Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
V posledních několika měsících zveřejnily Katolické noviny sérii textů, které příznivě rámují Donalda Trumpa a jeho křesťansky stylizovaná poselství: poselství k Neposkvrněnému početí Panny Marie, zprávu o mši svaté v Bílém domě, text o Trumpovi jako zachránci pronásledovaných křesťanů v Nigérii, poselství ke svátku svatého Josefa, plán zasvětit Spojené státy Bohu i velikonoční pozdrav. Žádnému současnému státníkovi se v této komunikaci nedostává podobné pozornosti ani tak jednoznačně nábožensky příznivého rámování.
Zarážející přitom není jen to, co se ukazuje, ale i to, co mizí. Papežská kritika Trumpovy imigrační politiky se v tomto prostředí objevuje nanejvýš okrajově; konflikt kolem rétoriky o „ničení civilizace“ byl zveřejněn spíše jako izolovaný příspěvek. Nejde tedy o jeden mediální přešlap, ale o opakující se vzorec. U jasně soukromého názorového projektu by byla taková linie sama o sobě obhajitelná. Katolické noviny však stojí v citlivějším prostoru: organizačně nejde o oficiální periodikum České biskupské konference, zároveň se ale samy odvolávají na církevní schválení a nesou obecný název, který může působit reprezentativně.
Soukromý projekt s veřejným účinkem
Rozhovor se spoluzakladatelem Katolických novin Antonínem Randou ukazuje, že projekt sám sebe nechápe jako náhodný okrajový blog, ale jako odpověď na pocit části katolického prostředí, že v médiích chyběl tradičnější hlas. Tuto zkušenost nelze jednoduše odmítnout. V církvi skutečně existují různé citlivosti, různé důrazy a různé obavy. Poptávka po médiu, které dá prostor konzervativněji smýšlejícím katolíkům, je legitimní. Novost Katolických novin však nespočívá jen v tom, že by konzervativní hlas konečně dostal prostor, ale spíše v tom, že tento hlas převádějí do dynamiky sociálních sítí, kde nejlépe fungují jasní protivníci, pocit ohrožení a neustálé potvrzování vlastní identity. Problém nezačíná ve chvíli, kdy takové médium vznikne, ale ve chvíli, kdy se jeho základním jazykem stane pocit obležení.
Ani rychlý růst sledovanosti sám o sobě nevypovídá o kvalitě média ani o jeho společenské prospěšnosti. V prostředí sociálních sítí často nejrychleji rostou obsahy, které vyvolávají silné emoce, potvrzují identitární příslušnost a posilují polarizaci. Proto je třeba rozlišovat mezi dosahem a důvěryhodností. To, že médium zaplní určitou poptávku, ještě neznamená, že tuto poptávku kultivuje.
Tento text není útokem na konzervativní proud katolické víry. Nejde ani o výzvu k zákazu názorového média. Konzervativní hlas má v církvi své místo a katolicita nikdy nebyla jednotvárností. Problém Katolických novin nespočívá v jejich konzervativnosti, ale v tom, že jejich komunikační styl má opakovaně tendenci redukovat katolickou víru na kulturní konflikt a identitu v ohrožení.
Současný svět je v této komunikaci často představován jako prostor civilizačního úpadku, morální paniky a zápasu mezi „námi“ a „jimi“. Jednotlivé události nebývají čteny jako složité a víceznačné skutečnosti, ale jako další důkaz širšího boje: mezi obránci hodnot a jejich odpůrci, mezi věrnými a rozkladnými silami, mezi křesťanskou civilizací a jejími nepřáteli.
Křesťanství samozřejmě nemůže být bezkonfliktní. Evangelium se někdy dostává do napětí s duchem doby, politickou mocí i pohodlím většiny. Problém nastává tehdy, když se konflikt nestává důsledkem věrnosti evangeliu, ale základním způsobem, jak víra sama sebe chápe.
Takové rámování je přitažlivé. Nabízí jasný obraz světa a čtenáři dává pocit, že ví, kde stojí dobro a kde zlo. Jenže křesťanská víra nemá člověka vést především k rychlému zařazování lidí a událostí do bojových kategorií. Má ho vést k rozlišování, k hledání pravdy a k odvaze vidět i nepříjemnou složitost skutečnosti. Když se z víry stává nástroj mobilizace, rozlišování ustupuje. Čtenář není veden k otázce, co je pravdivé a evangelijní, ale spíše k tomu, aby se vymezil a potvrdil svou příslušnost ke „správné straně“.
