Vzkříšení Lazara - Carl Heinrich Bloch (1870)
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Evangelium o vzkříšení mrtvého Lazara (Jan 11,1–44) líčí jedno z posledních a nejvýraznějších znamení, která Ježíš vykonal před svou vlastní smrtí a zmrtvýchvstáním.
Lazarovy sestry Marta a Marie poslaly Ježíšovi vzkaz: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“
V evangeliu stojí, že „Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara“. Proto následující věta zní rozporně: „Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl.“
Tohle je jedna z nejhlubších otázek celého příběhu o Lazarovi – proč Ježíš čekal dva dny, i když věděl, že Lazar umírá. Místo toho, aby začal urychleně balit na cestu, pronese zvláštní větu: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“
Ježíš sice tvrdí, že to není nemoc k smrti, ale Lazar přesto zemřel. Výrok „není k smrti“ neříká, že smrt nenastane. Řečtina to vyjadřuje přesněji: „není k smrti“ znamená, že smrt nebude konečným výsledkem ani smyslem příběhu a nebude mít poslední slovo. Ježíš nemá v úmyslu smrti zabránit, chce ji porazit. „Sláva“ v Janově neznamená triumf nebo potlesk, ale zjevení Boží přítomnosti, Boží lásky a Boží moci. Když Ježíš říká, že Lazarova nemoc je „k Boží slávě“, znamená to, že se v této události zjeví Bůh. Lidé spatří, kdo Bůh skutečně je, že má moc nad smrtí a že jedná skrze Ježíše. Tato událost paradoxně spustí proces, který povede k Ježíšově vlastní smrti, ale zároveň připraví cestu k jeho zmrtvýchvstání a ukáže, že Ježíš je „vzkříšení a život“.
Po dvou dnech řekl Ježíš svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci nechápou, proč se najednou rozhodl jít znovu tam, kde ho chtěli ukamenovat.
Konflikt Ježíše s farizei a zákoníky začal uzdravením nemocného u rybníka Bethesda, navíc v sobotu (Jan 5). Farizeům, kteří ho začali pronásledovat, Ježíš řekl: „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný.“ Tady padlo první rozhodnutí Ježíše zabít. Další scéna se odehrála v chrámě během svátku Stánků (Jan 8). Po ostré diskuzi se zákoníky a farizei Ježíš o sobě prohlásil: „Dříve než byl Abraham, já jsem.“ Tím si přivlastnil Boží jméno z Ex 3,14: „Jsem, který jsem.“ Po tomto šokujícím výroku farizeové zvedli kameny. Konflikt vyvrcholil při slavnosti posvěcení chrámu (Jan 10), kdy Ježíš prohlásil: „Já a Otec jedno jsme.“ V řečtině to znamená hen esmen — „jedno bytím, podstatou“. Následoval druhý pokus o kamenování. Ježíš se zachoval z pohledu učedníků i z lidského pohledu jako rozumný člověk a opustil Judsko. Ve skutečnosti nešlo o rozhodnutí rozumu, nebo dokonce o strach, ale protože „ještě nepřišla jeho hodina“. Evangelista zmiňuje místo Ježíšova pobytu: „Odešel zase za Jordán, na místo, kde dříve Jan křtil.“ (Jan 10,40). Sem už vliv náboženských vůdců nedosahoval. A v kontrastu s odmítnutím v Jeruzalémě měl v této lokalitě úspěch: „Mnozí tam uvěřili v něho.“ A právě tady ho zastihla zpráva o vážně nemocném Lazarovi.
Čekal dva dny ne proto, že by mu na Lazarovi nezáleželo, ale proto, aby potvrdil skutečnost Lazarovy smrti, ukázal Boží slávu a posílil víru učedníků i Lazarových sester. Jedná v souladu s Božím časem – aby byl zázrak úplný. Jako Boží Syn neměl důvod tam okamžitě spěchat. Lazara mohl vzkřísit kdykoliv, i kdyby tam dorazil třeba až za deset dní. Neřídí se lidskou naléhavostí, ale Božím plánem. Jeho čekání není projevem lhostejnosti. Je to čekání záměrné, láskyplné a teologicky zásadní. Čeká, aby bylo jisté, že Lazar opravdu zemřel, ale jeho moc nad smrtí je silnější. Aby nikdo nemohl tvrdit, že Lazar byl jen v bezvědomí a probral se.
