Lékařka a překladatelka Dagmar Pohunková
Autor: cirkev.cz
V době přesycené zpověďmi známých či úplně neznámých lidí, které dominují knižnímu trhu a ještě víc sociálním sítím, působí kniha Příběh mého života: Doba a lidé možná až trochu nepatřičně. Obsáhlý rozhovor Hany Svanovské s lékařkou a překladatelkou Dagmar Pohunkovou, která byla po dlouhá léta výraznou tváří disentní římskokatolické církve, je však v záplavě publikací daného žánru výjimečný.
Zásluhu na tom mají obě ženy. Hana Svanovská, která kladla důležité otázky a věnovala tomuto projektu několik let, a je tak skutečnou spoluautorkou této autobiografie. A pochopitelně Dagmar Pohunková, která se v poněkud úzkoprsém prostředí naší církve, v níž se tak rády a pracně vytvářejí životopisné legendy a jen těžko uvěřitelné hagiografie, snaží být v pohledu na téměř celý svůj život upřímná, věcná, civilní a spravedlivá – k sobě i druhým. Více než 400 stran textu, doplněného o několik fotografií z autorčina života, má tři velké narativní vrstvy plus jednu jako přívažek.
Tou první je její rodinný život – její rodiče, příbuzní, rodiště, místa, kde žila, i nesčetná mezilidská pouta a osudy lidí, kteří to neměli ve století dvou strašných -ismů, dvou světových válek a dramatické proměny světa jednoduché. Vzpomínání tohoto druhu byste chtěli napsat jako kroniku vašeho rodu, aby se zachovalo něco z toho, co se do vás vepsalo a čím vás, zřetelně i méně viditelně, ovlivnili ti, z jejichž krve jste vzešli.
Druhou vrstvou je intimní autorčin život a jeho vývoj, který byl všechno jiné než přímočarý a nudný. Vzdělaná, krásná a činorodá žena hovoří bez rozmáchlých figur a velkých slov o mnohém, co prožila od dětských let, co ji formovalo, co zranilo, co uzdravilo, a je upřímná i v pohledu na členy své rodiny, na matku a adoptivního otce, kteří jí v době dospívání a studií připravili poněkud hrubozrnnější prostředí, v němž musela mladá žena žít a přežít. Při četbě toho, jaké kříže si nesla na svých bedrech, jak složité partnerské a mezilidské vztahy prožívala a jak ji to všechno podivuhodným způsobem vedlo, doslova tlačilo a dostrkávalo k Bohu, mně bylo s pohledem na fotografii začínající lékařky trochu do breku.
Třetí vrstvou je autorčino hledání a nacházení Boha, v jejím případě jednoznačně Boha odpuštění, útěchy a lásky, a postupné hledání vlastní duchovní cesty, na níž se setkala a spolupracovala s legendami disentní, bojující a doufající církve, např. s Antonínem Mandlem, Jiřím Reinsbergem, Oto Mádrem či Václavem Vaško, to abych vzpomněl jen některé. Vzpomíná-li na život církve v pražském katolickém intelektuálním okruhu, vzpomíná nutně i na socialistické bezčasí své lékařské praxe mimo Prahu a později na svoji práci v Praze. A ačkoliv prožila rozpad manželství, smrt rodičů, to, jak se do života celé rodiny vepsala komunistická ideologie zločinců z povolání, i poněkud bujařejší a uvolněnou atmosféru lékařského prostředí bez limitů, vypadá ve svém vzpomínání důstojně a kráčí se vztyčenou hlavou. Čekali byste možná povinnou míru životopisné nostalgie a „přihřívání vlastní polívčičky“, jenže nedočkáte se ani jednoho, ani druhého. Dagmar Pohunková nezveličuje nic: ani své odborné zásluhy, ani svoje nasazení v podzemní církvi, ani svoje překladatelské dílo, ani to, jak přispívala k životu společenství, v němž se dalo smysluplně žít, ani svoji bolest ze zneužívání, potratu či rozpadu manželství. Je otevřená a upřímná asi jako římský teolog Karel Skalický ve svých pamětech. Nedivím se, že když se v roce 1968 potkali v Římě, udělal na ni tehdy třicetiletý mladý kněz dojem. Oba se totiž ve svém životním rozpomínání rozhodli nemalovat nic narůžovo, nevytvářet si pomník, nepřifukovat zásluhy, neukazovat, kde všude byli, co viděli, koho znali, kolik mají akademických titulů a zásluh. Cítili to jako závazek vůči svému svědomí, svým čtenářům a blízkým, ale hlavně to učinili pro pravdu samu, která se nakonec stejně projeví. Jen proto hovoří Dagmar Pohunková (tak jako Karel Skalický) otevřeně třeba o své sexualitě, vztazích, pádech i zázračných zmrtvýchvstáních. Jen jediné tu nečekejte – dramatické scény a bombastické popisy jako z filmů pro dospělé. Skutečnosti, které se jim staly, totiž dokázali přetavit ve vyšší dobro, věnované skrze potřebné Tomu, kdo je držel za ruku tehdy, když jim bylo ouvej.
