroky, dokonce by to ani nikoho nenapadlo. Není to ale ani ekumenismus druhého vatikánského koncilu, jen jakýsi ohlas či imitace. Mnohem více je to doklad nové postkonfesijní a transkonfesijní éry, v tomto případě se jedná o tzv. ekumenismus konfliktu či nenávisti.  Jehož motivace a kořeny shrnul jezuita Antonio Spadaro v Civilta Cattolica: „K tomuto setkání za společným účelem dochází na půdě témat jako je interrupce, manželství osob téhož pohlaví, náboženská výchova ve školách a další otázky považované obecně za morální nebo vztahující se k hodnotám. Jak evangelikálové, tak katolíci odsuzují tradiční ekumenismus, ale prosazují ekumenismus konfliktu, který je spojuje v nostalgickém snění o státu s teokratickými rysy“.[4]

 Když se vrátíme k samotnému koncilu, kromě liturgie všechny další reformní prvky se jako by zastavily, nepokračovaly. Leccos se dá vysvětlit následnými proměnami společnosti. Koncil odpověděl pozdě ale zrale na výzvy reformace a moderny, ale učinil tak ve chvíli, kdy západní společnost a její kultura stojí před dalším zlomem v podobě postmoderního myšlení, zrodu konzumní společnosti, masové kultury, radikálního individualismu a rozpadu kolektivních identit a mnoha dalším proměnám, které nabouraly život církve, vedly k poklesu počtu věřících i kněžských a řeholních povolání, a především k propadu vůle pokračovat v koncilem započatých reforem. Ovšem že neplatí primitivní sylogismus: post concilium, propter concilium, který přičítá mechanicky na základě časové souslednosti všechnu vinu právě koncilu, konec konců byl církví odmítnutý už na biskupské synodě roku 1985. Ostatně je mnohem pravděpodobnější, že ztráty by byly bez koncilu ještě mnohem větší. Ale obnovený strach z budoucnosti a dějin opět získal navrch. 

V jaké metadogmatu se doopravdy pohybujeme a jsme?  

Ale příčinou, že se koncil nestal superdogmatem, přinejmenším ne tak jak byl protagonisty zamýšlen, bylo, že se nic podstatného nezměnilo na institucionální, strukturální, mocenské rovině. K stopadesátému výročí prvního vatikánského koncilu vznikly historické práce prokazující, jak se církev v druhé polovině 19. století proměnila v ultramontánním, integrálním duchu, který nejsilněji formulovala nová dogmata o papežské neomylnosti a univerzálním jurisdikčním primátu a nový kodex církevního práva z roku 1917.[5]

Přestože druhý vatikánský koncil měl sloužit revizi tohoto modelu, který je často mylně a ahistoricky prezentován jako „odvěký“ a „normální“ stav uspořádání církve, kromě drobných korektur systém zůstal prakticky nedotčen, v řadě momentů, např. centralizace, mocenská nerovnováha v podobě klerikalizmu či posilování exekutivní, zákonodárné, kontrolní a soudcovské role papeže a římských orgánů v životě církve se ještě vyostřila. V podstatných prvcích katolická církev stále žije v metadogmatu (a paradigmatu) prvního vatikánského koncilu, z hlediska vnitřní struktury a institucionální kultury je katolická církev stále a mnohem více prvovatikánská než druhovatikánská.[6] A toto vnitřní napětí a nesoulad ji vrhá do stále nových kulturních a hodnotových konfliktů a vede k narůstající institucionální nefunkčnosti.  

Potřebujeme ještě druhý vatikánský koncil? 

Jen jeden konkrétní příklad takového napětí. Druhý vatikánský koncil odmítl jednoznačně etnický i náboženský nacionalismus, stejně jako všechny druhy autoritářství a totalitních režimů.  Přesto se dnes v řadě zemí jeví jako bezbranný vůči pokušení stát se ideologickým štítem politických proudů, které s těmito prvky pracují a usilují o transformaci společnosti v tomto duchu. Vidíme to nejen mezi MAGA katolíky v USA, ale rovněž mezi mnoha církevními představiteli v postkomunistické středovýchodní Evropě.[7] Jedním z klíčových důvodů je právě ponechaná antimoderní, antidemokratická a antiliberální struktura, identita a mentalita dotvořená na prvním vatikánském koncilu, které se změny druhého vatikánského koncilu, především v oblasti institucionálního nastavení a kultury dotkly jen málo a povrchně. Církev sice na koncilu přijala ústavní jazyk práv a svobod v politické oblasti, ale vzhledem k nevůli nechat se jím oslovit i pro svůj vlastní institucionální chod se vůbec navzdory předchozím debatám nepromítla například do nového kodexu církevního práva z roku 1983, který uchoval a ještě posílil centralistický a autokratický styl řízení v církvi. 

