Papež František
Autor: Wikipedia.org / Long Thiên
Mimořádně autentickým a silným imitátorem Kristova stylu život byl papež František. V jeho příkladu byla patrná jednoduchost života, neobyčejná lidskost, spontaneita, autenticita, blízkost chudým, důraz na milosrdenství, něžnost, kontakt s lidmi na okraji, odmítání triumfalismu, schopnost osobního gesta, kritika duchovní pýchy a klerikalismu. František nezdůrazňoval moc církve, nýbrž více „evangelní styl“ Ježíše: stolování s hříšníky, blízkost raněným, soucit, odpuštění a jednoduchost. Byl „pastýřem, který voní po ovcích“. Naplňoval evangelní důraz na milosrdenství, chudobu, službu, pokoru a důstojnost každého člověka. Zvlášť výrazně připomněl obraz Krista, který nehledá „dokonalé“, ale ztracené; který nejprve uzdravuje a teprve potom soudí; který staví člověka před systém, instituci, úřad. Úzce byl spjatý s milosrdenstvím, blízkostí a pastorací periferií.
1. Papež František změnil tón a styl papežství. Přenesl důraz z institucionální autority na pastorační blízkost, z kulturních válek na evangelium odpuštění, z právního jazyka na jazyk doprovázení.
Chápal „církev jako polní nemocnice“, viděl prioritu milosrdenství před odsuzováním a byl nablízku chudým, migrantům a lidem na okraji.
2. Obnovil důraz na milosrdenství: Klíčovým tématem pontifikátu bylo Boží milosrdenství.
A jeho vrcholem „Svatý rok milosrdenství” (2015–2016). To v praxi znamenalo položit větší důraz na zpověď a duchovní doprovázení, citlivější přístup k rozvedeným, pastorační otevřenost vůči lidem v „neregulérních situacích“.
3. Uvedl v život synodalitu, která se stala největší strukturální reformou po Druhém vatikánském koncilu a znamená: větší naslouchání laikům, zapojení žen, decentralizaci a kulturu dialogu. Princip synodality, naprosto běžný pro církve pravoslavné a starokatolické, se stal jedním z hlavních témat současného katolicismu a lze v ní spatřovat návrat k rané církvi.
4. Zahájil ekologickou revoluci v katolické sociální nauce: Encyklika „Laudato si”
(2015), která překvapila celý svět. Tématem se stalo propojení ekologie, ekonomiky a spirituality, konceptu „integrální ekologie” a morálního apelu vůči klimatické krizi. Dokument ovlivnil: environmentální debaty, OSN, ekologická hnutí i mezináboženský dialog. Nic obdobného v církevních dějinách dosud nebylo.
5. Papež František vyzval k novému přístupu vůči osobám s jinou sexuální orientací s důrazem na důstojnost každého člověka a odmítl jakoukoliv nenávist a diskriminaci. Rozvinul pastoraci osob LGBT. Dokument „Fiducia Supplicans” z prosince 2013 neznamená uzavírání „manželského svazku“, nýbrž podle přesných a závazných instrukcí požehnání osobám či párům v neregulérních situacích.
6. Velký důraz kladl na pomoc chudým a úsilí o sociální spravedlnost a kritizoval „ekonomiku vyloučení“. Statečně hájil migranty a mluvil proti „globalizaci lhostejnosti“.
7. František reformoval kurii, nastolil nový systém v oblasti kontroly financí Vatikánu, včetně boje proti korupci.
8. Zavedl „nulovou toleranci” v oblasti sexuálního zneužívání s větším tlakem na biskupy. Tím vytvořil nové normy odpovědnosti a postavil mimo službu ty, kteří se provinili bez ohledu na jejich postavení v církevní hierarchii.
