Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Jsem přesvědčený, že stávající zápasy o demokracii a humanitní rozměr občanské společnosti, která se – i kdyby nevědomě – přece ještě nějak odvolává na křesťanské dějiny a na Krista, na čas prohrajeme. I všechny ty žabomyší a nedůstojné boje, které se odehrávají v českém katolickém teologickém prostředí, nám přece jasně dávají najevo, že prohrajeme a už prohráváme i naše vlastní profesní zápasy. Na 1 dílčí úspěch připadá 99 proher podpásovou ranou v prvním, nejvýše druhém kole.
Region střední a východní Evropy nazvali dávno přede mnou ti, z jejichž života a díla odezírám, temným a nevyzpytatelným. Ať se podíváte nalevo nebo napravo, žije s námi nemalá část občanů, kteří buďto přímo fandí totalitám, nebo doufají, že se s nimi svezou k lepšímu životu, v horším případě se hřejí nadějí, že si díky novým diktátorům budou moci vyřizovat účty. Aby se společnost a církev posunuly o rozhodující krok vpřed, musela by být podpora takové změny rovna duchovnímu revolučnímu úsilí.
Vždyť se podívejme jen na teologickou oblast dnešního Česka: po desítkách vyhozených lidí dnes neštěkne ani pes. Část z nich to už vzdala. Část přijala tohle martyrium jako příležitost ke své proměně. Ukažte mi jeden jediný případ, kdy došlo k zásadnímu obrácení člověka, který po léta demontoval demokracii nebo alespoň v hrubých obrysech fungující prostředí teologických učilišť. Ukažte mi jeden jediný případ happy-endu a ukažte mi jediného člověka, který by byl schopen v čase, kdy neví, odkud přiletí rána, která ho zmrzačí nebo zabije, dělat nějakou dlouhodobou a relevantní teologickou práci, nebo napsat knihu, která přetrvá a bude mít ohlas v mezinárodním prostředí. Pokud vím, je takový člověk v Česku jeden. Své mimořádné dílo může rozvíjet jen pro to, že je do značné míry existenčně nezávislý na drobcích, které kluci z katedry pohazují svým kamarádům.
Má tedy vůbec cenu, zeptáte se, vůbec bojovat, snažit se a doufat? Mé přesvědčení spočívá v tom, že ANO, že je třeba zápasit za každou cenu i s vědomím, že pravděpodobně prohrajeme. V těch bojích, které nemají konce, se totiž nehraje primárně o nějakou teologii, o školu, diecézi nebo církevní společenství, a nakonec ani o demokracii. Hraje se na prvním místě o naši duši, o náš věčný život, o to, abychom ve všech těch zápasech neztratili ze zřetele, že náš největší úkol je zůstat věrní Bohu, jeho Lásce a zvláště těm, k nimž se Bůh obrací se svou něhou – ke slabým, bolavým, nemocným a chudým. Kdo zachraňuje srdce a duši, přispívá tím i k záchraně prostředí, jemuž lidé říkají domov, země, vlast.
Maria a někteří z učedníků tajemným způsobem tušili, že Ježíšovo vítězství bude vítězstvím přibitým skrze ruce a nohy na dřevě Kříže. Jiní učedníci protestovali dokonce proti samotnému Ježíši, protože chtěli, aby jeho vítězství bylo velkolepé a úchvatné. Kristův vztah k politické moci a moci vůbec byl ostražitý a kritický. Kritičtější byl však k tomu, co starověk nazýval světem, který se vždycky domáhal lidské pozornosti, talentů a síly pro věci, které nemohou s člověkem vstoupit do věčnosti. Pán nás i teď – a bude to dělat až do svého druhého příchodu – povzbuzuje, abychom se nebáli proher, které vždycky vrcholí a paradoxně vítězí na dřevě našich osobních křížů.
Říkalo se tomu prohrát se ctí. Když mého pradědečka Antonína Emingera, člena Obrany národa, utloukli gestapáci k smrti za jeho odbojovou činnost, dávno předtím věděl, že se pouští do boje, v němž ho nakonec asi zradí lidé kolem a který na osobní rovině prohraje. Byl Sokol, sportovec, a tak mu bylo jasné, že i ten, kdo nikdy nedosáhne na medaili, může vést heroický zápas, který má svoji věčnou hodnotu. Tak jako dnes – na rozdíl od kolaborantů a zrádců bez svědomí, je to on, na kterého si lidi mohou vzpomenout, když procházejí Emingerovou ulicí.
Prohra se ctí není kapitulace. Je to vědomí sounáležitosti s Tím, který před očima své matky a svých bratří a sester prohrál na dřevě Kříže, když se jeho tělo vzepjalo proti strašné bolesti a gravitaci k poslednímu výkřiku. Je to vědomí, řečeno s profesorkou Růženou Vackovou, vězeňkyní nacismu i komunismu, že „dobro není chabé proto, že je pomalé; je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem“.
Tak jako ti, kteří prohráli a ještě prohrají, vědí, že prohra bude jejich vítězstvím, vědí i ti, kteří teď vítězí, že jejich „vítězství“ bude jejich definitivní prohrou. Logika Kříže je neúprosná. Na Kříži stojí celé dějiny a každý z lidských životů. Do jednoho.