Učedníci považují Ježíšovo náhlé rozhodnutí vyrazit do Judska skoro za sebevražedné. Ježíš jim nabízí vysvětlení ve formě obrazů: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“
V Palestině se den tradičně dělil na 12 hodin světla. Den představuje čas, kdy je možné chodit bezpečně bez rizika klopýtnutí, zatímco ve tmě člověk na cestu nevidí. Pod tímto navenek banálním konstatováním se skrývá duchovně hluboká skutečnost. „Den“ je Boží čas a „světlo“ je Boží vůle. Ježíš tím říká: Kdo jedná v souladu s Božím světlem, nemůže klopýtnout a nebezpečí mu nehrozí. On sám je „světlo světa“ (Jan 8,12). Kdo půjde s ním, půjde ve světle. Kdo se nechá ovládat strachem, jde ve tmě a v noci a klopýtá. Ježíš se nechystá jít do Judska proto, že ho o to prosí Marta a Marie, ale protože se blíží jeho hodina. Boží čas, ve kterém má jednat.
Pokračuje v řeči: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci namítli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš tedy sdělil otevřeně: „Lazar umřel.“ Pracuje se záměrnou dvojznačností, která učedníkům (a často i nám) uniká. Proč nejdřív řekl, že Lazar spí? „Spánek“ v Bibli sice znamená smrt, ale ne konečný stav. Spíše stav, z kterého Bůh může probudit. Ježíš zde říká dvě věci najednou. Lazar je mrtvý – myslí to však jemně a obrazně. Smrt není konec, je možné se z ní probudit stejně jako ze spánku. Učedníci jeho obraz nepochopili. Ještě netušili, že má nad smrtí moc. Proto říkají, že se Lazar, pokud jen spí, jistě uzdraví. Proč tedy riskovat cestu do Judska. Ježíš jim nakonec musel na rovinu sdělit, že Lazar opravdu zemřel.
Poslední věta jeho řeči zní poněkud zvláštně, provokativně, až tvrdě: „A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.“
Ježíš čekal dva dny také proto, aby víra Marty, Marie a učedníků mohla vyrůst. Nějaké obyčejné uzdravení by je v úžas neuvedlo. Ale pokud spatří na vlastní oči vzkříšení mrtvého, jejich pohled na Ježíše se zásadně změní. Zázrak takové mimořádnosti je zároveň připraví na něco mnohem většího — na Ježíšovo vlastní zmrtvýchvstání.
Čtyři dny
Když Ježíš přišel do Betánie, Lazar byl už čtyři dny v hrobě. Nešlo o náhodu, ale zjevný záměr. Židé věřili, že duše „přebývá“ poblíž těla tři dny, čtvrtý den definitivně odchází a tělo se začne rozkládat. Čtvrtý den je okamžik, kdy skončila poslední naděje.
Ježíš tedy přišel do situace absolutní beznaděje. Lazar byl definitivně mrtvý. Avšak právě tato skutečnost měla zdůraznit zázračnost jeho činu.
Marta i Maria ho vítají slovy, která v sobě nesou bolest i víru: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“
Ilustrační foto: kaple sv. Lazara, Nová Bystrica, Slovensko
Autor: Wikipedia.org / Salman Diweny / Creative Commons
Obě věří, že dokáže uzdravovat, ale ještě netuší, že může vrátit život i tomu, kdo je už „opravdu mrtvý“. Netuší, že stojí před někým, kdo je „vzkříšení a život“.
Ježíš mohl přijít dřív, Lazara uzdravit a zabránit jeho smrti. Ježíš však nechce jen „zabránit smrti“. Chce ukázat, že smrt nemá poslední slovo. To však může udělat jen tehdy, když smrt skutečně nastane.
Kdyby tam přiběhl hned na zavolání sester a umírajícího Lazara uzdravil, Marie a Marta by byly šťastné, celá vesnice by mu děkovala, ale jinak by se nestalo nic mimořádného. Ježíš vykonal mnoho takových uzdravení, dokonce i dvě vzkříšení. Vzkřísil Jairovu dceru, ale hned po její smrti, navíc v soukromí, v přítomnosti pouze rodičů, nikoliv veřejně. Vzkřísil také syna vdovy z Naimu, který byl sice mrtev už několik hodin. Ale případy, kdy se někdo probral několik hodin po smrti, se také občas udály.
