Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
I přes vcelku velkou imaginaci jsem si nedokázal představit, že jedněmi z nejpočetnějších obětí internetové distrakce budou křesťané. Uměl jsem si představit leccos, ale to, jak lehce se dají křesťané zatáhnout do žabomyších válek mezi sebou, jak snadno je lze přesvědčit o vnitřním nepříteli, proti kterému je třeba neustále vystupovat, a jak silně na ně působí Girardův mimetismus v té nejhořší podobě, kterou představil transhumanista Peter Thiel, jsem si představit bohužel nedokázal.
Netušil jsem, jak snadné bude pro technologické kazatele nové budoucnosti přivádět lidi prostřednictvím internetu a sociálních sítí do neustálého mimetického konfliktu. Myslel jsem si, že křesťané jsou už z podstaty toho, v Koho věří a ke Komu jdou, odolnější a ostražitější. Jenže ouha. Internetová závislost na každodenních hádkách a přích se stala ještě strašnější než závislost na chemických drogách. Paseme po lajcích jako šílení, bojujeme o pozornost, děláme všechno možné i nemožné, abychom dostali do popředí své názory, které mají s Kristovým vykupitelským příběhem už pramálo co společného. Thiel a jemu podobní prodejci instantního štěstí nám k tomu rádoby zadarmo nabízejí online prostor, který nespí a který z nás udělal algoritmové otroky, aniž by na nás musel jakkoliv naléhat a tlačit. Daň, kterou za to platíme, je strašná. Pomalá smrt duše.
Je faktem prosté evidence, že nás internetové hádky a bažení po lajcích a pozornosti odvádějí od podstatných věcí. Nejde však jen o typické důsledky „Attention Economy“ (ekonomiky pozornosti), která vydělává nejvíce tam, kde se lidé hádají o naprosté nesmysly, o nichž by před lety neztratili jediné slovo. Žabomyší křesťanské války vnášejí do hry zástupná, podružná, teologicky pofidérní a přízemní témata. Lidé opakují (dříve: vykrádají) myšlenky druhých a vydávají je za vlastní – do puntíku tak, jak to dělají chatboty AI. Jenže fragmentace nejen mysli, ale celého člověka od vlasů po konečky prstů, ho rozebírá na prvočinitele, a namísto toho, aby se radoval z toho, že je Božím dítětem a že byl povolán ke společenství s Bohem, z něj dělá smutného narkomana pozornosti druhých, kteří ho za dvě nebo za tři srdíčka poplácají po ramenou, jako by zrovna potkali Tomáše Akvinského nebo sv. Františka.
Žabomyší války, jejichž terčem se stávají „ti druzí“, a tedy hlavně biskupové, papež, lidé, kteří jsou v církvi za něco odpovědní, a kněží, z nás vysávají energii do té míry, že bojujeme se čtením nikoliv dlouhých textů, ale už i textů, které by se vešly do jedné SMSky. Internetové debaty, vrcholící dnes a denně vysmíváním se lidem s jinými názory, nejsou obdobou gladiátorských her starověku. Člověk se stává zvířetem, které je s to panáčkovat za pamlsek i tisíckrát za sebou, aniž by se ptalo, jestli na světě není něco lepšího než kus žvance.
Přesto se objevují paprsky naděje. Komunity křesťanů, kteří si dopřávají digitální detox i za cenu digitálního opovržení a zapomnění. I v českém křesťansky orientovaném prostředí najdeme lidi věnující se skutečnému úsilí, modlitbě, meditaci, budování, restaurování a tomu, čemu se říká „hluboká práce“, jejíž plody nerostou rychle jako lajky a srdíčka, ale objeví se třeba za rok, za pět, za deset let. Kde ty lidi najdeme? V tichu, v obyčejných poměrech, na okraji pozornosti.
Viděl jsem nedávno nekonečnou vlnu nadávek na adresu pražského arcibiskupa, který komusi za cosi poděkoval a stal se psancem (prý nemůže překročit vlastní stín). Neuplynulo 24 hodin a ten samý byl veleben za to, že se zastal médií veřejné služby. Ráno vás lynčují, večer nosí na ramenou. Je to jako v čase totalitních průvodů a revolucí. Ráno jste bůh, večer klepete na dveře, které vám však zůstávají zavřeny. Peter Thiel a jeho transhumanistické tvoření nového člověka našlo kyprou, živnou půdu v křesťanech, kteří by si měli být přece jen jisti svou životní, celo-osobní orientací, leč nejsou. Jak je to vůbec možné? Můžeme věřit. Můžeme nevěřit. Neměli bychom však soudit, vysmívat se, neustále s někým bojovat a ironizovat ho až k ponížení a tvářit se přitom, jako bychom se zrovna vrátili z Večeřadla od Poslední večeře Páně. Náš úkol je jiný. Tedy ještě před pár lety byl.
