Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Allef Vinicius
V prvním dětství jsem toho o Velikonocích moc nevěděla, přesto jsem tušila, že jde o něco více než o malovaná vajíčka, kuřátka a zajíčka. Že je nějaký Velký pátek, to mi bylo známo už od malička. Ten den se nejedlo maso a babička říkala s prstem na rtech: „Velký pátek tiše – jali Pána Ježíše.“ Znala jsem i Bílou sobotu, takový tichý den, až se večer najednou rozezněly zvony, které se právě vrátily z výletu do Říma. Ve čtyřech letech se podobným metaforám tak krásně věří...
Velká noc se mi dokonce zdála tajemnější než vánoční noc, ale tak nějak docela potichu, neokázale, jakoby schoulená do sebe. Bylo mi sice divné, že ten malý Ježíšek, kterého o Vánocích všichni vítali, musí o Velikonocích umřít, ale kříž mě nijak neděsil. Naopak, líbil se mi, byl to krucifix v jednom z těch starých plzeňských domů kolem náměstí. Dům byl načichlý výpary ze závodní jídelny a vždy před bouřkou tam zaváněla i kanalizace. Nechodívala jsem tam s nadšením, navíc jsem se u maminky v kanceláři neskutečně nudila, ale ten kříž mi připadal jako zjevení, kolem Velikonoc ověnčený kočičkami a zlatým deštěm. Vzpomínám si na ruce zkroucené revmatismem, které vyměňovaly vodu ve váze a hladily mě po vlasech. A samozřejmě vzpomínám i na pohlavek, který mi uštědřila maminčina ruka, když jsem vyprskla smíchem – té vrásčité shrbené bábince se totiž říkalo slečno. No, to přece bylo k popukání!
Slečna Růženka Vovsová z pavlačového bytu ve Zbrojnické ulici. O pár let později mi připadala jako duch, který nejspíš vyskočil z ohmataného sešitu pověstí ze staré Plzně. A přitom je docela možné, že tahle nepatrná a nezajímavá stařenka byla jednou z těch, kdo mi vyprosili dar víry. Snad právě proto, že léta nesla svůj kříž: nemoci, osamělosti a nepochopení. Její život byl jedno jediné odříkání. Proto si na ni vzpomenu vždycky v postní době, když si najdu chvilku pro rozjímání – ona věděla, že po každém Velkém pátku přijde velikonoční jitro a v tom byla její síla.
Kolem kříže nad sešlapanými schody mi chyběl jenom jitrocel a jahodové listy. To byla babiččina zásluha, předčítala mi totiž Nerudovu Baladu horskou. Neměla jsem tušení, že moje babička, moudrá a krásná paní, se v mládí rozešla s církví. Ale kdybych to věděla, vyšlo by to na stejno. Vždyť to byla právě ona, kdo mi vyprávěl o Pánu Ježíši, který za nás umřel na kříži a přemohl smrt. Slovo „vzkříšení“ se mi moc líbilo, připadalo mi jako čistá, perlící voda plzeňských pramenů.
Po létech jsem viděla zobrazení Golgoty, rozměrné plátno v ateliéru akademického malíře, přítele mých rodičů. Snad teprve tehdy mi došlo, jak asi ukřižování mohlo vypadat ve skutečnosti – že to nebyl kříž v záplavě jarních květů. Naopak: utrpení, jaké si sotva umíme představit, ponížení až na dno, bolest pronikající celou bytost, pozvolné dušení, jedním slovem zoufalství. Vize blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové jsem nebyla schopna nikdy strávit, připadají mi mírně řečeno masochistické, ale někdy je třeba se podívat jejíma očima, aby nám došlo, že křížová cesta má hodně daleko k procházce jarní krajinou. Pán Ježíš vzal na sebe všechno utrpení, které si lidstvo dokáže připravit, prožil smrtelnou úzkost v Getsemanech, potupnou cestu na popraviště a smrt v bolestech a ponížení. Ne nadarmo byl kříž „vynalezen“ jako popravčí nástroj pro ty, jímž byla upřena jakákoli práva. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ – pravděpodobně to byla modlitba, známý žalm, ale i kdyby to byl zoufalý výkřik, znamenalo by to jedině to, že Pán pro nás sestoupil až na samotné dno. Tak jako oběti v plynových komorách v Osvětimi.
A potom přišlo nedělní jitro, kámen od hrobu byl odvalen. Velká noc je tichá, neokázalá, skoro plachá. Zmrtvýchvstání není show pro davy diváků. Záře vzkříšení je tím světlem, které občas přestáváme vidět v návalu různých životních karambolů, nemocí a neštěstí. Občas zapomínáme, že bez Velkého pátku by nebylo nedělní jitro – den, který nám dal Pán, a my se v něm můžeme radovat. Postní doba není období smutku, je to příležitost k zamyšlení – připomíná mi řeku, která plyne ke Svatému týdnu jako ke splavu: napřed pomalu, líně, pak se její proud postupně zrychluje, až všechno sebou strhne do víru pod jezem, aby se mohla volně, svobodně rozproudit.
Autorka je lékařka
