Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
Poslechl jsem si rozhovor s kazatelkou husitské církve Adélou Frýdlovou, v němž s moderátory pořadu reflektuje převážně queer témata. Vedle jiného mě zaujala její myšlenka, v níž představuje Boha jako toho, kdo hledí na kvality našeho srdce a u něhož, cituji, „nerozhoduje to, jaký tělesný otvor používáme při sexu, ale rozhoduje srdce. O nějaké otvory, to jde lidem, hlavně konzervativcům.“
Patřím v katolické oblasti k teologům, kteří se veřejně zastávají těch lidí, kteří jsou pro svoji sexuální (celolidskou) orientaci různými římskokatolickými skupinami i jednotlivci ostrakizováni a nemilosrdně skartováni jako lidé druhého řádu. Tento můj postoj se některým lidem nelíbí. Vadí jim např. moje úvahy o „veterinárním pohledu“ na lidskou sexualitu, který je v křesťanském prostředí doprovázen nikoliv autentickou teologickou rozpravou, ale – jak jsem několikrát napsal – spíše slovníkem pornofilmů. Přesto si nemyslím, že bychom mohli být s teologickou reflexí lidské tělesnosti a sexuality tak snadno hotovi.
Je pravda, že na rozdíl od Starého zákonu se Ježíš problematice sexuality, resp. těla, věnuje málo, není však u něj podružná. Spoléhá na to, že lidé, k nimž mluví a k nimž se v následujících staletích a tisíciletích dostane jeho slovo, budou hledat svoji roli v Božím plánu spásy i to, co je podstatou a smyslem jejich tělesnosti. Ježíšovy postoje k volné sexualitě (prostituci, zahýbání partnera, sexuálnímu chtíči) nemají charakter mravního ani sexuologického poučení. Jdou na hlubinu vztahů a do samotného jádra naší intimity. Nevěra, sexualizování vztahů, zacházení s tělem jako s nástrojem nekonečné rozkoše, zúžení člověka na prokreační charakter jeho biologického života – to všechno je znamením duchovně nalakovaného egoismu, který chápe partnera v jistém ohledu jako sexuální pomůcku nebo dočasného sexuálního průvodce na jeho gigantické životní cestě. Vulgární, technická, egoistická sexualita však zraňuje.
Vtělení Slova nebylo magickým projevem Boží moci. Ježíš na sebe vzal lidské tělo se vším, co tělo dovede, v čem je křehké, slabé, k čemu je určeno, jak obtížné nám někdy je. S jeho prožíváním tělesnosti souvisí pochopitelně jeho celibátní způsob života a pak to, co se dnes nedá vyslovit, aniž by člověk nebyl pokládán za blázna z 16. století. Mám na mysli celoživotní cestu za čistotou (jasností, upřímností, pravdivostí) ducha, duše i těla, stud, cudnost, ostych a potřebu určité distance, která mezi lidmi vytváří kvalitní vztahy a trvalá pouta.
Nedokážu, tak jako paní kazatelka Adéla Frýdlová, rozhodnout, zdali Bohu vadí, jaký otvor lidé používají při sexu, i když si myslím, že nám k tomu sexuologie i tradice církve určité směrovky poskytla. Pokud se pozastavuji nad veterinárním pohledem na lidskou sexualitu, který toho prozrazuje víc o těch, kteří tak smýšlí, než o těch, kteří žijí sexuální život bez hranic, pozastavuji se trochu i nad současnými pokusy spiritualizace sexuality v rámci křesťanství, která se na vlas podobá tomu, co vidíme u New Age spirituality a monetizovaného křesťanství. Pakliže je tedy před Bohem všechno otázkou čistoty srdce a jeho úmyslů, může toto srdce, které se v setkání s Bohem, ve vyznání hříchů a ve vzývání jeho milosti, stává čistým, ovlivňovat naše chápání sexuality a její praxi? Může si to vůbec dovolit?
Ježíšův vztah k jeho vlastnímu tělu a intimita a něha, s nimiž se obracel na druhé, nejsou samoúčelné a nejsou to ani metafory. Nemyslím si, že by člověk měl Krista napodobovat do všech podrobností, a to už proto, že je to nerealizovatelné. Pokud ale nevnímáme jednotlivé Osoby Trojice, Otce, Syna i plod jejích lásky – Ducha, jako nějaké energie, nýbrž opravdu jako osoby, s nimiž nelze komunikovat jinak než skrze pravdivost a čistotu našeho srdce a našich úmyslů, neměli bychom se i v úvahách o sexualitě ptát, co to vlastně je ona perichoreze, ono prostupování, ono prolínání a společný život, který je podstatou Božího „Jsem“? Vždyť my přece jsme obrazem a podobou Boží.
Je-li sexualita opravdu jedním ze způsobů našeho projevování lásky, můžeme se sami sebe vůbec ptát, ať už je naše sexuální orientace jakákoliv, má-li sexualita nějaké hranice? Obstojí-li před Bohem jen upřímné a čisté srdce, co je jeho nejsladším plodem? Mají nám k tomu ještě co říct světci napříč staletími, kteří nepěstovali mystiku sexuality, ale především mystiku sebepřekonání? Ovlivňuje náš sexuální život naše chápání Boha a měl by vůbec? A jsou ještě církevní či teologické úvahy o tělesnosti a sexualitě dnes k něčemu, anebo představují jen ten nejhloupější způsob, jak od sebe církev odhání lidi a mládež především?