9. Významným úsilím Františka byl mezináboženský dialog a světový mír. Usiloval intenzivně o dialog s islámem, o dobré vztahy s židy a udržoval pravidelné kontakty s pravoslavím. Historickou událostí bylo zejména: setkání s ruským patriarchou Kirillem v únoru 2016 na Kubě a a publikování Dokumentu o lidském bratrství v Abú Dhabí v únoru roku 2019. Stal se jedním z nejvýznamnějších globálních hlasů v úsilí o mír, odzbrojení, dialog a lidskou důstojnost.
náhrobní kámen papeže Františka
Autor: archiv autora
10. Příznačné pro papeže Františka byl důraz na modlitbu a radost evangelia. Klíčovým textem se stala exhortace Evangelii Gaudium z listopadu 2013, která shrnuje jeho vizi misijní církve, evangelia radosti a církve otevřených dveří.
Pontifikát papeže Františka lze charakterizovat jako přesun od obranného katolicismu k pastorační otevřenosti, návrat tématu milosrdenství do centra, důraz na periferie světa i církve. Zřetelné bylo jeho úsilí spojit věrnost tradici s novým jazykem pro moderní svět. Mnoho lidí vnímalo papeže Františka jako papeže, který se mimořádně silně snažil žít evangelní styl Ježíše — zejména v důrazu na milosrdenství, chudé, nemocné, kterým projevoval lidskou blízkost, jež vyjadřoval i fyzickým kontaktem. Zda byl „nejvěrnějším následovníkem Krista“, to už zůstává otázkou osobního a duchovního hodnocení. Jeho prostý hrob v římské bazilice Santa Maria Maggiore je stále hojně navštěvován: bílý náhrobek s kopií jeho malého kříže pektorálu a s nápisem „Franciscus”, silně promlouvá i po jeho smrti.
Nejotevřenější a nejvíce „františkovská“ diecéze ve střední Evropě
V naší republice je odkaz Františkova pontifikátu aplikován poměrně výrazně a v českém kontextu možná dokonce nejviditelněji v plzeňské diecézi. Pod vedením biskupa Tomáše Holuba bývá často vnímána jako jedna z nejotevřenějších a nejvíce „františkovských“ diecézí ve střední Evropě.
Synodalita je spatřována jako reálný způsob života diecéze, pro kterou je charakteristické naslouchání, společné rozlišování, zapojení laiků a otevřená diskuse. Plzeňská diecéze rozjela vlastní víceletou diecézní synodu, která není jen formální akcí, ale skutečným pokusem proměnit styl fungování církve. Mezi delegáty byli muži i ženy laici, mladí lidé i kněží. Nyní synoda přechází do praktické aplikace výsledků, tedy do putování. V příštích 3-5 letech se má věnovat pozornost následujícím prioritám: doprovázení k životu v Kristu, podpora ohnisek života, služba životu, mladým lidem, restrukturalizaci farností, synodálnímu stylu vedení, zajištění bezpečného prostředí a odpovědné správě majetku. V českém prostředí je to poměrně mimořádné: jedná se o větší účast laiků, menší klerikalismus, důraz na dialog místo direktivního řízení a pastoraci periferie. Diecéze dlouhodobě klade důraz na lidi mimo církev, rozvedené, hledající, nevěřící, osoby LGBT a lidi na okraji společnosti. To odpovídá přesně již zmíněné Františkově představě církve jako „polní nemocnice“. Biskup Holub promlouvá srozumitelně jazykem blízkosti, realismu a milosrdenství spíše než odsuzováním a vynášením soudů. Silný je rovněž sociální rozměr a charita, tedy velmi „františkovská“ sociální orientace diecéze. Diecézní charita Plzeň provozuje rozsáhlou síť služeb: pomoc bezdomovcům, hospicovou péči, práci s migranty, pomoc seniorům, humanitární projekt a podporu rodin v nouzi. Charita zde není vedlejší aktivitou, ale jedním z center identity diecéze. To odpovídá Františkovu důrazu na „církev chudou pro chudé“.
Důraz na milosrdenství
Plzeňská diecéze mimořádně silně přijala koncept „misionářů milosrdenství“, který vytvořil papež František během Jubilea milosrdenství. V diecézi působí nadprůměrně vysoký počet těchto kněží: důraz je kladen na zpověď a duchovní doprovázení, uzdravování a otevřenost vůči lidem s komplikovanými životními příběhy.