Ježíšovo zvláštní vyčkávání způsobilo, že se stalo něco, co přesáhlo pouhé uzdravení. Vzkříšení mrtvého až po čtyřech dnech znamená zázrak, který nelze popřít, obejít ani vysvětlit.
Teologický rozhovor Ježíše s Martou
Martu známe z Bible jako tu aktivnější. Spěchala Ježíši naproti, zatímco Marie zůstala v domě. Marta jedná, hledá odpovědi, chce porozumět. K růstu své víry potřebuje pravdu. Ježíš jí poskytne slovo, učení, zjevení a teologii. Tehdy se rozvine jeden z nejhlubších dialogů v Janově evangeliu. Víra, bolest, naděje a zjevení Boží identity se v tom okamžiku setkaly v jedné jediné větě: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Nejde ani tak o výčitku jako spíš o víru uprostřed hluboké bolesti. Marta vlastně říká: „Věřím, že máš moc uzdravovat a mohl jsi zabránit smrti. Ale teď už je pozdě.“ Víra Marty je zatím omezená časem. Věří, že Ježíš mohl předtím zasáhnout, ale smrt udělala za vším tečku. Zatím netuší, že Ježíš má nad smrtí přímou moc. Její víra je opravdová, ne však úplná. „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“
Ježíš na to řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Myslí to doslova – za chvíli Lazara vzkřísí.
Marta to chápe obrazně, teologicky: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Věří správně, že Bůh na konci věků vzkřísí mrtvé. Neumí si však představit, že by se to mohlo stát již teď.
V té chvíli dialog graduje. Ježíš pronese jeden z největších výroků v celém evangeliu: „Já jsem vzkříšení a život.“ Neříká, že má moc vzkřísit a dát život. Říká, že on sám je vzkříšení a život. Vše, co Marta a ostatní židé čekají na konci věků, stojí nyní před ní.
„Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ V tomto výroku zaznívá dvojí zaslíbení. „I když umře, bude žít“ znamená, že fyzická smrt neznamená konec. „Kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ znamená, že duchovní smrt nezasáhne nikoho, kdo patří Kristu. Ježíš zde mluví o dvou úrovních života: o biologickém životě, který skončí, a věčném životě, který potrvá navždy.
Pak se Marty zeptá: „Věříš tomu?“ To je osobní otázka. Ne teologická, ale existenciální. Neptá se: „Rozumíš tomu?“ nebo „Souhlasíš s tím“? Ptá se: „Důvěřuješ mi?“
Marta odpověděla: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Jedná se o největší vyznání víry, které v Janově evangeliu zaznělo (kromě Tomášova „Pán můj a Bůh můj“). Marta tím vlastně říká: „Ty nejsi jen učitel, prorok a léčitel. Jsi ten, kdo má moc nad životem a smrtí.“ V té chvíli ještě nemohla tušit, že Ježíš Lazara brzy vzkřísí. Její víra předcházela zázraku.
Marie a Marta – dvě podoby víry
Když Marie uslyšela, že ji Ježíš volá, rychle vstala, běžela, padla mu k nohám a plakala. Marie je jiná. Její víra je tichá, intuitivní, hluboce osobní, ale intenzivní. Nestojí o teologický výklad. Potřebuje soucit a blízkost.
Jan zde ukazuje něco důležitého. Ježíš přichází ke každému člověku podle jeho vnitřního nastavení a podle jeho potřeb. K Martě přišel se slovem, k Marii se soucitem. Martě dal pravdu, Marii soustrast. Zázrak se stane pro obě, ale cesta každé z nich k němu bude jiná. Marta je připravena rozumem, Marie srdcem.
Ježíš mluví nejdřív s Martou, protože ona potřebuje pravdu. Pak jde za Marií, která potřebuje soucit. S Martou mluví, s Marií pláče. Ježíšova slova a Ježíšovy slzy patří k sobě.
Marta je svým založením teolog. Věří rozumem, přemýšlí a vyznává. Její víra je správně formulovaná, pevná a aktivní.
Marie miluje a padá Ježíšovi k nohám. Svou víru nevyjadřuje slovy, ale gestem. Říká stejně jako Marta: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nebyl zemřel.“ Tón je však jiný. Nejde o teologický výrok, mluví z ní bolestná láska. A Ježíš na ni reaguje jinak než na Martu. Nenabízí teologický výklad, ale sdílí její bolest.
