Papež František
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Nepozorován prošel českým církevním a teologickým prostředím, které se zaobírá vnitřními zápasy a mezilidskými boji, apoštolský list papeže Františka z 19. června 2023, nazvaný Sublimitas et miseria hominis, jenž je svým způsobem osobním holdem Svatého otce jednomu z největších křesťanských myslitelů novověku – Blaisi Pascalovi, jehož 400. výročí narození (19. června 1623) si církev toho roku připomínala.
Není bez zajímavosti, že František vydal svůj text u sv. Jana na Lateránu, a tedy z hodnostně nejvýznamnějšího kostela, jenž je historicky „matkou a hlavou všech kostelů města Říma“ čili celého světa. Pouto papežské baziliky s Papežskou Lateránskou univerzitou, na níž ve 20. století působily dvě významné osobnosti českého původu – Vladimír Boublík a Karel Skalický – není náhodné. František mířil svou úvahou hlavně k lidem intelektuálního zaměření, pro něž může být vědec a křesťan Blaise Pascal důležitým symbolem a vzorem. František říká:
„Právě proto bych navrhoval, aby každý, kdo chce vytrvale hledat pravdu – což je v tomto životě nikdy nekončící úkol – naslouchal Blaisi Pascalovi, muži obdivuhodné inteligence, který trval na tom, že kromě usilování o lásku nemá žádná pravda cenu.“
Pascal, známý spíš jako exaktní vědec, byl nejen podle mého mínění úplně nejvíc teolog. Způsob, jakým se věnoval teologickým a spirituálním tématům, byl i na tehdejší dobu výjimečný a předznamenal dobu 20. století a čas, v němž žijeme my. V r. 1654 prožil při události, při níž málem přišel o život, duchovní otřes, který proměnil jeho život a určil směr jeho posledních osmi let života. „Rok milosti“, jak bývá jeho vyznání označováno, obsahuje bezpodmínečné oddání se Boží pravdě a Kristově milosti. Píše se v něm také:
„Ježíš Kristus.
Vzdálil jsem se od něho; unikal jsem mu, zříkal se ho, ukřižoval jsem jej.
Kéž se od něho nikdy nevzdálím.
Zachovává se jen cestami, které naznačuje Evangelium:
Sebeodříkání úplné a tiché.“
I v tehdejší době se někteří členové vyšších vrstev uchylovali do kláštera. Majetek a moc sice vytvářely, tehdy jako dnes, obrovský rozdíl v kvalitě všedního života a v mnoha privilegiích, ale nepřinesly obvykle ani trvalé štěstí, ani zdraví, ani spokojenost. Poznal to Pascalův bohatý otec, který musel zápasit s kardinálem Richelieuem, poznala to jeho sestra a poznal to nakonec i on. Nevzdal se vědy, kterou miloval – matematiky a fyziky, a nevzdal se ani filosofie. Jak dokazuje jeho slavná kniha Myšlenek (Pensées), která vyšla i v češtině, dokázal dát všechny své talenty do služby pravdy a smyslu, který viděl jedině v Kristu a spíš v přísnějším, svým způsobem skoro asketickém životě vědce laika.
Papež František cituje ve svém apoštolském listu Pascalovy Myšlenky ne proto, aby filosofii poslal na odpočinek, ale aby ukázal, že oproti Kristovu poselství spásy, o němž celý svůj život přemýšlel lateránský teolog Boublík, nemůže žádná lidská myšlenka, asketická praxe či filosofie nabídnout člověku ani cestu k vykoupení, ani lék, který – jak píše Pascal – lidé na své strádání marně hledají.
„Všechen váš důmysl nedospěje dál než k poznání, že sami v sobě nemůžete najít ani pravdu, ani dobro. Filozofové vám to slibovali a nedovedli to splnit. Vždyť nevědí, v čem je vaše opravdové dobro, ani jaký je váš opravdový stav.“
V jeho Myšlenkách najdete také jeho slavnou „sázku na Boha“. Když se Pascal setkával s lidmi ze své společenské vrstvy, pro kterou Bůh hrál někdy spíš jen okrašlovací roli, přednesl jim tuto svoji „sázku“ a chtěl, aby o ní uvažovali. Věřím, že i tyhle více než 400 let staré tři věty mohou člověku, přešlapujícímu kolem víry, dodat odvahu ke čtení Pascalova díla a k tomu, aby – až přijde ten čas – přijal okamžik milosti. Pascal napsal:
„Vsaďme se, že Bůh jest, a zvažme zisk i ztrátu. Uvažujme o těchto dvou případech: vyhrajete-li, vyhrajete všechno, prohrajete-li, neprohrajete nic. Vsaďte se tedy, že jest. Neváhejte.“
