arcibiskup Jude Thaddeus Okolo
Autor: 2.0 BY-NC-ND commons Dominicana/Creative República Presidencia
Čtyři roky jste byl papežským nunciem v České republice a dnes se s naší zemí loučíte. Papež vás povolal na nové místo na Haiti. Jak se vám u nás líbilo?
Stejně tak, jako na jiných místech, kde jsem působil, jsem se u vás cítil doma. Nemám s nikým žádné problémy. Nicméně, jak víte, sem tam můžete narazit na někoho, kdo je ztělesněním nesmiřitelného člověka, a takové osoby najdete kdekoli na světě. Rád jsem jezdil po vaší zemi a věnoval se tomu, oč nás naléhavě žádá Svatý otec, abychom dělali, tedy abychom navštěvovali různá místa, šli za Božím lidem a slavili spolu s lidmi bohoslužby, mluvili a stolovali s nimi, setkávali se s nimi u nich doma a na jejich pracovištích a sdíleli s nimi jejich radosti a starosti. Od okamžiku, kdy jsem přijel do České republiky, jsem neformálně i formálně navštívil řadu diecézí, farností a klášterů. Byl jsem pozván, abych jednotlivcům a rodinám požehnal domy a byty, slavil mši svatou ve farnostech a na poutních místech, navštívil úřady biskupství, farmy, chalupy i zámky. Vypravil jsem se na vycházky s mládeží, na pikniky. A při tom všem jsem měl příležitost zdokonalovat svou češtinu.
Naše země je považovaná za ateistický stát. Jak to vidíte z vlastního pohledu vy?
Označení „ateistická země“ jsem slyšel při různých příležitostech. A nezdá se, že by odpovídalo skutečnosti, pokud vezmeme význam pojmu „ateismus“ doslova. Nicméně je to jedna z prvních informací, kterou se my, cizinci, dozvídáme o vaší zemi, sotva sem přijedeme. Někdy toto označení může působit jako varování, jindy zase jako nálepka: „Jsme volnomyšlenkáři,“ nebo může jít o určitý druh stvrzení svobody vyjadřování. Vzato doslova se pojem „ateismus“ pojí s odmítnutím existence Boha. V České republice si všímám, že mnoho lidí se nehlásí k žádnému náboženství, ale zároveň se nestaví proti možnosti existence Boha. Jsou spíše indiferentní nebo nejeví zájem o náboženské otázky. Spíše bych je nazval lidmi dobré vůle, a to kvůli jejich vlídnému nazírání reality. Jistě, stejně jako v kterékoli části světa, jsou zde také ateisté v přísném slova smyslu. Když pozorujete ty, kteří jsou věřící, okamžitě vás zaujme, jak hluboce jsou oddáni své víře, kterou praktikují. V situacích, kdy mohou být houževnatí, jsou bez pochyby vlídně houževnatí.
Naučil jste se dobře i český jazyk. Pomohlo vám to otevírat nové možnosti?
Každý nový jazyk, který se učíme, rozšiřuje naše obzory a otevírá nové. Moje čeština je stále ještě velmi slabá, ale snažil jsem se ji zlepšovat.
Jací jsou čeští věřící? Vidíte budoucnost církve u nás dobře?
Nikdy není snadné hodnotit nějaký národ, zvláště pak, pokud jde o náboženství. Pro každý národ platí, že jeho duchovní stránka a její projevy jsou velmi komplexním předmětem hodným analýzy. Srovnání pokulhávají. Dojmy klamou. Stereotypy nefungují. Heidegger nás vybízí, abychom své předsudky a tendence nepromítali do nových situací, do kterých se dostáváme, ale poodstoupili a umožnili nové realitě, aby se sama ukázala takovou, jakou je. To je to, oč se neustále snažím. Každý den se moje přesvědčení trochu mění, pozitivním, někdy negativním směrem. Často bývám ohromen, někdy se dostavují opačné pocity. A je to normální v kterékoli části světa. Obecně, jak jsem to už zmínil, bych řekl, že lidé zde jsou hluboce oddáni své víře, kterou praktikují. Zpočátku jsem si myslel, že lidem, kteří tady žijí, rozumím. Nyní jsem přesvědčen o tom, že ohledně pochopení zdejšího obyvatelstva musím začít úplně od začátku. A tak jsem sáhl znovu po svých učebnicích pastorální psychologie, které začínají analýzou myšlenkových vzorců v kontextu historických zvratů a zkušeností.
Apoštolský nuncius Jude Thaddeus Okolo
Autor: Člověk a víra / Stanislav Pospíšil
Velice si vážím českého národa. Ve větší míře je zde patrné vědomí vlastní identity, potenciálu, vlastní hodnoty, smyslu pro oddanost, i když se náboženský rozměr vytrácí.
Jste papežským diplomatem už od roku 1990. K jakým docházelo zásadním změnám na vaší cestě?
Jednou z největších změn, které jsem si sám na sobě všiml, je ta, jak vnímám lidi. Mám hlubší povědomí o lidech a více si jich vážím. Má práce spočívá také v tom, že se zabývám velmi citlivými záležitostmi, a to mě vede k respektování lidské křehkosti a k tomu, že si cením úsilí druhých, když se snaží být dobrými lidmi, nebo, řekl bych, lepšími lidmi. Také si daleko více všímám spletitosti politických intrik a jejich důsledků, neshod a střetů zájmů v diplomatických kruzích, rozčarování z druhých, které člověk může pocítit, dále citlivých otázek, kterým je třeba věnovat v církvi pozornost, a příležitostí k projevení lidské dobroty.