S tím souvisí selektivní skládání reality. Každé médium vybírá, není možné psát o všem. U Katolických novin však nejde jen o běžný redakční výběr, ale o opakující se způsob, jakým jsou některá témata zvýrazňována a jiná ponechávána stranou. Velký prostor dostávají motivy ohrožené církve, agresivního progresivismu, islámu jako civilizační hrozby, migrace jako nebezpečí nebo tradiční rodiny jako poslední hráze před chaosem. Méně prostoru zůstává pro sociální rozměr víry, papežský důraz na migranty, mír, chudé, odpovědnost za jazyk veřejné debaty nebo kritiku nacionalistické a civilizačně bojové rétoriky.
Podobná selektivita se netýká jen témat, ale i církevních autorit. Katolické noviny se v rozhovoru představují jako projekt, který chce stát na straně biskupů a pastýřů církve. Jenže biskupové mají vlastní komunikační kanály, tisková oddělení a institucionální odpovědnost. Úkolem katolické žurnalistiky nemá být stát se reproduktorem vybraných autorit, ale pomáhat čtenářům rozlišovat i uvnitř církve samotné. Pokud médium zdůrazňuje jen některé biskupy, některé výroky a některé pastorační důrazy, zatímco jiné nechává stranou, nevystupuje jako hlas církve, ale jako kurátor jedné části církevního spektra. To samo o sobě může být legitimní, pokud je to jasně přiznáno. Problém nastává, když se takto vybraný proud prezentuje jako obrana církevního hlasu jako takového.
Sám spoluzakladatel Katolických novin v rozhovoru připouští, že růst média předběhl jeho vnitřní vývoj a že redakci chybějí některé mechanismy běžné ve větších redakcích. To je férové přiznání, ale zároveň vážné varování. U média s obecně působícím katolickým názvem, velkým dosahem a deklarovaným církevním schválením nejde jen o technický nedostatek. Čím slabší jsou redakční korektivy, tím větší váhu má základní ideový filtr, skrze který médium vybírá a rámuje realitu.
Takto vytvořený obraz nemusí být v jednotlivostech prostě nepravdivý. Může obsahovat skutečné události, výroky i problémy. Je však poskládán tak, aby stále znovu potvrzoval jednu základní tezi: svět se rozpadá, křesťané jsou v obležení a víra musí být především obranou.
Právě zde dobře zapadá příklad Donalda Trumpa. Když je opakovaně zvýrazňován jako politik, který mluví o Bohu, modlitbě a náboženské svobodě, zatímco papežská kritika jeho politického stylu nebo imigrační politiky zůstává okrajová, vzniká silný komunikační signál. Autorita se nepřijímá podle toho, zda je církevní, pastoračně odpovědná nebo teologicky hluboká, ale podle toho, zda podporuje předem daný obraz světa. To se netýká jen politiků, ale i samotných hlasů uvnitř církve: některé jsou zesilovány, jiné umlčovány tím nejjednodušším mediálním způsobem – prostě se o nich nemluví.
Podobný mechanismus se objevuje u témat genderu, sexuality, reprodukce a rodiny. Samozřejmě je legitimní, aby katolické médium hájilo důstojnost manželství, rodiny, života a rodičovství. Problém nastává ve chvíli, kdy se z těchto témat stane téměř výlučný klíč k interpretaci současnosti. Když je demografická krize vykládána převážně jako morální úpadek, a nikoli také jako sociální, ekonomická a existenciální otázka. Když jsou lidé žijící mimo ideální model rodiny přítomni hlavně jako součást problému, před nímž je třeba se bránit.
Víra se tím zužuje na obranu určitého kulturního řádu. Křesťan přestává být především člověkem povolaným k následování Krista a stává se členem ohrožené menšiny, která musí hájit svou identitu proti nepřátelskému světu. Takový obraz může dávat pocit sounáležitosti. Zároveň ale uzavírá cestu k soucitu, naslouchání a pastoračnímu rozlišování.
Specifickým rysem této komunikace je spojení alarmismu a zbožnosti. Vedle konfliktních politických a kulturních témat se objevují modlitby, citáty svatých, mariánské motivy, příběhy obrácení nebo duchovní povzbuzení. Samy o sobě nejsou tyto prvky problémem. Modlitba ani zbožný jazyk nejsou podezřelé. Problémem je jejich funkce v celkovém rytmu komunikace: nejprve hrozba, pak zbožné uklidnění, poté další mobilizace. Konfliktní obraz světa je obalen duchovním jazykem, a proto nepůsobí jako politická agitace, ale jako starost o víru.
Právě zde se ukazuje pastorační důsledek. Nejde jen o to, jaké názory Katolické noviny zastávají. Jde o to, jaký typ víry jejich komunikace dlouhodobě formuje. Víra se může začít jevit především jako strach, obrana, stálá bdělost před nepřítelem. Taková víra je tvrdá, ale křehká. Potřebuje nepřítele, aby věděla, kým je, a čím silnější je pocit ohrožení, tím méně prostoru zůstává pro pokoru, korektní polemiku i vědomí, že církev sama potřebuje obrácení.