Křesťanství ve víru kulturních válek
Autor: Vyšehrad

Mezi druhým vatikánským koncilem a církevní realitou dneška tak zůstává imanentní vnitřní distance. Církev by mohla přijetím druhovatikánských principů jen získat, nemluvě o důslednějším naplnění evangelijních principů. Aplikace principů jako je skutečná rovnost, svoboda vyjadřování či svoboda bádání včetně a především v teologii, by mohlo pomoci hledat nové cesty a řešení současných krizí. Je to i otázka základní kredibility a autority církve. Když církevní představitelé mluví o významu lidských práv a zákonů, které je garantují a chrání, ve společnosti a světě, podivně působí, že uvnitř církve se nic takového nepřipouští.

Dokončení a vykročení

Sociální, hospodářské a politické poměry ve světě se změnily a mění stupňujícím se tempem, takže mnoho z koncilu beznadějně zastaralo. Přesto platí, že dokončit debatu o druhém vatikánském koncilu je podmínka pro hledání životaschopné cesty pro pohyb a působení katolické církve v současném světě. Přitom církev bojuje se staronovým pokušením, vede se v ní vnitřní zápas o odmítnutí trendů k sektářskému katolicismu, protože skutečný katolicismus si musí podržet svoji univerzalistickou tvář a zájem o všechny lidi, lidstvo jako celek. V zápase o charakter církve a budoucnost katolického křesťanství bude diskuze o koncilu hrát ještě nějakou dobu důležitou roli.  

Článek vychází z nové knihy autora: Křesťanství ve víru kulturních válek. Papežství, hodnoty, identita, Vyšehrad 2025.

[1] Přehledně Massimo Faggioli, Vatican II: The Battle for Meaning, New York/Mahwah  2012.
[2] Např. Christine Pedotti, Faut-il faire Vatican III?, Paris 2012, s. 95.
[3] Srov. Massimo Faggioli, True Reform. Liturgy and Ecclesiology in Sacrosanctum Concilium, Collegeville MN 2012.
[4] „Nejnebezpečnější perspektivou tohoto podivného ekumenismu je jeho xenofobní a islamofobní vize, která volá po zdech a očistných deportacích. Slovo „ekumenismus“ je tak tlumočeno paradoxem, tedy jakýmsi „ekumenismem nenávisti“. Netolerance je puncem purismu, redukcionismus exegetickou metodologií a ultradoslovnost hermeneutickým klíčem. Existuje zde enormní rozdíl mezi těmito pojmy a ekumenismem, který uplatňuje papež František vůči různým křesťanským představitelům anebo - v rámci inkluze, setkání a pokoje - s jinými náboženskými vyznáními. Tento fenomén opačných ekumenismů s protikladnými pojetími víry a vizemi světa, ve kterém mají náboženská vyznání nesmiřitelné role, je možná nejméně známým a současně nejdramatičtějším aspektem šíření integralistického fundamentalismu. Teprve na této rovině je pochopitelný dějinný význam papežova nasazení proti „zdím“ a proti každé formě „náboženské války“. https://www.laciviltacattolica.it/articolo/fondamentalismo-evangelicale-e-integralismo-cattolico/
[5] Hubert Wolf, Der Unfehlbare. Pius IX. und die Erfindung des Katholizismus im 19. Jahrhundert, München 2020; John O´Malley, John W., Vatican I. The council and the Making of the Ultramontane Church, Cambridge-London 2019; Tomáš Petráček, Křesťanství ve víru kulturních válek. Papežství, hodnoty, identita, Praha 2025, p. 23-49.
[6] Srov. Peter Neuner, Peter, Der lange Schatten des I. Vatikanums. Wie das Konzil die Kirche noch heute blockiert, Freiburg-Basel-Wien 2019, p. 163-185. Michale Seewald, Reform. Dieselbekirche anders denken, Freiburg i.Br. 2019, p. 49-69.
[7] Podrobně Petráček, Křesťanství ve víru kulturních válek, p. 175-199.