Jan Loffeld v Praze (podzim 2025)
Autor: Dominikánská 8
Z některých průzkumů a sociologických dat vyplývá, že během dvou tří generací může z evropských zemí prakticky vymizet křesťanství. S teologem a sociologem Janem Loffeldem hovoříme o jeho knize Když Bůh nikomu nechybí a o tom, co s takto načrtnutou perspektivou můžeme dělat.
Ve své knize píšete o průzkumech, které potvrzují dlouhodobý pokles počtu lidí, kteří v evropských zemích žijí s církví. Popisujete trend, který může znamenat, že během několika generací křesťané v Evropě prakticky vymizí. Je to tak?
Ano, v Evropě čelíme komplexnímu pohybu, lidé zápasí o víru. Sdělení o Bohu, která slyší v kostelech, se míjí s jejich životem. Někteří se nedokážou srovnat s vírou kvůli obrazu všemohoucího Boha, který dopouští zlo ve světě, pro jiné je překážkou církevní praxe. Ve své knize jsem chtěl poukázat na to, že všechny ty naznačené důvody jsou pravdivé, ale neměli bychom přehlížet, že kolem nás žije mnoho lidí, které si takové otázky vůbec nekladou. Návštěvnost bohoslužeb setrvale klesá od poválečných let. Podobně klesá zájem o svátosti, o zapojení do činnosti církve. A co je ještě podstatnější: vytrácí se povědomí o Bohu jako osobě, k níž mohu mít vztah díky Božímu sebesdělení v Ježíši Kristu.
Markantní je to v Německu a Nizozemí. Vidíme, jak přes veškeré úsilí církve ovlivnit tento proces, se ho nedaří zvrátit.
Navzdory ambicím druhého vatikánského koncilu otevřít církev více vanutí Ducha a přiblížit ji současníkům a jejich problémům…
Ano, v Nizozemí katolická církev bezprostředně po koncilu uspořádala pastorační sněm místní církve. Holandská církev se stala jakýmsi předvojem pokoncilního, modernějšího pojetí církve. Popularitu si získal například tzv. holandský katechismus. Vatikán nicméně brzy vývoj vyhodnotil jako příliš liberální a prostřednictvím jmenování nových biskupů tento trend změnil. Do čela diecézí byli jmenováni konzervativní biskupové a všechny dokumenty, vytvořené místním sněmem, byly nakonec odloženy. Pozoruhodné na tom je, že celkový trend ústupu křesťanské víry to nijak neovlivnilo.
Ani liberální šedesátá léta, ani nástup konzervativního vedení v letech sedmdesátých neměly na víru hlavního proudu věřících vliv?
Jan Loffeld: Když Bůh nikomu nechybí
Autor: Nakladatelství Portál
Ano, a to mě přivedlo k hlavní myšlence knihy: je-li toto pravda, musíme zásadně korigovat mnohé z našich výpovědí. Vztahy mezi křesťanstvím a kulturou se v dnešní době zásadně proměňují. V Německu vidíme silné vazby mezi křesťanstvím a důrazem na péči o sociální a environmentální otázky. V některých východoevropských zemích zase pozorujeme silné pouto mezi křesťanstvím a posilováním identity. Ale v obou případech si někdy kladu otázku, zda jsou tyto vazby zakořeněné ve víře. Zda se spíš nejedná o využití náboženství k druhotnému účelu, k jeho nenápadné instrumentalizaci. Náboženství už není společným projevem víry, ale určité kultury.
Ve své knize jdete v analýze trendů ještě dál, píšete, že „ani zájem o spiritualitu není ani tolik znamením zájmu o Boha, jako spíš o sebetranscendování – v rituálech, při jídle s přáteli, při rekapitulaci dne u sklenky vína nebo při adrenalinové turistice v exotických zemích, ale také v klášterech nebo v meditačních centrech“.
Nechtěl jsem tím kritizovat přínos těchto aktivit pro člověka, avšak minimálně z vědeckého hlediska je žádoucí rozlišovat, podívat se zblízka na to, co se děje. Měl jsem možnost strávit dovolenou poblíž Compostely, potkal jsem mnoho lidí, kteří se vydali na tuto pouť, hledajíce svoji identitu. A ta stará poutní cesta pro ně byla jakýmsi inspirativním prostředím, na jejímž konci si udělali selfie v kostele svatého Jakuba. Druhou část dovolené jsem strávil ve Fatimě. Tam jsem se setkal s úplně jinou atmosférou, která byla zaměřena na Ježíše Krista.
Opakuji, vydat se na pouť do Compostely není nic laciného, ale bylo by vůči mnoha těm lidem nefér, kdybychom je jen proto nazývali hledajícími či vlastně věřícími křesťany.
To je, tuším, důvod, proč si v knize kladete provokativní otázku, zda jsme ještě vůbec schopni nebo ochotni prožívat Boha jako garanta štěstí, záchrany, spásy?
Ano, odvaha položit si takové otázky činí naše úvahy realističtějšími. Chrání nás před zklamáním z nereálných očekávání.
Mockrát jsme se s kněžími a pastory dostali k tomu, že nám lidé děkují za krásnou vánoční bohoslužbu, posílají děkovné pohlednice za křestní obřad, ale pak už je v kostele nevidíme… Nedaří se nám předat evangelijní zápal. Je snadné z toho upadnout do deprese nebo cynismu. A jiní kněží a pastoři utíkají třeba ke stavebním aktivitám.
Jinak řečeno: život v plnosti může fungovat i bez vztahu k Bohu?
Ano. Nedávno se mi svěřil jeden biskup, že to zažívá ve vlastní širší rodině. Jeho neteř se ho ptala, co že se to slavilo na Boží hod vánoční…
A jaká je vaše odpověď?
Není jiné cesty, než přijmout situaci, jaká je. To je první krok.
Tento pohled, doufám, ulehčí práci mnoha učitelkám náboženství, animátorům a vedoucím křesťanských skupin, nemluvě o kněžích. Může být osvobozující, když si přiznáme, že řídnoucí počty věřících nejsou naše chyba.
Přesně tak, podívejme se na ty, kteří mají dobrou vůli, na zapálené služebníky evangelia, kteří čelí klesající „rezonanci“ svého úsilí. Je přece přirozené očekávat ovoce naší práce.
Odlišná společenská atmosféra není ničí chybou. Neznamená to ovšem, že je v církvi všechno v pořádku. Není pochyb, že máme v církevních řadách lidi pohodlné, líné přemýšlet, co se děje, když tolik pastoračního úsilí nikam nevede.
Dokončení rozhovoru naleznete v tištěné verzi časopisu Universum č. 1/2026
Jan Loffeld (*1975) je německý katolický kněz a profesor pastorální teologie na Fakultě katolické teologie Univerzity Tilburg / Utrecht (Nizozemí). Teologii studoval na univerzitě v Münsteru a na Gregoriánské univerzitě v Římě. Doktorát získal na univerzitě v Erfurtu. Loffeld je poradcem Pastorační komise Německé biskupské konference, nedávno vyšla česky jeho široce citovaná studie pod názvem Když Bůh nikomu nechybí (Portál 2025).