Dopad se netýká pouze čtenářů Katolických novin. Týká se také obrazu církve ve veřejném prostoru. Pokud člověk, který se s církví setkává jen okrajově, narazí na médium s názvem Katolické noviny, může snadno nabýt dojmu, že právě takto katolická víra vypadá: jako směs kulturní obrany, politického rozhořčení, nedůvěry k modernímu světu, selektivně přijímaných autorit a zbožného jazyka.
Název a hranice církevního schválení
Název je zde proto podstatný. Kdyby šlo o médium s názvem, který by jasně signalizoval soukromý konzervativní projekt, problém by byl menší. Označení „Katolické noviny“ působí obecně a reprezentativně. Navíc nejde o název bez historické zátěže. Po dlouhou dobu, konkrétně v letech 1948–1989, byl název Katolické noviny v českém prostředí spojen prakticky s jediným oficiálním periodikem římskokatolické církve, byť vydávaným v podmínkách komunistického režimu a jeho dohledu nad církevním životem. I proto může dnešní užívání tohoto názvu působit jako snaha navázat na institucionální autoritu nebo přinejmenším vyvolávat dojem oficiálnosti.
Navíc může být snadno zaměňováno s Katolickým týdeníkem, zavedeným médiem českého katolického prostředí spojeným s Českou biskupskou konferencí. Běžný čtenář nemusí rozlišovat mezi Katolickými novinami a Katolickým týdeníkem. Vidí podobný název, katolickou tematiku a náboženský jazyk. Výsledkem může být dojem, že vyhraněný soukromý projekt má podobnou míru církevní odpovědnosti a legitimity jako institucionálně ukotvené katolické médium.
Rozhovor zároveň otevírá otázku církevního schválení. Randa říká, že název Katolické noviny nebyl použit bez souhlasu církevní autority a že projekt má církevní schválení. Právě proto by bylo namístě přesněji rozlišit, co takový souhlas znamená. Souhlas několika biskupů nebo církevních představitelů, kteří projektu důvěřují či ho podporují, není totéž co schválení Českou biskupskou konferencí jako celkem. Stejně tak podpora jednotlivých biskupů neznamená, že projekt reprezentuje postoj českého episkopátu nebo že k němu neexistují vážné výhrady i uvnitř církve. Jestliže je tato skutečnost v komunikaci zastřena, vzniká zavádějící dojem širší institucionální garance, než jakou projekt skutečně má.
Souhlas s názvem navíc není totéž co redakční garance. Teologický dohled nad naukovými texty není totéž co odpovědnost za politické a kulturní rámování. A podpora jednotlivých představitelů církve není totéž co reprezentativní hlas celé církve. Nejasnost tohoto statusu může posilovat dojem, že vyhraněný soukromý projekt má širší církevní autoritu, než jakou skutečně nese.
Je fér dodat, že Randa v rozhovoru výslovně mluví o potřebě slušnosti, respektu a o tom, že člověk s odlišným názorem není automaticky nepřítelem. Právě proto je ale nutné rozlišovat mezi deklarovaným úmyslem a mediálním účinkem. Médium nemusí své oponenty výslovně označovat za nepřátele, aby dlouhodobě vytvářelo obraz světa rozděleného na obránce hodnot a síly rozkladu. Kulturní válka nezačíná až urážkou. Začíná už tehdy, když se složité společenské a církevní otázky stále znovu řadí do téhož schématu ohrožení a obrany.
Tím se odpovědnost přesouvá i k samotné církvi. Ne ve smyslu cenzury nebo zákazu, ale ve smyslu jasného rozlišování. Církev nemusí potlačovat konzervativní hlas. Měla by však být schopna srozumitelně říci, že katolická víra není totéž co kulturní válka, že obrana hodnot nemůže nahradit evangelium a že zbožnost se nesmí stát krytím pro politickou mobilizaci.
Otázka tedy nezní, zda Katolické noviny smějí existovat. Smějí. Otázka zní, co se stane, když jejich styl komunikace začne být vnímán jako normální podoba katolické víry. Když se víra veřejnosti představuje hlavně jako obrana před nepřátelským světem, ztrácí schopnost být svědectvím naděje. A když se jméno církve spojuje především s mobilizací strachu, oslabuje se i důvěryhodnost evangelia, které má člověka vést nikoli k panice, ale k pravdě, odvaze a milosrdenství.
To nejsou otázky namířené proti konzervativním věřícím. Jsou to otázky po odpovědnosti, pravdivosti a po tom, zda církev dokáže i v napjaté době rozlišit mezi vírou, která člověka vede ke Kristu, a vírou, která ho především učí bát se světa.
