Ilustrační foto
Autor: Milada Vigerova / Unsplash.com
Tento příspěvek nutně zjednodušuje a zobecňuje. Už „český katolík“ v nadpisu je jakýsi abstraktní pojem, který katolíky v jejich různosti zobecňuje přespříliš. Ti křesťané, kteří se hlásí k označení „evangelikál“, vytvářejí ovšem skupinu neméně pestrou. Řadí se sem následovníci protestantských obrodných hnutí 17.-19. století (v ČR například Evangelická církev metodistická, Církev bratrská nebo baptisté; bývají sem řazeni i adventisté), ale také církve, jejichž stáří se počítá na několik desítek let, jako je Církev Křesťanská společenství nebo Apoštolská církev. Poslední dvě zmíněné církve patří k těm, jejichž začátky byly spojeny s letničním probuzením. Jednota bratrská je pak příkladem evangelikální církve, která využívá tradičního názvu z 15. století, ale dnes je její charakter svázán především s charismatickým hnutím a pietistickou tradicí obnovené Jednoty bratrské z 18. století. Současně je česká Jednota bratrská příkladem církve, které se nevyhnuly rozdělující spory, kdy část členstva nechtěla nové směřování své církve přijmout a existuje od r. 2000 jako Ochranovský seniorát Českobratrské církve evangelické.
Mnohobarevnost pojmu evangelikál doplňme ještě zmínkou, že „evangelikální“ charakter někdy vykazují, alespoň zčásti, i církve tradičnější (u nás například Slezská církev evangelická augsburského vyznání). V prostoru evangelikalismu najdeme i církve a jednotlivé sbory, které stavějí na „evangeliu prosperity“ a povzbuzují své následovníky značně problematickým způsobem „budeš-li dobře věřit, dobře se ti na tomto světě povede“.
Používáme-li tedy zde slovo evangelikál, bude to jakýsi hypotetický průměrující konstrukt. Kéž mi všichni evangelikálové z masa a krve odpustí a kéž ti katolíci, kteří evangelikalismus neznají, následující odstavce vezmou spíše jako pobídku k vlastnímu hledání než jako soubor ucelených informací.
Proč katolíci potřebují evangelikály?
Když se katolík zúčastní poprvé shromáždění některé evangelikální církve, začne se divit. Po krátkém úvodním uvítání nebo modlitbě začne obvykle pásmo „chval“, kdy hudební skupina více nebo méně rockovějšího charakteru hraje a zpívá písně vyznavačského ducha. Texty těchto písní obsahují slova jako „Tvoje jméno vyznávám“, „Vím, že jsi mi blízko“, „Ježíši, mám Tě rád“, „Pro krásu tvého jména má duše bude žít, aby říkala: mám tě rád, Ježíši“. Jedná se téměř vždy o osobní vyznání víry a lásky k Ježíši/Hospodinu. A písně chval, trvající v evangelikální liturgii nezřídka desítky minut, mají pomoci do takové vyznavačské (vpravdě evangelikální) spirituality vtáhnout všechny přítomné.
Katolíkovi se to může zdát příliš emočně laděné, příliš prvoplánové nebo příliš jednostranné. Ale zde je první a nejzávažnější důvod, proč my katolíci potřebujeme evangelikály: evangelikál ví, že křesťanská víra je v prvé řadě žitý osobní vztah. Nejde zde na prvém místě o přijetí nějak vymezeného učení, nejde zde o sebepoctivější členství v církvi, ale o vztah lásky a vydanosti Tomu, kdo se vydává v lásce mně. O život s Tím, komu jsem uvěřil, a do Ducha životodárnosti takovéhoto vztahu jsem se ponořil. Víra je jednoduchá, křesťanství je jednoduché. Duch sám mne uvádí do vztahu s Hospodinem a Kristem, mezi námi už nestojí nic. Kéž katolík, jehož církev byla a stále je mistrem ve znáboženšťování víry, toto slyší a přijme.
Katolík dále potřebuje evangelikály pro relativizaci svého vztahu k církvi. Aby mi bylo dobře rozuměno: jsem přesvědčen, že křesťan bez církve dlouhodobě věřit neumí a na tomto světě nelze být církví jinak než „po lidsku“, tedy v rámci lidsky ustavené instituce. Nicméně kolik katolíků je náboženskou představou „jsem křesťan = jsem členem církve“ vlastně paralyzováno: jako by snad platilo, že „kde je kostel/kněz/mše/poutní místo, tam je církev a tam mám být i já“. Katolík je pak rád, když se v církvi „dějí věci dobře“ a je traumatizovaný, když se zde dějí neřády. Na tom, „jaký je kněz“, záleží velmi, protože církev bez kněží je nepředstavitelná. Pupeční šňůra dětí lidové církve se svou matkou není stále přeťata a „dědictví otců“ dostává přednost před mocí a svobodou Ducha víry. Evangelikál vnímá nedělní slavnost především jako „shromáždění“ věřících, zde i věci církevně nedobré (které samozřejmě v evangelikálním prostoru nechybí) mohou ustoupit víře v žité společenství s Pánem. V evangelikálních církvích je klerikalismus také přítomný, ale je alespoň umenšen. Církev je organizačně „sbor“ vedený kolektivně staršovstvem; bývá zde pověřený pastor, který je volený a odvolatelný a obvykle se nestylizuje do role „duchovního“. Činnost církevního sboru stojí a padá s dobrovolnictvím: zatímco katolicismus se pracně pokouší přesvědčit sám sebe, že i laici jsou církev, evangelikálové jsou aktivnímu spoluvytváření svého sboru naučeni.
