Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Less is more – méně je více. Zlaté pravidlo umění, architektury, módy i literatury. Nikdy jsem úplně nechápal, proč lidé tak rádi dramatizují a zveličují něco, co je buď běžné a normální, nebo přímo banální. Genderově je tahle sportovní disciplína vyrovnaná. Hezky se to ukázalo u nedávného nedovoleného biskupského svěcení v Kněžském bratrstvu Pia X. Alespoň v ateistickém a církevně dost zuboženém Česku to vypadalo, že některé katolické ženy a katoličtí muži vyhlásí této komunitě, která nemá na všednodenní život církve absolutně žádný vliv, válku. Kdyby to nebylo k smíchu, bylo by to k pláči.
Sedíme tuhle u vody a najednou odněkud zazní čeština. Tři chlapíci se dohadují o pestré směsici témat. Ten nejaktivnější vypráví příhodu o tom, že ho kdysi – nevím kde – zastavila dálniční policie, donutila ho sjet na benzínku a tam zaplatit dálniční mýto, které tento muž zapomněl ve své skromnosti zaplatit. Naříkal: „Přece nebudu platit tu svinsky drahou dálnici! Dneska bych s nima byl jináč hotovej!“ Jeho dva kumpáni se snaží tu a tam oponovat, že vidí tohle nebo tohle jinak, ale ten fyzicky nejmenší z nich si myslí, že celou skupinu vede a že jeho dva kamarádi jsou vlastně jen jeho posluchači. Všechno ví, všude byl, od všeho má klíče, ničeho se nebojí. Nemá tedy ani strach z pokuty, protože je tu zakázáno pít alkohol a kouřit, což všichni tři chlapíci neberou v potaz. V jejich rukách se střídají plechovky s pivem s cigaretami, jako by byli kouzelníci. Mladí prý neví o životě nic a jsou zmatení. Nevím. S cucáním piva v plechovce to není myšlenka z nejsilnějších. Surreálná chvíle je umocněna tím, že jim nikdo nerozumí, ač by hlavní řečník rád přesvědčil o své pravdě celý svět.
Dost často se mě lidé ptají, co říkám na krach katolického teologického vzdělávání v Česku. I na tomto poli se, myslím, strašně přehání. Všechny strany se ohání přesvědčením, že bez jejich vkladu by teologie v Česku a možná že i v celé Evropě už neexistovala. Co na tom, že se jaksi zapomnělo na naše přátele, kteří dopadli nepozorovaně v Budějovicích, v Olomouci a v různých dalších církevních a jinak zbožných institucích ještě mnohem hůř než kolegové a kolegyně v Praze. Přehánělo se strašně, dramatizovalo se jako ve starých černobílých filmech a i skutečná pravda byla přikryta silnou polevou hysterie a přehánění. A výsledek? Z už tak špatných mezilidských vztahů se staly vztahy katastrofální, a to prosím pěkně mezi těmi, kteří se na potkání představují jako Ježíšovi učedníci z nejvěrnějších a kteří si ještě nedávno padali do náručí jako pokrevní bratři a svědčili si na svatbách a křtili si děti.
Ani v Bratrstvu Pia X., ani na katolických učilištích, ani kdekoliv jinde přece nejde o nějaké teologické či filosofické rozpory. Na řadě témat se rozumní lidé dohodnou a odlišnosti si ponechají k dalšímu promyšlení. O co tedy jde? O to, že se na všech stranách – na té konzervativní či pseudo-konzervativní, i na té liberální či přímo papežské – strašně přehání, zveličuje, nadsazuje, přestřeluje, a že hyperboly mířící do nebes se staly běžným komunikačním prostředkem. Nechápu, kde se to všechno vzalo, a už vůbec nechápu, že se naprostá většina spravedlivého odporu vyřizuje skrze výkřiky na sociálních sítích, a ne v reálu, a tedy tam, kde se může stát, že v zápalu a obraně stanovisek padne sem tam i nějaká ta facka. A ne neprávem. Jenže facebookový guerillový odpor je bezzubý. Ono to někdy jinak nejde než se ušpinit od hnoje či přímo padnout hubou do hromady … však víte čeho.
Ježíš v ničem nepřeháněl, spíše naopak. Jenže sotva odešel ke svému Otci, pustili se jeho následovníci do zveličování skoro všeho, co s jeho příběhem nějak souviselo, až měly všechny ty první ekumenické naukové koncily plné ruce práce, aby ten pohádkový tvůrčí zápal – od pseudo-evangelií o Ježíšovi, který se chová jako kluk střílející prakem ptáky, až po ty nejneuvěřitelnější hereze, udržely na uzdě.
Křesťanské osobnosti, které jsem mohl poznat, měly a mají jedno společné: vždycky vybízely k civilnosti, k uměřenosti, střídmosti a zdrženlivosti a k tomu, aby člověk raději zůstal nohama na zemi, a to tím spíš v duchovní a spirituální oblasti, protože jinak si obyčejně natluče nos. Bylo by potěšující, kdyby nám letní dny pomohly se trochu uklidnit, nabrat sílu a naučit se dívat na věci tak, jak jsou. Taková pravda totiž neklame, třebaže nemusí být vždycky příjemná a sexy.
