Apoštolský administrátor Jan Graubner
Autor: Člověk a víra
Postava svaté Heleny ukazuje, že ženy v dějinách církve rozhodně nestály jen v pozadí. Nebyla knězem ani teoložkou, a přesto měla vliv, jednala samostatně a podle tradice se vydala hledat Kristův kříž a našla ho. Byla uprostřed dění. Ne náhodou se stává inspirací i pro dnešní věřící.
Možná i proto stojí za to ptát se, co se s tímto obrazem žen v církvi vlastně stalo. Homilie apoštolského administrátora Jana Graubnera při velikonoční vigilii v pražské katedrále letos nabídla pozoruhodný příklad určitého napětí, které se v církevním prostředí objevuje dlouhodobě. Na jedné straně zaznívá silné ocenění: ženy jsou podle evangelia prvními svědkyněmi Kristova zmrtvýchvstání, těmi, kdo jako první přijímají radostnou zvěst a nesou ji apoštolům. Tato skutečnost je nepopiratelná a teologicky významná. Na straně druhé je však jejich role vzápětí vymezena především jako mateřská a podpůrná. Ženy mají „hlásat evangelium svým mužům“, mají je „diplomaticky“ přivádět ke Kristu, vychovávat budoucí kněze, biskupy a papeže. Kněžská služba samotná pak zůstává vyhrazena mužům s odkazem na Kristovu volbu apoštolů.
Právě motiv „ženské diplomacie“ si zaslouží zvláštní pozornost. Předpokládá totiž, že ženy mají působit nepřímo, přes vztahy, vliv a jemné přesvědčování, zatímco přímé rozhodování a veřejné jednání zůstává jinde. Takový model je problematický nejen pro ženy, které redukuje na prostřednice cizích rozhodnutí, ale i pro muže, kteří jsou tím zbavováni očekávání skutečného dialogu a odpovědnosti za vlastní duchovní růst. Vztah založený na nepřímém vlivu místo otevřené komunikace sotva odpovídá představě zralého křesťanského společenství.
Freska sv. Heleny, kostel San Fermo Maggiore, Verona
Autor: archiv autora
Tento způsob uvažování není nijak ojedinělý. Vyznačuje se typickou strukturou: uznání na začátku, omezení na konci. Ženy jsou oceněny jako svědkyně, nositelky víry a života, ale jejich účast na rozhodování a reprezentaci církve zůstává zásadně omezená.
Právě zde se otevírá prostor pro hlubší otázky, které zaznívají i v současné teologické debatě. Tradiční argumentace proti svěcení žen často vychází z předpokladů, které mají výrazně historický a kulturní charakter. Už středověká teologie, například u Tomáše Akvinského, pracovala s představami o „přirozenosti ženy“, které odpovídaly dobovým společenským strukturám. Dnes však žijeme v jiné situaci a církev sama v minulosti dokázala své postoje v některých otázkách promýšlet nově.
Někteří současní teologové proto upozorňují, že zdůvodnění nemožnosti svěcení žen zůstává v některých ohledech nedostatečně rozvinuté. Některá vyjádření magisteria se pak opírají spíše o autoritu než o přesvědčivě propracovanou teologickou argumentaci. Tím se teologie někdy redukuje na potvrzování existujícího stavu místo toho, aby otevírala prostor pro nové porozumění. Přitom právě schopnost číst „znamení doby“ patří k důležitým principům, které církev sama přijala.
Zajímavý je i posun v chápání jednání in persona Christi. Nejde o pouhé napodobení Krista jako muže, ale o zastupování Krista jako učedníka, tedy roli, která se neodvíjí pouze od pohlaví, ale od povolání a vztahu ke Kristu. Tradice sama přitom zná situace, kdy ženy vykonávají svátostné úkony, například křest v nebezpečí smrti, který byl v minulosti často svěřen porodním bábám.
To vše neznamená jednoduché řešení ani rychlou změnu. Ukazuje to však, že otázka role žen v církvi není uzavřená pouze jednou větou o neměnnosti tradice.
Vedle teologických argumentů je tu ale ještě jedna rovina, rovina každodenní zkušenosti. Ta často ukazuje, že nejde jen o oficiální učení, ale i o způsob jednání. Drobné situace, jako je přehlížení v rozhovoru, absence elementární zdvořilosti nebo automatické přiřazování žen do „servisních“ rolí, vytvářejí prostředí, které je s oficiálními prohlášeními o důstojnosti žen v napětí.
Tato zkušenost pak zpětně ovlivňuje i to, jak jsou přijímána slova z kazatelen. Pokud jazyk zdůrazňuje důležitost žen, ale současně je uzavírá do úzkého rámce, přestává být přesvědčivý. Ne proto, že by byl nutně neupřímný, ale protože postrádá přesvědčivý obsah a neodpovídá realitě, kterou ženy zakoušejí.
Svatá Helena nehledala „ženskou roli“. Hledala pravdu a našla ji. A nikdo jí u toho nevymezoval prostor, ve kterém se smí pohybovat.
Možná právě v tom spočívá výzva i pro dnešní církev. Nejen znovu potvrzovat důstojnost žen, ale promýšlet ji tak, aby nebyla současně omezována. Protože mezi slovy a realitou není jen propast, obojí se navzájem utváří.
A pokud se nezmění obojí, budou všechna kázání o důstojnosti žen znít čím dál prázdněji. Ne proto, že by byla nutně neupřímná, ale proto, že jim nikdo neuvěří.
Autorka je politoložka a teoložka.