Marie a Marta zobrazují dvě navzájem se doplňující podoby víry. Obě milují Ježíše, ale každá svým způsobem. Ježíš se s každou z nich setkává jinak, ale stejně láskyplně, aby je přivedl k hlubší víře, která se naplní ve světle zázraku Lazarova vzkříšení.
Ježíšovy slzy
Příběh o vzkříšení Lazara nezdůrazňuje pouze Ježíšovu moc nad smrtí, ale také jeho vztah k lidské bolesti.
Když Ježíš viděl plačící Marii a plačící židy, v duchu byl hluboce dojat a zachvěl se. Jan uvádí, že Ježíš byl rozrušen. Toto slovo v řečtině znamená něco jako „vnitřně otřesen“, „rozhořčen“, „pohnutý až do hloubi.“
Ježíš ví, že Lazara za chvíli vzkřísí, přesto prožívá Mariinu bolest v celé její hloubce. Ježíš není Bůh, který stojí nad lidským utrpením jako pozorovatel, ale Bůh, který do něho vstupuje.
Pak přijde moment, který překvapuje možná víc než samotný zázrak. „Ježíš zaplakal.“
Proč pláče, když ví, že Lazara už za okamžik vzkřísí? Vždyť mohl Marii a Martu snadno uklidnit: „Holky, nebrečte, já vám ho za chvíli vzkřísím.“
A přesto pláče. Proč? Protože Boží vševědoucnost a všemohoucnost nevylučuje Boží soucit. Pláče, protože je Bůh, který sdílí lidskou bolest, ne Bůh, který ji jen pozoruje z výšky. Mohl zůstat nad situací – místo toho do ní vstoupil. Jeho slzy nejsou slabostí, ale zjevením. Pláče, protože miluje a prožívá utrpení milovaných. Evangelista to hned dvakrát zdůraznil: „Ježíš miloval Martu, její sestru i Lazara.“
„Hle, jak ho miloval!“
Pláče, i když ví, že smrt nemá poslední slovo, on sám je „vzkříšení a život“ a smrt porazí na kříži. Jeho slzy dosvědčují, že i ten, kdo má moc nad smrtí, může zároveň prožívat smutek z její existence.
Ježíš byl nejen Boží Syn, ale i pravý člověk. Cítil emoce, bolest, smutek, ztrátu. Podle některých teologických názorů plakal ze soucitu s truchlícími, protože ho jejich bolest silně zasáhla. Jeho slzy byly výrazem lidskosti, empatie a lásky. Není důvod o tom pochybovat. Ale v jeho pláči se podle mne skrývalo něco ještě hlubšího. Přítomní židé to vystihli jednoduchou větou: „Hle, jak ho miloval!“
Jiní poukazovali na jeho nadpřirozené schopnosti a divili se, proč je nepoužil zrovna v této situaci: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“
Ježíš se chystal jako pravý Bůh Lazara vzkřísit, ale jako pravý člověk zároveň prožíval zármutek nad jeho smrtí. Obě jeho přirozenosti, božská i lidská, zazářily úžasným způsobem právě v této chvíli. Ježíš jako pravý Bůh ví, že smrt neznamená konec. Ale jako pravý člověk ji zakouší v plné tíze. Tak se v jediném okamžiku setkala skutečná moc nad smrtí se skutečným lidským zármutkem.
Lazare, pojď ven!
Ježíš přichází k hrobu, stále hluboce dojat. Evangelista popisuje hrob jako jeskyni přikrytou kamenem. Kámen představuje hranici mezi světlem a tmou, životem a smrtí, nadějí a beznadějí. Lazarův hrob je doslova i obrazně místem tmy: jeskyně, kámen, smrt, zápach, beznaděj, pláč, lidská konečnost.
Když Ježíš nařídil kámen odstranit, ozvala se praktická Marta: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“
Jednalo se o nikoliv bezvýznamný detail. Marta právě potvrdila, že smrt je skutečná, tělo se rozkládá a jakákoliv naděje skončila.
Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“
Byl v tom silný kontrast: lidská beznaděj a Boží moc.
Pak zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
Ježíšův hlas proniká do hrobu, do smrti, do tmy, kam žádný lidský hlas nedosáhne, a probouzí mrtvé. „Přichází hodina, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího – a ti, kdo uslyší, budou žít.“ (J 5,25)
Mohl to pronést tiše, nebo si to jen pomyslet v duchu. Lazar by vstal tak jako tak. Volal hlasitě, aby bylo jasné, že moc křísit mrtvé vychází přímo z něho. Jednalo se o veřejné znamení.