Akcent na komunikaci s moderním světem
Je kladen důraz na používání civilnější jazyka i oblečení kněží, profesionalitu, otevřenost vůči médiím a na dialog se sekulární společností. To je výrazný rozdíl oproti staršímu obrannému modelu církve. Plzeňská diecéze se snaží naslouchat a správně vyhodnocovat znamení doby. Pravidelný interaktivní pořad online „LIVE s biskupem” je unikátní příležitost položit Tomáši Holubovi či mimořádně jeho generálnímu vikáři Petrovi Hruškovi otázky, na které odpovídají a současně informují o životě diecéze. Přibližně 40 nahrávek je možné vidět i zpětně ze záznamu na kanálu youtube. Pozornost je věnována pravidelnému kontaktu a spolupráci duchovních se starosty obcí, s místními zastupiteli i aktivní účasti v rámci společenského a politického dění. Výrazná a trvalá je i pomoc migrantům, zejména z Ukrajiny. Samozřejmá je i kategoriální činnost kaplanů ve zdravotnictví, vězeňské službě, školství, v armádě a policii ČR.
Plzeňský biskup Tomáš Holub
Autor: Bip.cz / Václav Beneš
Ekumena a dialog mezi církvemi
Biskup Holub je pověřen v rámci ČBK činností v oblasti ekumenismu. Diecéze také dává silný akcent dialogu s nevěřícími včetně velké kulturní otevřenosti. To odpovídá Františkově snaze o budování mostů místo příkopů.
Realismus vůči sekularizaci
Plzeňská diecéze působí v jednom z nejvíce sekularizovaných regionů Evropy. Proto zde vznikl určitý realistický, neideologický, méně triumfalistický styl pastorace, která využívá všech sociálních sítí pro komunikaci. Místo snahy „ovládnout společnost“ je důraz kladen na malé živé farní komunity, pastorační stanice, řeholní společenství, a to od misijních kongregací jako jsou např. obláti Panny Marie Neposkvrněné až ke kontemplativnímu řádu trapistů, přičemž je kladen důraz na autenticitu, osobní vztahy, svědectví. Současně je biskup v úzkém a pravidelném kontaktu se všemi kněžími a stálými diákony. To je velmi blízké Františkově vizi „menšinové misijní církve“.
Plzeňská diecéze se jeví jako nejvíce synodální diecézí v České republice, jednou z nejvíce pastorálně orientovaných a jednou z nejvěrnějších praktických realizací Františkovy vize církve ve střední Evropě. To se projevuje úsilím o milosrdenství před legalismem, dialogem před konfrontací, službou před mocí, periferií před centrem, doprovázením před odsuzováním a synodalitou místo čistě hierarchického modelu.
Do pastorační práce se zapojují aktivně i akolyté i akolytky, ať již s pověřením časově omezeným (mimořádný služebník a služebnice eucharistie) anebo s ustanovením trvalým, což je jeden z plodů pontifikátu papeže Františka.
V plzeňská diecéze je problematika rozvedených a znovu civilně sezdaných řešena jedním z nejotevřenějších a zároveň nejstrukturovanějších způsobů v katolické církvi ve střední Evropě. Hlavní inspirací je Františkova exhortace Amoris Laetitia z března 2016, a to zejména její osmá kapitola. Hlavním principem je: ne automatismus, ale „rozlišování“. Členům farních obcí, kterých se to týká, to přináší naději i na možnost přijetí svatostí po určité době doprovázení podle přesných pravidel na základě písemného prohlášení jejich diecézního biskupa. To znamená velký a významný posun v dosavadní pastorační praxi. Odstraňuje se tak diskriminace těchto osob v rámci jejich společenství.
Neméně významným počinem je začlenění kněží východního obřadu do pastorace plzeňské diecéze. Ti s celou rodinou žijí na faře, a mohou být prorockým znamením budoucnosti, kdy možnost žít manželským a rodinným životem se rozšíří i na římskokatolické duchovní, aniž by to ubralo na významu těch, kteří si zvolí život v celibátu. I v tom je nová vize na vícebarevnou a pluralitní církev v síle ohně Ducha svatého, jak ji dokázal prorocky nastínit papež František.
Autor článku žije v Itálii. Je klinický psycholog-psychoterapeut a kněz plzeňské diecéze, t.č. mimo aktivní službu.