Jak jste vnímal papeže Františka? Oslovoval i nevěřící lidi a širokou společnost...
Když Kristus řekl Petrovi: „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev,“ znal význam toho, co říká. Postava papeže je velmi důležitá pro naši víru. Svatý otec je symbolem jednoty církve. V dnešním světě je silným morálním hlasem. I nevěřící uznávají papeže jako ztělesnění jednoty a to, jak tato skutečnost napomáhá úsilí o mír ve světě. Papež František nás všechny stále naléhavě vybízel, abychom se zasazovali o mír. Papež Lev na jeho odkaz navazuje.
Pocházíte z Nigerie. Kromě křesťanů je v této africké zemi i mnoho muslimů. Poznal jste nějaký útlak, jak to vidíte při pozorování z dálky dnes? Často čteme o útocích islamistických extrémistů na vesnice a školy. Na druhou stranu je často povrchně spojován islám právě jen s islamismem.
Jako křesťané, kteří jsou věrni své identitě, se stále snažíme podněcovat dialog a pokojné soužití s příslušníky jiných náboženství.
Pracoval jste v oblasti dialogu s křesťanskými sektami. Co si o nich myslíte, proč vlastně existují a jak hovoří navenek?
Z pohledu psychologie náboženství je dialog s křesťanskými sektami velmi náročný a téměř nemožný, když vezmeme v úvahu jejich charakter a tendence. V této oblasti musíme spoléhat na Boží milost.
Jaké to je být nunciem v Karibiku, kde jste již působil a kam se teď vracíte? Lidé jsou tam asi otevřenější a srdečnější než lidé z Evropy...
V různých částech světa žijí různí lidé. A jak jsem již řekl, nelze je příliš srovnávat. Porovnávání může vést k okouzlení, ale může také klamat. Je třeba brát lidi takové, jací jsou. Někteří jsou spontánní a upřímní, jiní liknaví, opatrní a mírní. Všude na světě ale najdete dobré, srdečné a otevřené lidi. Taková je moje zkušenost. Samozřejmě konzumní způsob života a přílišný důraz na práci snižuje míru osobního kontaktu mezi lidmi, ale jsou zde přítomny také jiné pozitivní hodnoty, které mezilidským vztahům prospívají, jako například čestnost a soudržnost.
Co si myslíte o synodalitě v církvi? Jsou jí otevřeny nové cesty?
Jsem jedním z těch, které nový rozměr synodality přitahuje v pozitivním slova smyslu. Musíme mít na paměti to, že synodalitu jako první uskutečňovali apoštolové. Apoštol svatý Petr svolal sněm v Jeruzalémě, na který byli pozváni také Pavel a Barnabáš. Poslední roky jsem měl řadu přednášek k tématu synodality. O přednášky bývá velký zájem. Abych vyjmenoval několik pozitivních hodnot synodality, jsou to otevřenost Božímu slovu, schopnost naslouchat druhým lidem, uznání, že druzí mohou přispět k růstu mé víry, větší zapojení laiků do života církve. Nicméně musíme být také opatrní. Synodalita neznamená kompromitaci naší víry. Spíše nás zve k tomu, abychom upevnili svou víru četbou Božího slova a otevřeností Duchu svatému.
Co to znamená být členem Řádu Božího hrobu v postavení komtura s hvězdou?
Bylo mi nabídnuto, zda bych chtěl přijmout čestné členství v Řádu, a to kvůli mým snahám ve prospěch křesťanů ve Svaté zemi. Jak víte, křesťané, kteří žijí v zemi našeho Pána Ježíše Krista, stále trpí. Musíme tedy na ně v modlitbách pamatovat. Vezměte si jen toto: Jste malé dítě, které chodí do školy, a jednoho dne se uprostřed školního hřiště najednou postaví vysokánská zeď a rozdělí vaši školu na dvě části. Co byste dělal? Jako dítě byste byl v šoku! Někteří lidé na tyto skutečnosti zapomínají. A mou povinností tedy je, abych je vlídně vedl k tomu, že si budou více vědomi utrpení, kterému jsou křesťané žijící v dalekých zemích vystaveni.
V Koclířově u Svitav vznikla kopie mariánské svatyně z portugalské Fatimy. Zúčastnil jste se slavnostního otevření. Co pro vás znamená mariánská zbožnost?
Všichni máme maminku. V duchovním slova smyslu máme my křesťané také duchovní matku, a to matku Pána Ježíše. A úcta k ní nás vede k tomu, že se věnujeme bohulibým projektům, které přispívají k posílení křesťanských hodnot. Capelinha v Koclířově je typickým příkladem poutního místa, kde se shromažďují lidé, aby vzdávali chválu Bohu a úctu Panně Marii, modlili se, konali pokání a činili dobré skutky pro spásu lidí. Všichni známe fatimský příběh a Francisca Marto. Jako dítě jsem hrál roli malého Francisca Marto. Zval jsem kluky na modlitbu růžence a říkal jsem jim, aby byli hodní. V našich vesnicích jsme se jako děti každý večer scházeli venku a spolu jsme se modlili a učili náboženství. Byla to dobrá věc, ze které vzešlo mnoho povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu.
Jako arcibiskup a nuncius máte mnoho povinností. Jak všechno zvládáte?
Toto je odvážná otázka. Zodpověděl bych ji jednoduše. Pravidelně vstávám velmi brzy, abych se modlil a prosil Boha o jeho vnuknutí. V kanceláři někdy začínám pracovat už v 6 hodin ráno, když je všude ještě naprosté ticho a klid.