Starokřesťanské výklady uvádějí, že kdyby nevyslovil Lazarovo jméno, vstali by všichni mrtví v okolí. Tak silnou moc měl Ježíš nad smrtí.
Tenkrát oslovil jen Lazara, ale volá každého člověka – ze smrti do života, z temnoty do světla, z beznaděje do naděje, z hrobu minulosti do budoucnosti. Volá každého člověka uvězněného ve strachu, svázaného minulostí, uzavřeného v hrobě bolesti, bez světla a bez naděje. Vstupuje do nejhlubší lidské tmy – smrti – a přináší světlo života.
Rozhodnutí zabít
Tím však příběh nekončí, ale míří k Velikonocům. Lazarovo vzkříšení neznamenalo jen radost pro Martu a Marii, ale mělo nesmírný dopad na celé okolí – a také na Ježíšův osud. Pokračování evangelia ukazuje druhou stranu této události (Jan 11,45–57). Mnozí v Ježíše uvěřili. Ale jiní odešli k farizeům a oznámili, co se stalo. Ti hned pochopili, že se jedná o veřejné znamení, které nemohou popřít. Lazar byl mrtvý čtyři dny. Nikdo neměl důvod o tom pochybovat. Nikdo nemohl tvrdit, že „možná jen spal“ nebo „uzdravil ho z dálky“.
Velekněží a farizeové svolali veleradu. „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“
Konflikt nebyl jen teologický, měl i sociální a politický rozměr. Ježíš ohrozil náboženskou autoritu farizeů, mocenskou rovnováhu s Římem, ekonomické zájmy chrámu a zavedenou společenskou strukturu.
Tehdy velekněz Kaifáš pronesl větu, která měla lidský i děsivě prorocký rozměr: „Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ Evangelista zdůrazňuje, že to neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale za všechny rozptýlené Boží děti.
Lazarovo vzkříšení bylo pro náboženské představitelé poslední kapkou. V Betánii, pouze několik kilometrů od Jeruzaléma, se stal veřejný a nepopiratelný zázrak, potvrzený mnoha svědky. Vzkříšený Lazar žil a chodil mezi lidmi. Proto se rozhodli zabít Ježíše a pro jistotu také Lazara (Jan 12,10). Od toho dne bylo rozhodnuto, že Ježíš musí zemřít, píše evangelista.
Ježíš se opět uchýlil do ústraní, ale nikoliv ze strachu nebo aby si ještě užil poslední dny pozemského života. Chtěl předejít tomu, aby se ho nezmocnili předčasně ještě před Velikonocemi, tedy mimo Boží plán.
Na svátek Pesach pak vjíždí veřejně do Jeruzaléma. Neplíží se tam tajně, neskrývá se, ale jde přímo naproti těm, kteří se ho chystají zabít.
Zázrak, který vedl ke kříži
Příběh o Lazarovi znamená v Janově evangeliu zlom. Ježíš až do té chvíle konal zázraky, učil, kázal a uzdravoval. Vzkříšením Lazara jeho veřejná služba skončila. Nyní se octl na přímé cestě k Velkému pátku.
Paradox je zřetelný. Zázrak, který vrátil život, se stal spouštěčem Ježíšovy smrti. Vzkříšení k životu přineslo rozsudek smrti. Ježíš vyvedl Lazara z hrobu, a tím se zároveň přiblížil k vlastnímu hrobu. Ten, kdo volá mrtvé k životu, projde sám branou smrti. Ten, kdo utírá slzy druhým, zůstane opuštěn. Ten, kdo dává život, obětuje svůj vlastní.
Lazarovo vzkříšení se stalo předobrazem budoucích událostí. Ježíš ukázal, že má moc nad smrtí – ještě předtím, než sám zemřel. Svými slzami ukázal, že není vzdáleným ani lhostejným Bohem. Velikonoce spojují obojí: Boha, který s námi pláče, a Boha, který nás pozvedá k životu.
Velikonoce nejsou jen příběh o prázdném hrobě, ale také příběh o Bohu, který vstupuje do lidské bolesti, pláče nad smrtí – a přesto ji nakonec přemáhá. Smrt nemá poslední slovo, ale cesta k životu vede skrze kříž.
Autorka je zasvěcená panna a spisovatelka, vystudovala farmacii a teologii.
