Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Alespoň z hovorů mých přátel a lidí, jejichž život a práci sleduji, vyplývá, že to, co kdysi Václav Havel nazval „blbou náladou“, dnes dostoupilo vrcholu. Občas mě budí ze spaní výroky lidí propagujících spiritualitu infantilního křesťanství (hoří stodola, ale všechno bude dobré, proto nehasím), že minulé i současné politické strany, které už ani nezastírají, že jedním z cílů jejich politiky je destrukce občanské společnosti a demokracie, volila nepatrná hrstka internetových křiklounů. Výsledky voleb a panující „blbá nálada“ jaksi dokládají nehoráznost tohoto tragického sebechlácholení. Společnost, jejíž součástí jsou i církve, je na smrt nemocná, a i ti lidé, kteří ještě nedávno sršeli aktivismem, začínají být unavení a skeptičtí.
Navzdory infantilnímu utěšování výše zmíněných glosátorů nejsem sám, kdo si myslí, že situace je opravdu vážná, ne však beznadějná. Můj postoj má daleko k poraženeckému přístupu. Tak jako u jiných těžkých okamžiků lidského života, které jsem prožíval s druhými, jsem přesvědčený, že křesťanská naděje a z ní plynoucí odvaha se nedá z člověka vytlouct ničím, a už vůbec ne proslovy, ultimáty a výhrůžkami politiků, připomínajících v hrubých konturách komunistický režim krátce před svým kolapsem.
Blbá nálada postihla rovným dílem sekulární společnost i církve a mezi nimi nejvíc ty, které si postavily svůj pomyslný kostel na písku a ubezpečovaly se mezi sebou o tom, že oni mají pravdu a že tato pravda brzy zvítězí. Nejen sociální sítě a jejich křesťanská tvář, ale i dožívající teologický a církevní prostor, který má na vzestupu blbé nálady svůj podíl, jsou dokladem, že únava křesťanů je hraniční a že někteří z nich ztratili dokonce povědomí, v Kom měla jejich naděje a víra kdysi svůj pramen. Když lékař přestane věřit v uzdravení svých pacientů, může se ještě stát zahradníkem. Když křesťan, teolog a kněz přestanou věřit v to, že jejich rukama a skrze jejich dílo jedná všemohoucí Bůh, nemohou se stát ani zahradníky, protože i stromy, keře a květiny potřebují cítit naději, že zítra znovu vyjde slunce a že mraky dříve nebo později přinesou déšť.
Říkal a napsal jsem to tisíckrát a budu to říkat tak dlouho, dokud budu mít sílu: Nebojte se, že by kohokoliv z lidí, natož celou zemi, nechal Bůh bez pomoci a že by jakákoliv vaše práce směřující k dobrému byla zbytečná. Nedejte si, prosím, namluvit, že za zatáčkou je slyšet dusot koňů Apokalypsy, a že tedy už nic nemá cenu. Nevěnujte svoji pozornost, energii a čas lidem a jejich projektům, které mají svůj zdroj jen v negaci, v rozmíškách, ve vyvolávání blbé nálady. Nechte, říká nám náš Pán, aby mrtví pochovávali své mrtvé. Nepodlehněte tomu strašně přitažlivému narativu, že církev už nemá co nabídnout (protože je plná kariéristů, sexuálních a mocenských predátorů a šílenců) a že teologie je na světě jen proto, aby uživila ten malý zbyteček lidí, kteří sami nevědí, co by jinak dělali. Zbavte se, prosím, kousek po kousku představy, jako by tady, v Česku a v církvích, které tu působí, byl nějaký střed světa, třetí, čtvrtý nebo pátý Řím, a že tady, u nás, se láme chléb světových dějin. Prosím, buďte ke svému srdci a ke své duši laskavější. Vydejte se jinou cestou.
Svět, do něhož jsme byli posláni a kde máme jako křesťané svůj úkol, od nás nečeká skupinkaření a dělení církve ještě na větší drobné. Čeká od nás život podporující lavinu naděje a předávané víry, a to nikoliv té pitomé víry, která připomíná řeči pojišťovacích agentů a politiků, že bude líp, ale víry, že se s Bohem je dobře každý den, blbé náladě navzdory.
I křesťan má právo na blbou náladu, ale nesmí se jí klanět a jí podléhat. Blbá nálada bere místo Tomu, kdo má všechny možnosti, aby nás uzdravil. Navzdory blbé náladě a skutečně děsivé realitě církevního a teologického provozu, nad nímž žasnou i lidé zvyklí na ledacos, mě poslední měsíce a roky naplňuje kypivá naděje, že Bůh má svět pod kontrolou, i když je tomu občas těžko rozumět. Přidejte se, prosím, na stranu Boha naděje, a nechte ty, kteří chtějí jít svou cestou vstříc konečnému rozčarování, ať jdou. Není ve vaší moci je zadržet, natož uzdravit. Asi víte, kdo má tu moc? A mluvte v létě všude, kam přijdete, o Boží naději a lásce, i kdyby se na vás divně dívali. Nemáte větší úkol než tento. Jste vyslanci Boha, který má svět ve svých rukách.
