Ilustrační foto: kříž nad hrobem papeže Františka
Autor: archiv autora
Ježíš Kristus přináší pokoj, smíření, uklidnění anebo naopak válku, rozdvojení, konflikt? Když čteme v Janově evangeliu (14,27): „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám…“, nesmí ujít naší pozornosti následující slova: „NE (pokoj) JAKO DÁVÁ SVĚT, JÁ VÁM DÁVÁM. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí… To jsem vám pověděl, abyste NALEZLI VE MNĚ POKOJ. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Podobně Ježíš mluví v Lukášově evangeliu (12,51): „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ Ježíšův pokoj a mír je tedy koncepčně odlišný od definice, pod kterou si tento stav představuje náš svět. Ježíšův pokoj má totiž dialektický a revoluční náboj. Nejedná se o budhistickou nirvánu, pacifismus, pasivitu či nějakou psychickou relaxaci anebo lhostejnost či líbivé a populistické usmiřování za každou cenu. Stejně tak je tomu v evangeliu podle Matouše (10,34): „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ’nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ Zbavíme-li církev tohoto dynamického náboje, pak se stává solí, která pozbyla chutě. Ve stejném duchu cituje Krista i evangelista Lukáš (12,49): „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ V křesťanské tradici je tento výklad velmi silný. Ježíš touží: aby svět zapálil Duch svatý, aby lidská srdce ožila, aby víra nebyla mrtvá. Vrchol tohoto ohně přichází o Letnicích, které jsme v minulých dnech oslavili.
Tento oheň: proměňuje, osvobozuje, dává odvahu a ničí strach. Současně však je to oheň očištění, který spaluje nečistotu, očišťuje zlato a odhaluje pravdu. Kristus tedy nepřichází jen „uklidnit svět“, ale: očistit člověka, rozdělit pravdu od lži a zničit pokrytectví. Ne proto, že by Ježíš miloval konflikty, ale protože pravda vždy něco rozděluje. Ježíš není „udržovatel klidu“ za každou cenu usmiřování a uklidňování. Jeho náboženství není vůbec pohodlné. Ježíš přišel zapálit, probudit, otřást, vyburcovat a proměnit. Vyvádí člověka z duchovní smrti. Jeho učení bylo, je a bude vždy velkou společenskou provokací. Křesťanství v Ježíšově pojetí není vlažnost, společenská konvence, náboženský folklór a dekorace či klerikalismus. Je to akční oheň lásky, tak jak o tom mluví mnozí mystikové jako např. svatý Jan od Kříže, svatá Kateřina Sienská či svatá Terezie z Ávily.
Boží láska není ovšem jenom sentiment, nýbrž je spalující, náročná, radikální a absolutní. Když člověk skutečně potká Krista, musí shořet jeho ego, faleš, masky, sebestřednost a narcismus. Proto evangelium může bolet. Po výroku o ohni Ježíš v Lukášově evangeliu (12,50) říká: „Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se tak nestane.“ Tím myslí svůj kříž. To znamená: oheň evangelia není ideologie, není revoluce silou anebo násilím. Je to oheň, který projde skrze oběť lásky. Kristus nezapaluje svět mečem, ale svým křížem, utrpením odpuštěním a sebevydáním. To má velký význam pro dnešek a jeho výrok je mimořádně aktuální. Dnešní svět je nemocen duchovní únavou, cynismem, vlažností, prázdnotou, honbou za požitkem, mocí, sexem a penězi. Ježíšův „oheň“ znamená: znovu hořet pro pravdu a dobro. Mystickým paradoxem je, že Kristův oheň současně zahřívá i pálí, těší i zneklidňuje, sjednocuje i rozděluje. Proto jsou tato slova tak silná. Ježíš vlastně říká: Nepřišel jsem jen zlepšit svět. Přišel jsem zapálit nový svět, tedy radikální proměnu a člověka a dějin.
Mimořádně autentickým a silným imitátorem Kristova stylu život byl papež František. Jeho „letničnímu“ odkazu pro církev a svět se budu věnovat v pokračování této svatodušní úvahy.
Autor článku žije v Itálii. Je klinický psycholog-psychoterapeut a kněz plzeňské diecéze, t.č. mimo aktivní službu.