Příběh mého života: Doba a lidé možná až trochu
Autor: Nakladatelství Michael Bronec
A k té třetí vrstvě vzpomínek patří ještě jedna. Tou je závěrečná úvaha nad dobovými tématy, s nimiž se Hana Svanovská na Dagmar Pohunkovou obracela. Najdeme tu – i když jen naznačeně – úvahy o současné podobě církve, feminismu, zneužívání, papeži Františkovi, celibátu a roli žen v církvi. V šestadvacáté kapitole pokládá Hana Svanovská otázku, která se stala úhelným kamenem římskokatolické církve v Česku a která naprosto překryla veškerou teologii už tím, že se z ní v mezilidských vztazích, odříznutých od světové zkušenosti naší církve, stala sekernická, třídící otázka typu „Losna, nebo Mažňák?“. Čteme:
„A co role žen v církvi, o níž se tolik diskutuje?“
„Ta pro mě není tak důležitá.“
„Proč?“
„No prostě... Já mám radši chlapy.“
„(Smějeme se.)“
Tahle drobná epizoda, která se odehrála možná nad šálkem kávy nebo čaje, třebas mně, čtenáři a recenzentovi knihy, ukazuje, jak jsme se v církevním prostoru jedné ze zemí za bývalou a už zase se rodící železnou oponou, oddali snění o své české výjimečnosti a hlavně o tom, že „naprosto jasně víme“, kudy se má církev ubírat. Máme přece „v rukách“ papeže Františka... Celý životní příběh Dagmar Pohunkové však přináší jiný, mnohem kosmopolitnější a ucelenější pohled na zásadní okamžiky lidského života, společnosti a církve. Není důležité, jak hluční při vyřvávání svých názorů a invektiv v církvi jsme. Není podstatné, máme-li v kapse stranickou knihu současných katolických celebrit, kolem nichž a jejich bolístek se vlastně točí většina viditelného obsahu národní církve. Je sice důležité, abychom sdíleli širokou vizi naší církve, která je církví všech světadílů, všech kultur, všech civilizačních okruhů, všech jazyků, všech politických uspořádání, ale klíčové je – čtu ve vzpomínkách Dagmar Pohunkové –, o jakou změnu se pokusíme my sami. O proměnu svého srdce, o proměnu toho malého kousku země kolem nás, jemuž říkáme s básníky pravěku – domov.
„Prožila jsem dlouhý život,“ začíná své vzpomínání doktorka Pohunková, a zdá se, že ve svých dlaních nabízí svému srdci a Bohu, k němuž oklikami kráčela, aby mu padla do náruče, celý svůj život s jeho vzlety i pády, nadějemi i deziluzemi, své smíření, své prosby, své otázky – třeba tu po vzkříšení z mrtvých... Byl bych vděčný, kdyby Příběh mého života v rozsáhlé knižní produkci dneška nezapadl. A byl bych neskonale blažený, kdyby alespoň na čas překryl mnohé neskutečné příběhy a dramata české církve, která skrze všednodenní vyznání svých aktérů připomíná tak trochu ztracený a nalezený díl Haškova Švejka. Nejen život s jeho tajemnými hlubinami, ale i společnost a církev jsou mnohem pestřejší a mnohem víc v Božích rukou, než by se mohlo na první pohled zdát. Ke komu jít a komu věřit, to ukázala paní Dagmar Pohunková způsobem, z něhož bychom mohli odezírat. Ne proto, abychom se stylizovali do role významné ženy, ale proto, že v jejím životě se snoubí opravdovost se skromností a pokorou. A to dnes rozhodně není málo.