Evangelikálové ctí bibli a touží, aby pro ně bible byla Slovo Boží. S tím je svázaná i obtíž, kterou rozeberu později, ale víra, že sám Bůh skrze bibli mluvit může, je hodná následování pro mnohé katolíky. Katolík staví vysoko svátosti i „mše“ (a zachvívá se hrůzou z představy, že pro nedostatek kněží mše nebudou), ale zde je pobídka: čti a zpytuj Písmo sám i s druhými a Bůh sám bude jistě s tebou a s vámi.
Evangelikalismus je aktivní a akční, je to snaha žít křesťanství naplno, nemít ho jen jako úctyhodný a dobrý nedělní kolorit. Evangelikál touží žít svou víru misijně, nestydí se hovořit o své víře, věří, že hybatelem církve je nakonec sám Pán.
Co se katolík od evangelikálů učit nemusí
Ona obtíž, kterou jsem slíbil zmínit, souvisí právě s láskou k bibli: kde chybí interpretační rámec, láska k Písmu snadno sklouzne k fundamentalismu, který není u evangelikálů pravidlem, ale je častý.
Fundamentalistické pojetí bible drží tradici verbální inspirace protestantské ortodoxie 17. století a ve výsledku připomíná to, jak své Písmo obvykle chápou vyznavači islámu: Korán byl nadiktován samým Bohem Mohamedovi skrze anděla Džibríla (Gabriela) a je proto doslovným (tj. slovo od slova) „slovem Božím“. Neplatí zde, že Slovo Boží lze ve víře hledat a najít v biblickém slově lidském, ale slovo Boží se zde se slovem lidským mechanicky ztotožňuje. Bible se pak v tomto pojetí stává jakýmsi orákulem, automatem na (staticky, věcně a historicky chápanou) pravdu, která nabízí odpovědi na všechny otázky. Jednotlivé „pravdy bible“ navíc mají do sebe zapadat jedna do druhé, jako kostičky jednoho velkého puzzle. Žádné tvrzení bible v tomto pojetí není v rozporu s jiným tvrzením. „Pravda bible“ není zde pravdou dynamiky života, pravdou záchrany nebo naděje v ní, ale pravdou jakési železné logiky textu.
Této koule na noze se obecně vzato evangelikálové nechtějí vzdát, mnozí z nich se navzájem utvrzují, že to je jejich rodinné stříbro. Po otázce „Vznikl tedy svět v šesti pozemských dnech?“ se takový evangelikál mírně zachvěje a rychle odpoví třeba tak, že Bůh to jistě učinit mohl. To, že Gn 1 je mýtus, tedy žánr, kterým se kultury od nepaměti pokoušely pseudohistorickým vyprávěním postihnout hloubku smyslu světa a života, je u těchto evangelikálů nepřijatelným zjednodušením. Chápání Písma jako inspirovaného souboru velmi různých textů, které si někdy i protiřečí (třeba proto, že daný autor nebo redaktor se pokouší korigovat autory jiné), je nepřijatelné. V evangelikálním společenství se o takových věcech vlastně ani nesluší hovořit.
Jinou věcí, se kterou se může katolík v prostoru evangelikalismu setkat, je představa jakési nucené sebečistoty. Zatímco katolík je na svou hříšnost zvyklý a nečiní mu větší potíže (ač by leckdy mohla a měla), skutečně obrácený evangelikál může mít se svou hříšností opravdovou potíž. Všichni křesťané mají společné, že jsou očištěni nikoli na základě svých činů a zásluh, ale skrze Kristovu smrt a vzkříšení. Všichni křesťané vyznávají, že skrze víru dostávají Ducha, který je osvobozuje a uschopňuje jednat „dobře“. Ale uvěřivší evangelikál, zdá se někdy, prostě dobře jednat MUSÍ. Pokud ne, upadne ve svých očích a v očích svého okolí do podezření, že špatně věří, že jeho víra není pravá. A to může znamenat pro evangelikála, že stojí mimo spásu. Každé podezření vedoucí tímto směrem je třeba proto raději vytěsnit. Zdá se pak, že někteří z evangelikálů si nemohou úplně dovolit onu jásavou radost omilostněných-i-když-stále-hříšných před Hospodinem, která svého času tak osvobodila třeba Martina Luthera. Pak lze zavnímat jakousi neradostnou tíži kalvinizujícího a wesleyánského puritánství, které touží zpřístupnit Boží království na této zemi již nyní – skrze dokonalost vlastní mravnosti.
Opravdu katolík potřebuje evangelikály?
Jistě. To, že víra je jednoduchá, potřebuje katolík slyšet a zakoušet znovu a znovu. Zlom, kdy katolík zakusí, že se „jinde“ víra upřímně žije (třebaže jinými náboženskými formami), mu otevírá cestu k přijetí bohatství evangelikalismu v rámci svého katolictví. A možná právě takový katolík (zvyklý na svou hříšnost) pomůže některým evangelikálům přestat se bát toho, že jsme opravdu všichni doživotně hříšní před Hospodinem.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz.
